Dnes se neběhá, nýbrž regeneruje. Hlavně hlava. Je to těžké přiznat, ale dva předchozí nezdary mě opravdu zasáhly. Vlastně mě i trochu bolí o tom vyprávět:
Informoval jsem pohyblivé kamarády, že existuje seriál virtuálních běžeckých závodů Trailtour a že je to má zajímat. Funguje to tak, že neznámí dobří lidé, kteří prodávají boty a je to pro ně reklama, vymyslí trasu, v tomto případě odporný kopec ze Všenor do Černolických skal, a ostatní běžci disponující GPS se mohou i v téhle divné době navzájem poměřovat, sdílet své výsledky a cítit se být součástí komunity.
Kupodivu se ke mně přidali hned dva Milanové, což jsem nejdřív považoval za recesi. Sešli jsme se časně ranním vlaku do Všenor, protože jeden z Milanů potřeboval stihnout důležitý pracovní "call". Samá sranda – hulákal jsem na průvodčího, že se kolegy zaručím, když jim chyběly průkazy totožnosti. Až ve Všenorech jsem si uvědomil, že vlastně nemám lístek, protože mi moje tramvajenka stačila jen po Radotín. Ale dobře to dopadlo, bez pokuty jsme opustili vlak a mohli jsme pod širým nebem v nezvyklé zimě začít hledat satelity našich chytrých hodinek.
Sotva náš výlet začal, žlutá značka se jala odbočovat z ulice Květoslava Mašity, motocyklového závodníka a všenorského rodáka. Na tomto místě začíná závodní segment. Vzal jsem nohy na ramena, ale dobře jsem slyšel ty uštěpačné poznámky a smích kolegů. Prostě nejsem týmovej.
Po žluté se dva a půl kilometru lesem stoupá na hřeben. Místy to jde dobře, to když se běží po hezké široké cestě. Občas je to divné koryto plné kořenů. Poslední třetina je zdaleka nejprudší, ale zničehonic utrpení končí na rozcestí. Točím ostře doleva. Teď mě vede červená. Zrychluji a snažím se zatejpovaný kotník udržet ve správném směru i na šutrech. Nic se neděje, ale najednou si všimnu, že tu nikde není značka. Ostatně ani ta cesta jako by nikam nevedla. A hlavně jsem na vrcholu nějakého kopce, ač bych měl sbíhat do vesnice a ke skalám.
Zmocňuje se mě panika a pokouším se o jakousi nesystematickou sólovou rojnici. Ve velmi členitém lese je najednou spousta cest i stromů. Červenobílé značky nejsou na žádných z nich. A já už najednou nejsem závodník, ale výletník potupně ztracený asi osm kilometrů vzdušnou čarou od rodné hroudy. Vždyť si ještě pamatuju, jak jsme se s babičkou smáli legračním názvům sídel na berounské trati. Černošice, hahaha. Dobřichovice! Mokropsy!!! A Všenory, jaká zvířata tu mají asi ta doupata? To se neomrzelo!
Hele, červená. Míjím fotbalové hřiště u Černolic, poslední dva hupy a cíl u kapesního skalního města s krásným výhledem. Čas 26 minut. To opravdu není nic moc. Vlastně je to fatální neúspěch. Milanové taky bloudili, jenže aspoň průběžně, a ne trapně těsně před cílem.
Když se vydýcháme, pokračujeme po červené dál už bez závodnických pokusů. "Nezapomeň si vzít gel," říkala mi večer žena a já jsem se divil, že tak myslí na to, aby mi nechyběla energie. Až na trase mi došlo, že měla na mysli ten dezinfekční. Měl jsem se očistit po použití toalety i vlaku, podle toho, co by nastalo. Každopádně moje tuba s nějakou sladkou hmotou zachránila mladšího Milana. Najednou se dostal do čela a táhl nás k Černošicím.
Táhl nás tak rychle, že jsme přeběhli všechny možné odbočky. Zabloudit vzdušnou čarou čtyři kilometry od rodné hroudy je ještě horší. Odřel jsem si patu a Milan pochopitelně nestihl "call" a rozhodl se situaci řešit jako chlap - vzal si "sick day". Pozitivnímu vyznění dvouhodinového výletu značně napomohlo to, že nám těsně ujel vlak, ale cukrárna u nádraží byla otevřená a plná lahůdek.Říct, že mi to nedalo spát, je asi příliš silné tvrzení. Přesto jsem byl brzy rozhodnut se na trasu "závodu" vrátit. Netrvalo to ani dva dny, respektive trvalo to přesně dva dny, a ozval se Pája, můj legendární soused z gymplu. Přihasil si to novým vozem rovnou k černolickému hřišti a svým osobitým stylem mě první půlhodinu klusání po červené značce nepustil ke slovu, zatímco jsem se pokoušel zjistit, kde všude jsem minule udělal chybu. Za kamennou mohylou doprava a pak už je to snadné, zjistil jsem poslouchaje dramatické historky z regionální nemocnice.
Za stálého štěbetání jsme ve zdraví doběhli úplně dolů, do motorkářovy ulice, odkud se mělo závodit. Pája avizuje, že hodlá stoupat v klidu. Tak si zamáváme a já se pouštím do kopce ještě odvážněji než minule. Víc funím a celkově je to intenzivnější. Jenže výborný čas na vrcholu poněkud kazí to, že jsem fyzicky i mentálně úplně na dně. Na červenou značku tak dorazila dezorientovaná, zadýchaná troska.
Mohyla, jasně. Zatáčím doprava, ale najednou jsem u nějakých chat. Nic mi to neříká. Vracím se k mohyle, aha, tak tady se ještě muselo doleva, ale už jsme správně. Minutka sem, minutka tam, pořád je to dobré. Letím z prudkého kopce a sleduju jen kamení, snažím se navést obě zdecimované nohy pokud možno tak, abych jim nezavdával záminky k různým převratům. No jo, ale ta značka tady zase prostě není. Otáčím se a v dáli vidím to, co přesně vidět nechci. Vysmátého Páju. Ke skalám dorážíme současně v čase ještě o půl minuty horším než minule a jestli jsem to předevčírem bral celkem v klidu, teď už se na sebe trochu zlobím.
Relaxuji na malotraktoru. Precizně obrážím zmenšující se okruhy kolem zahrady. Takhle mám běhat. Klidně, s jistotou, nebláznit. Neztratit se mezi borovicí a rododendronem. Nezapadnout do kompostu. Nepřejet kočku. A možná si tu cestu prostě pro jistotu stáhnout do hodinek.
V noci se mi zdálo, že mě někdo v tom kopci předbíhá. Musím se tam tedy ještě jednou vrátit. Volá Vašek, jestli zase po dlouhé době nevyběhneme společně jen u nás, kolem našich nemovitostí. Je to vzácnost, protože kolega dosud byl, co se týče předběžné koronavirové opatrnosti, prymulovštější než Prymula. Dávám mu, ač nerad, košem, protože je potřeba nejdříve vyřešit to, co je mezi mnou a Černolickými skalami.
Ale zase na červené tentokrát nevypadám jako zombie. Mohyla, odbočit, ale pak hned doleva. Pak z kopce, ale jen kousek, ne jako předtím. A pak doprava. Je to vlastně strašně jednoduché. Zvlášť s tou mapou v hodinkách.
S časem 21:33 asi díru do světa neudělám, přesto se celou cestu domů cítím jako pán, jak vítěz na širé zemi, ba co víc - jak muž.
"Jak to mám vědět, že chcete platit kartou?" ptá se otrávená čerpadlářka pod Cukrákem. "Tak teď už to víte," smečuje vítěz a odnáší si do svého rodinného kombi nižší střední třídy kafe a minerálku.
text a foto Řízek
