HRADNÍ PLÁN

Křivoklát nás už jednou zradil. V televizním Taxíku nás kdysi dávno vezl Aleš Háma někam na Újezd, zbýval nám poslední život, ale hrozně jsme chtěli novou pohovku, protože stará už byla příliš rozdrápaná ostrými kocouřími drápy. Stačilo správně odpovědět, v jakém slohu byl postaven Křivoklát. Nebylo to zas tak těžké.

Inu, renesanční hrad to opravdu nebyl, Aleš Háma si pozvdechl a vyklopil nás někde na tramvaji. Pohovku jsme si časem koupili a Pepan ji zase rozdrápal. 

A tak to šlo pořád dál, pohovky i kočky se střídaly a o mnoho let později, když jsem pozoroval Marušku zaníceně pozorující televizní Zrádce, mě napadlo, že bychom si tam mohli udělat výlet. Jak jsem z kontextu pochopil, právě tam se pod vedením charismatického hradního pána odehrává tohle pro mnohé návykové městečko Palermo. Zařídil jsem nám ubytování na bývalé četnické stanici přímo na hradě a koupil lístek na vlak, což, uznávám, nebyl nejromantičtější dárek na světě, ale na mě dobrý.

Pak se to začalo sypat. Všechno jsem připravil, uvařil čaj do termosky, vyzvedl Hedu ze školky v rozumném předstihu tak, abychom na sraz na Smíchově byli vzorově včas, jenže v Podolí se změnilo řazení jízdních pruhů a autobus na most skákal místo pěti minut půl hodiny, zatímco jsme na dálku diskutovali, jestli za to může nebo nemůže Hřib, a pokud ano, jestli za to mohu i já, když jsem ho volil.

Rychlík nám ujel i s našimi místenkami, našli jsme restauraci se strašně vysokými židlemi a pod fotkou železniční nehody na Montparnasse jsme společně snědli palačinku a něco sladkého vylili a pak nám málem ujel další rychlík, protože mi ho vyhledávač zapřel. Zakaboněná Maruška by na tabulku nejspíš napsala mé jméno. 

V narvaném vlaku nám naše krásně zalaminované místenky byly k ničemu, ale nějaký podivný pán se slitoval a pustil holky sednout, dokonce jim nabídl sušenky. Já jsem mu žertem nabídl náš ovocný čaj z termosky. Nejprve odmítl, pak si nechal do kelímku nalít, pak prohlásil, že mu to nějak moc nechutná, a šel zbytek vylít na záchod. Holky se pak termosky, čaje i kelímku odmítaly dotknout. 

Dojeli jsme do Berouna, byla už tma a namísto romantické lokálky nás čekal hrbatý autobus, protože byla výluka. Ale nemohlo by to být tak jednoduché, jakože bychom dojeli až tam, ještě bylo potřeba v Roztokách přesednout na opravdový vlak. Křivoklát vypadal takhle potmě docela strašidelně a nad ním zářil kulatý měsíc, když jsme tam po čtyřech hodinách dorazili a vyzvedli si klíče od neluxusní, ale velmi příjemné nocležny. Něco mi říká, že televizní Zrádci nejspíš přespávají jinde.

Ale už víme, kdo to byli četníci a že už v tom pokojíčku nejsou. Seběhneme ještě pod kopec na hranolky s kečupem a nazpátek se Heda veze na koni, kterému dává legrační povely a tahá ho za uši a zbytky vlasů.

Má spaní na hradě vlastně nějaké benefity? Člověk třeba může stihnout hned první ranní prohlídku, než se ostatní turisté vyškrábou do kopce. Je nás na ní jen pár, paní průvodkyně se snaží, aby to i Hedu bavilo, a obě to zvládají skvěle. Vidíme hladomornu, televizní mučící nástroje i Marušku, jak se chce hrozně moc zeptat na nějaké pikantní detaily ze Zrádců, ale trochu se bojí, aby to nebylo blbé. Naštěstí průvodkyně ví a na samém konci prohlídky nás nechává nahlédnout za kulisy.

I Heda je spokojená, protože kupujeme "suvenýru": cínového rytíře se špičatým kopím, kterým bude ohrožovat zrak ostatním suvenýrám z cest. Není moc hezky a holkám se nechce na procházku, kterou jsem naplánoval, ale ani jim to vlastně nemám za zlé. Hrajeme hádání zvířat a jedeme vlakem do Rakovníka a odtud autobusem, metrem a dalším autobusem domů a trvá to asi tři hodiny. Příště můžeme jet autem nebo třeba taxíkem.

text a foto Řízek

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici

Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak

Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici

Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek

VENCA A VERONIKA JSOU MANŽELÉ

Jaké je to hezké, když se někdo žení! A o mnoho hezčí je to tehdy, když vás někdo také pozve na svatbu. Na sklonku května se náš kamarád Venca ženil. A ve stejný okamžik se na stejném místě vdávala naše kamarádka Veronika. Dost důvodů, proč být při tom.

Snoubenci si ke své první svatbě vybrali dvůr Míče na Křivoklátsku. Ono dvojnásobné ano pak bylo vyřčeno tak trochu americky v zahradním altánku. Nevěstě to neskutečně seklo, ženich neztrácel svůj typický úsměv. A všude kolem pobíhaly nezkrotné děti, zjistil jsem, že těm nejmenším jsem dost nesympatický. Vše snímal důstojný pan fotograf a já se hrozně bál, že při skupinovém focení zřítí ze srázu.

Naši alternativní galerii najdete tady.

Zpíval nám Karel Zich, aniž by to tušil. Proč se jeho píseň stala leitmotivem svatby, netuším. Mě i děti mnohem víc zaujaly traktory, které se na dvoře porůznu povalovaly, a pak hlavně všemožné houpačky - od trapných začátečnických až po drsné houpací mechanismy pro opravdové fajnšmekry.

Z nich byl pak překrásný výhled na ten svatební hodokvas. Třeba na tanec pod taktovkou kapely, jejíž naprostou většinu obstarávala paní za kouzelnými klávesami, jež údajně vypadala jako sexkoučka Julie Gaia Poupětová. Anebo na raut, který jsme s přítelem Václavem troufám si tvrdit ovládli - když nakrátko došel chleba, dal jsem si ke guláši řízky, no a podobně.

Když se zábava začínala rozjíždět, rozloučili jsme se, naložili do auta Marušku a Haničku a ujeli domů. Přeci jen, Václav den předtím učinil částečně zadost svým vysokoškolským studiím, a tak na mejdan už málokdo z našeho týmu měl sílu. Hladová fabie si užila svůj vlastní raut na pumpě uprostřed lesů, pak jsme s povolenými opasky a plni zážitků nechali svatebčany i ostatní propít se vstříc té mytizované svatební noci.

text a fotky Řízek