TRAGÉD SE MOTÁ V KUCHYNI

Až se budu jednou ucházet o nějaké extrémně dobře placené místo s obří zodpovědností, stravenkami a služebním (aspoň) passatem a zkušený personalista prozkoumá mou osobnost, pravděpodobně zjistí, že jsem především omezený, nepoučitelný a zoufale neumím prohrávat. V práci se to snažím všemožně maskovat, naplno se to pak projevuje ve volném čase - ve sportu a vaření.

Třeba badminton ve své omezenosti ani neuznávám za sport (podobně jako třeba ještě florbal), ovšem srandaturnaje s kolegy jsem se v tomhle paskvilním plácání zúčastnil. A pak jsem se tak zoufale snažil zvítězit a tak roztomile jsem se vztekal, když jsem samozřejmě dostával hrozně na budku, že mi to dodnes předhazují. Prý ze mě (a o mě) měli strach.

Co mi rozřezali patu, místo běhání a jiných sportů se naplno věnuji svým dvěma dalším koníčkům: psaní diplomky a vaření. Zatímco ten první se aspoň opticky zvolna někam posunuje, ten druhý jde od desíti k pěti pod nulou. Jídlo je přitom jedna z věcí kromě kocoura - který podle nového občanského zákoníku ani věcí není -, jež nás s Maruškou velmi výrazně spojuje, byť na ní to není vidět. Někdy vaříme společně, ale nutno přiznat, že se nám tu postupně vkradla rivalita. A rozmrzele dodávám, že tahám poslední dobou za kratší konec provazu.

Není každý den posvícení, říkal jsem si, když jsem nedávno zazdil úplně triviální jídlo - už vím, byla to panzanella, chlebový salát s rajčaty, na kterém snad není co zkazit. Ale je, dá se to přehnat se zálivkou z vinného octa. A z dobroty je rázem kyselý kentus. Maruška protáhla obličej. Kdyby to bylo jednorázové, mávl bych nad tím rukou. Jenže ono to nekončí a pořád se to stupňuje.

Tohle jehně jsem nevařil já

Maruška kontrovala jehněčím na česneku a mátě s grilovanou zeleninou a taky nějakou rybou s olivami. Oboje bylo, bohužel, luxusní.

Večer předtím, než jsme s Eliškou a Jirkou vyrazili na hory, napadlo mě něco upéct. V pečení moc zběhlý nejsem, jako dítě jsem se sice motal všude, ale trouby jsem se spíš bál - nicméně pečených věcí si vážím. Jako velká část našich spoluobčanů důvěřuji internetu a zároveň nemám moc rád klasickou bábovku, je taková dusivá a suchá.

Takže jsem kdesi vyhrabal recept na tvarohovou bábovku a (ač vím, že se to nemá dělat), pročetl i diskusi. Co jeden, vražte tam radši dva tvarohy, psala nějaká paní a další hospodyňky jí dávaly za pravdu. A tak jsem ji poslechl a zároveň začal recept i sám vylepšovat. I sám sebe. Poprvé v životě jsem ušlehal sníh, vymazal formu. Nic jsem nerozbil.

Ještě v troubě vypadala parádně, nadýchaná, zlatavá. Pak se svině přilepila k formě a nešla vyklepnout. Vztekle jsem ji vymlátil ven, její horní část zůstala přilepená a odhalila trudné, bledé nitro. "Vždyť to vypadá jako sekaná, hehehe," poznamenal někdo vtipný v Rakousku, pojídaje jinou, normální bábovku od maminky. Ta moje byla dobrá, i když to vůbec nebyla bábovka, chutnalo to úplně jinak a nikdo si nedal.

Poslední trapas má dvě části. Nejprve jsem celý nadšený koupil v rakouském řeznictví zlevněný "Rindsgulasch" s tím, že si doma uděláme zvěřinový guláš (no jo, kdysi jsem z němčiny maturoval za tři a to jen díky "zákeřné" otázce Moje koníčky). Z divočiny se tak vyklubalo hovězí. No co, kráva je taky fajn. Pokud ji člověk v papiňáku nepřipálí. Že jídlo samotné vypadalo jako kravinec, už ani nebylo tak podstatné.

K dovršení debaklu Maruška včera vytvořila senzační pappardelle s hovězím a tyrolským špekem. No a taky už má dopsanou diplomku. Tohle skóre by těžko otočili i zkušenější hráči, než jsem já.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Maruška