POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB

V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.

Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

2 KARLŠTEJN

V září 2012 využili Milan s Řízkem mimořádně pěkného dne a vyrazili během na Karlštejn. Od té doby v Berounce uplynulo hodně vody​, ale tak jako každá voda jednou steče z hor dolů a Stázinu Kuba zbouchne, tak jsme se o jednom mimořádně zimním a mimořádně volném dni vrátili na místo činu.

Náročná a divácky atraktivní cesta se z Radotína vlnila po červené zasněžené značce. Prověřil nás ostatně i sraz v 9:00 pod sídlištními hodinami, kde tak často naše dobrodružství začínají. Za ten rok a půl jsme se přeci jen někam posunuli a profesionalizovali, takže jsme mezi paneláky museli chvilku okounět, než zánovní sporttestery objevily nad našimi hlavami dostatek družic a mohlo se vyběhnout.

Dodržel jsem tradici, že musím vypadat srandovněji než kolega - kolem hlavy jsem si omotal šátek, další mi sloužil coby nákrčník a kolem pasu jsem navlékl pás s malými lahvičkami, což dohromady vytvořilo iluzi pořádně rozezleného ukrajinského demonstranta s molotovy vždy po ruce. Co do tohoto kostýmu trochu nesedělo, byly moje ježíškovské terénní běhací boty Salomon XT Wings 3. "Vypadají jako pohorky," vyzdvihl jejich hlavní dovednost Milan. Mně tedy připadají spíš jako boty na běžky, ale hádat se nebudu.

Oproti historicky prvnímu Karlštejnu jsme na úvodní vrch vystoupali oklikou skrze Černou rokli. Tak jako všechno okolo byla bílá. Sněhu bylo tak akorát, byl jako tenký molitan a pohlcoval mé dupání. Naše identické hodinky co pět minut pípnutím ohlašovaly další uběhnutý kilometr téměř současně, jako na pokyn neviditelného satelitního dirigenta. Pak se stalo, že se naše chronometry najednou rozdělily - někde jsem si to o sto metrů zkrátil a už jsem to nedohnal.

Jinak se ale běželo pěkně - přes chatovou oblast a kolem radotínského ranče Southforku k rozcestí pod Kulivou horou. "Blíží se to pole," poznamenal hubenější z naší dvojice a i ten masivnější věděl, co to znamená. Doklouzali jsme totiž do Solopisk (do roku 2003 oficiálně Solopysk - padly kolem toho i nějaké pubertální vtípky), zahlédli jsme nedbale strakatou kočku a prudký kopec před námi. To je to pole, které neúprosně stoupá až do Vonoklas a jež nikdo nemůže mít rád.

Centrum Vonoklas leží na polovině zhruba dvacetikilometrové cesty, která se posléze láme a prudce klesá do Karlíka, kde pokaždé marně hledám továrnu na čokoládu. Před námi lesem zjevně jela dvě horská kola a velmi jsme se divili jejich odvaze, jak tak, soudě podle stop, vedle sebe sjížděla ze strmého kamenitého svahu. Můj detektivní talent živený severskými kriminálkami však následně odhalil, že to, co jsme považovali za nebojácné cyklisty, byl ve skutečnosti kočárek s odvážným dítětem. Pod svahem nikde žádný neležel, tak se zřejmě vozidlo stejnou cestou vrátilo i zpět.

Pak nastal druhý neoblíbený kopec, dlouhé stoupání na Mořinku. Takové překážky tradičně překonáváme v rozestavení 1-1 namísto obvyklého konverzačního 2-0, tentokrát jsem však mladšímu kolegovi opatrným tempem dovolil formaci změnit na Milan-50 metrů-Řízek. Rozhodl jsem se totiž spořit síly na neoblíbenou louku nad Mořinkou, kde jsem minule málem uvařil motor. Naše tempo se tak propadlo na turistických 7 minut na kilometr, pak se ale vynořila Mořinka a na plechovém víku popelnice seděla přimrzlá nedbale strakatá kočka ze Solopisk. 

U hlavní silnice visí takový pouťový Ježíš, za ním začíná táhlé stoupání na nejvyšší bod trasy, které ale tentokrát zvládáme úplně v klidu a po kamenité cestě se řítíme do Karlštejna, kolem pravděpodobně gotického hradu až na nádraží. Milan uběhl 20,20 kilometrů, já o 110 metrů méně, radost však máme vyrovnanou. "Vždyť je celá mokrá," naoko se zlobí paní pokladní, když jí Milan podává zpocenou stokorunu z kapsičky. Zpotil se i můj mobil a jeho fotoaparát na hrad odmítl zaostřit, tak si ho musíte domyslet. Ledva vylezeme na perón, přijíždí elefant a ve svém dvoupatrovém bříšku nás doveze zpět do Radotína. V Černošicích zahlédneme úplně stejného Ježíše a stejně jako u té strakaté kočky nedokážu pochopit, jak se tam tak rychle octnul.

Jaký by to byl výlet, kdyby neskončil v hospodě! Volíme nádražku, kde místní osazenstvo zrovna obědvá a nepouští nás sednout, tím pádem braníka a limonádu pijeme na stojáka. Jen těsně cestou zpět k hodinám nezmrzneme, což je dobrá zpráva, takže můžeme za rok a půl vyrazit zase.

text a mobilní vlakové foto Řízek