NA LANĚ

Ani jedna neslyší. Nela proto, že je ve svých patnácti letech hluchá jako poleno. Heda proto, že ve svých dvou letech teď právě nevnímá. Půjčili jí vodítko, na kterém visí tetin pes: nikdy nic podobného v ruce neměla, a tak se musí hrozně soustředit.

Když se Heda soustředí, nemluví, což je vzácné, ale zůstává legrační i bez nezkomolených slov a nekonvenčního slovosledu. Nemluví, zato začne zhluboka dýchat a funět.

Funí, jako když starý pes táhne na vodítku malou holčičku na Špilas. Ustupte! Ustupte, nebo vás zamotají do vodítka.

Chybí vodítko, kdo to tady celé řídí. Je to chaos. Asi Nela? Určitě je v čele. Jsme pod jejím vedením, místy i v něm. Lezeme do kopce, na prvním místě supí hluchý pes, o pár metrů za ním klopýtá holčička s očima a sponkou navrch hlavy a my ostatní, mnohem méně zajímaví, jsme někde mezi tím. Pes táhne, dítě neúnavně míří k hradu a my se smějeme, zamotaní ve šňůře, jako bychom byli třásněmi na ocase neviditelného draka.

Místní drak je mimochodem ve skutečnosti krokodýl a ani mě, ani Hedu nikdo nedokázal přesvědčit o opaku. Ostatně mnohem víc než drak ji včera zaujal pouliční muzikant, který hrál nedaleko toho jejich sprostého orloje něco od Imagine Dragons, přesněji řečeno Imagine Crocodiles. Zatančila, dala mu dvacetikorunu do futrálu a zatleskala mu. Po každé skladbě konstatovala, že je to konec.

Konec byl nahoře před hradem u děl.

Jejich úděl bylo zaujmout naše dítě zhruba na deset sekund, zatímco se ptala, kde je vodítko (a její nový starý pes). Nela zkušeně nasazuje vhodné tempo pro sestup, dítě je dál taženo na laně a vydrží tak až k úpatí kopce, lidé uhýbají a já se pokouším dělat záchranu a říkám si, že to nemůže dopadnout jinak než pádem a řevem, ale že to stojí za to. 

V restauraci stojí šunková pizza 235 korun, pod ní a pod stolem usnula úplně hotová Nela a Heda ji bude za chvilku následovat, jen co dojdeme do hotelu. Kdybychom je nevzbudili, spí tam doteď.

text a foto Řízek

KOŤATA S PŘÍBĚHEM

Kočka Koko neměla v Městečku na růžích ustláno. Namísto toho si po své nečekané invazi, jež se změnila v anexi a posléze v okupaci, s oblibou ustýlala v rohu kuchyně, kde imitovala pestrobarevný hrnec nebo utěrku s vousy. Kočka přišla do domu nezvána a od počátku byla jeho obyvateli vyhazována. Ti samí obyvatelé, tedy můj tchán, tchyně a pratchyně, však stejnému zvířeti zároveň poskytovali potravu, čímž si omylem zajistili jeho náklonnost. Takovou, že jednoho dne na jejich gauči zničehonic povila blíže neurčené množství koťat.

Stalo se to ve stejný den, kdy se v Anglii narodila královská dcera, což samozřejmě není náhoda. Mela to mohla být srovnatelná, bohužel jsme u toho nebyli (ani u jednoho z těchto porodů). Považte: tchán a tchyně netuší, co s vyčerpanou kočkou, mrňavými koťaty a potažmo gaučem dělat. Jediný, kdo tuší, je starý, velký, černý pes, který rázem omládl a jal se plnit své predátorské povinnosti. Docent tchán, netající se odporem ke kočkám, nakonec projevil nečekanou míru rozhodnosti a chlupaté slepé novorozence vynesl v bedýnce na zahradu a ukryl je pod pramici. Koko (její jméno pochází z mikuláštiny, v řeči Maruščina synovce znamená zvolání "Kočko!") působila dojmem, že s tímhle řešením souhlasí.

Řešení se nicméně ukázalo jako nedostatečné. O dva dny později jsme totiž pod lodí našli kočku i většinu novorozeňat v ucházejícím stavu, což se ovšem nedalo říci o jednom nešťastníkovi, který zřejmě nebyl dostatečně rychlý, a tak byl poněkud potrhán (ale přesto dál bojoval o život-neúspěšně), a o dalším, který se prostě nehýbal. Zjistil jsem, že mi role zvířecího koronera nesvědčí, naštěstí druhý den se počet mláďat už nezměnil a zůstala tři.

Další kontrola proběhla o víkendu. Tentokrát mě pod lodí nečekal apokalyptický výjev, protože mě pod ní nečekal vůbec nikdo. Rodina si zčásti oddychla, protože není-li kočka, není problém. Moje žena se s tím však nesmířila a začala zvíře i jeho potomky hledat. Z nejasné příčiny (černý pes? soused narkoman?) kulhající Koko se nakonec objevila v jiné části zahrady a při obědě nonšalantně pozorovala naše řízky, a poté se dokonce vyvalovala na sluníčku, což ustarané matky obvykle nedělají. "Ona je snad sežrala všechny. Nebo je sežral pes. Nebo je utopil ten uživatel pervitinu odvedle," rozumovali jsme. Načež se kočka nenápadně odšourala pryč až k opuštěnému oplocenému psímu kotci, u jehož stěny ji z hromady rozličného bordelu vítaly pisklavé hlasy důmyslně ukrytých dětí. Hurá! Blbé je, že pes je chytrý a že celou tuhle bojovku prohlédl, tím pádem se do kotce snaží dostat. Zatím neúspěšně, ale kdoví.

Blížíme se k pointě. V dnešní době, abyste cokoli prodali nebo udali, potřebujete příběh. Cokoli (kafe, vejce, steak) mi bude mnohem lépe chutnat, když si přečtu, že jeho původci při jeho produkci netrpěli. Moje horské kolo zase bylo výrazně dražší než srovnatelné horské kolo, protože v jeho rodném listu je podepsaný nějaký Franta s Vencou, kteří ho údajně v malé dílničce vlastnoručně svařovali a lakovali.

A tak to máte i s kočkami. Čím lepší příběh, tím lepší zvíře. Zkrátka, nenabízíme jen tak ledajaká koťata, ale královská koťata s autentickým příběhem. Mohou se jmenovat třeba Charlotte, Elisabeth a Diana. Zn.: Nejlépe do rodiny se zahradou bez velkého černého psa.

text a foto Řízek

AŤ UŽ JE KVĚTEN

Když v práci píšu sólokapry o sexy Evropské unii a snažím se překonat hranici stovky čtenářů za týden, používám tuze ráda v prvním odstavci neboli perexu nějaké časové ohraničení. První květnový víkend se Evropská rada věnovala fiskálnímu paktu, nebo Nečas během úterní tiskové konference akcentoval význam dokončení vnitřního trhu apod. Když jsem přemýšlela o tomhle článku, vloudil se mi do hlavy i tenhle profesní šotek, a proto nemůžu začít jinak než: Poslední dubnový týden byl v naší rodině plný ztrát.

Předznamenala to netradičně už neděle a výlet k mým rodičům. Sun is shining, jaro v plném proudu, a tak jsme s sebou do divočiny vzali i Pepečka. Trpěliví čtenáři vědí, že naše kočka svádí líté psychologické hry s mými psy, tentokrát však Pepan ZTRATIL veškerou bázeň a nechal velkého černého Samuela přičichnout k bříšku. Pro nechovatele – jedná se o největší možnou poctu a znak naprosté důvěry.

Celá tahle show však trvala asi tak pikosekundu, neb se přiřítil další pes Fanča a Pepan zaujal klasický postoj a rozjel syčení. Ač psi putovali do kotce a kocour se z náhlého prolomení ledů pozvracel, můžeme tento akt považovat v historii našeho zvířectva za něco jako dohodu Kosova se Srbskem.

Další ztráty nás čekaly v úterý, kdy jsme se s Lukynem sebrali a jeli na dlouho očekávanou návštěvu doktorky Kamči do Hradce. Bohužel to nebylo jen "ahoj, dáme pívo", ale spíš "ahoj, tak vezmem ty dvě levý osmičky". Tak se přihodilo, že pod šikovnýma rukama stomatoložky Tvrdíkové jsem přišla o dva zuby moudrosti a teď mě to nehorázně ukrutně bolí a sere. Luky šel na rutinní prohlídku, ale nebojácná brunetka se rozjela a i jemu vytrhla poslední osmičku. Jeho to narozdíl ode mě teď nebolí a může jíst, což mu bezmezně závidím a přemýšlím, že na něj přehodím i budoucí rození potomků, protože můj práh bolesti je zatraceně nízkej.

Při neustálém ledování a chození si pro přesnídávky a další tekuté lahůdky jsem vypozorovala, že se blíží další ztráta, a to naší ledničky. Bílá kamarádka už přežila ledacos, ale tentokrát ji došel dech fatálně. Chlazení měla asi tak v pořádku jako škodovka stovka v neděli cestou z chaty do Prahy, a tak jsme se s ní museli rozloučit a vyměnit ji za lepší model. To vše v rekordně krátkém čase hodiny a půl, s jedním plesnivým sýrem a za necelých 8 500 korun.

Sečteno podtrženo: moc úspěšný týden to nebyl. Pepa nedotáhl do konce svá mezidruhová vyjednávání, já jsem nerudná z děravé pusy, která by se ještě mohla třeba zanítit, a jsme lehčí o peníze, které jsme mohli utratit za kabelky, šatičky, bowling či fotbal.

Tak doufejme, že první květnová dekáda si na nás přichystá milejší zážitky. Třeba bychom mohli v nové lednici vychladit prvotřídní plzničku, pozvat na ni moc hodnou doktorku Kamču a hladit přitom Pepana na bříšku. 

text Maruška, fotky Řízek

EGA NA VÝLETĚ

Na kole jsem neseděl, ani nepamatuju. Taky na mě ze sklepa mžouralo překvapeně, když jsem se ho jednou v sobotu ráno, byl zrovna sametový listopad, jal narychlo kontrolovat před vyjížďkou. Nasadilo tak vyčítavý pohled, jakého jsou přehlížená kvalitní horská kola vůbec schopná. Ale přemohlo se a jelo krásně.

Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se.

A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.

Ale kam?

Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.

Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána.

Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.

Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.

Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.

Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.

Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.

Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.

Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.

text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com

NADĚLENÍ

O stromcích a lidech
text a foto Řízek

Prý z Německa ta móda přišla. Chvíli poté, co se vánočně naladění lidé protlačí sítem pokladen v hypermarketech, z bílé síťoviny vybalí jedličky a smrčky a počnou je ověšovat harampádím lecjakým.

Stromy jsou různé, tak jako to nadělení pod nimi. Turistický jehličnan při vánoční besídce byl usazen do kýble vystlaného novinami a pod ním se vršily méně či více umně obalené drobnosti pro radost, zejména pak pro radost Vlastíka. Ten toho obdržel tolik, že možná i samotného Ježíška překvapilo, co že to všechno dostal. Ale i mně tam nějaké věcičky zanechal, díky mu za to.

Strom u rodičů mé přítelkyně byl především dost hustej. Vypadal jako jeden z jejich psů - byl chlupatý a tlustý. Zlatavé koule měl oproti všem zvyklostem uspořádány po vzoru té infantilní stavebnice, kterou kdysi používala naše chemikářka pro větší názornost. Byly to zlaté molekuly vody – jedna velká koule coby kyslík a dva mrňavé vodíky. Přišlo mi to bezvadné, tím spíše, že na špici stromku bylo něco, co se podobalo kosmodromu v Bajkonuru.


Strom důchodce z Pankráce jsem nejprve přejel. Muž jej nešikovně položil doprostřed parkovacího místa, kam jsem se zrovna odhodlal zabočit. Zvláštní. Vypadalo to, že stromek někdo odložil, jako by bylo už po vánocich. Až po čase se stařec vynořil z útrob nedaleké dacie, čímž se vše vysvětlilo. „Stojíte mi na větvích,“ zaúpěl senior. Pod koly skutečně zůstalo pár jehliček. Snad si pán i s nedokonalým smrčkem užije dobré vánoce.

To bych vám rád taky popřál, ať už je váš stromek šmudla, či photoshopová krasavice. A kromě toho mi to nedá a věnuji vám ještě citaci Janka Ledeckého (sic!). Ťukáte si na čelo, jenže vše důležité kdysi populární zpěvák patrně neúmyslně vystihl, ať už ten text napsal kdokoli:

Ať ve zdraví se sejdem‘ u vánoční ryby
a připijem’ si vínem, ať nikdo nechybí.

Hezké svátky.

NA SIBIŘI

Úvod do sněhodrakování
text: Řízek a foto: Dita

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.