17,90

Narodila se Malvína a ani jsem se Milana u ohýnku nestihl zeptat, jestli se k jejímu pojmenování váže taky nějaká špatnou pamětí zkomolená historka jako v Hedvičině případě (byla to ale moc dobrá historka, minimálně ta ulhaná verze). 

Museli jsme totiž na plácku pod turisťáckou klubovnou probrat hrozně moc jiných věcí. 

Já jsem třeba do Radotína na vítání na svět nově přišedší holčičky, která se však z pochopitelných příčin nedostavila, přiběhl až z předaleké Krče. Tím jsem si naběhl a musel jsem zdlouhavě a nezajímavě zodpovědět celou řadu dotazů týkajících se dramatických závodů, jejichž součástí jsem byl, a pak také, zda mi fakt není kosa, když se tam v tom zpoceném triku tak klepu. 

Jirka musel opakovaně vysvětlovat, kdo nebo co má prsty v tom, že má zavázanou ruku. Tomáš radil příchozím, které pivo se skrývá pod jakým víčkem, Milan potvrdil, že mu od posledního společného setkání jaksi povyrostlo auto, a Petr na mobilu ukazoval jakýsi přístroj na stáčení medu, protože si kromě potomstva pořídil i včelstvo. 

Je pravda, že jsme se od oddílových a ze řetězu utržených let tematicky nepatrně posunuli. Měl jsem pocit, že jsme dokonce chvilku řešili i věrnostní kartičky do Rossmanna (nemám ji, ale mohl bych mít). 

Nejdéle jsme se však zasekli u problematiky buřtů (řádně pepřovatých, dodal by Karel Höger hlasem pejska, který s kočičkou matlá ten dort). 

Zjistili jsme totiž, že většina z nás v různých prodejnách stejného řetězce sáhla po stejném výrobku, třebaže z jiných pohnutek. Výjimkou byl Franta, který nakoupil v Bille cosi, co nad ohněm reagovalo nečekaně, neboť se jeho buřt obalil jakousi slizce vypadající tekutinou připomínající asfalt. Samozřejmě že to snědl, přece to nevyhodí, ale prý to chutnalo nějak moc po paprice. 

Albert v zásadě nabízel tři výbavové stupně populární společenské uzeniny. Zatímco nad základní verzí za 14,90 jsme shodně ohrnuli nos, část z nás se zastavila ještě u jakýchsi ručně vázaných. Mě neošálili, protože u toho bylo drobným písmem dopsáno, že je vysoustružili v Kosteleckých uzeninách, čímž se u mě diskvalifikovali (baví mě naivní protestní volba při nakupování). Varianta označená Retro za 17,90 postrádala jak Babiše, nebo aspoň se to tak jevilo, tak ohyzdnost té nejlevnější. A vskutku: krásně nad ohýnkem pookřála, nic z toho neteklo a bylo to tak dobré, jak jen něco takového může teoreticky být.

Taky jsme pookřáli, zvlášť po té slivovici. Přesto jsem se rozhodl dohrát roli asociálního Forresta Gumpa až do konce a běžel jsem zas (téměř) domů. Marně mě Milan lákal, ať si vezmu kytaru a zahraju dětské písničky od Mixle v piksle, protože už nic jiného neumím.

Až příště, až zas bude další dítě.

text a fotky Řízek