GYNEKOLOG HOLIČEM

Anebo by tento titulek mohl být třeba "Sepulturák ze zámku", "Z Opavy do Prahy" nebo "Mistr světa v kreslení propiskou". Silných momentů bylo na našem výletu do Ledče nad Sázavou opravdu hodně. 

Takhle možná vypadal hrad, než shořel.

První zastávkou výpravy ve složení manželé Wernerovi a já byl hrad v Ledči, kde jsme si z nepřeberného množství okruhů vybrali prostě ten, který byl první na řadě - historický. V pravé poledne jsme se plni očekávání potkali s naším průvodcem. Člověkem, který vypadal jako Petr Muk po návratu z Brutal Assaultu.

"Tak co byste o tadytom chtěli vědet?" zeptal se na začátek mladík s devíti piercingy v obličeji, když nás seřadil na balkonku kousek za vstupem. Po rozpačitém úvodu se rozpovídal o osudu oné významné památky.

Dýchl na nás duch foglarovek.

"Takže klasika - dřevěná tvrz, pak z kamene, tady jakoby na obranu obchodní cesty, co tudy vedla. Jestli máte rádi akci, tak vás zklamu, hrad nikdy nikdo neobléhal. Je tu vlastně věž a palác."

Ten byl naší druhou zastávkou. Vystoupali jsme po schodišti pod střechu a dvacet minut obdivovali - řecěno s odkazem na film Po strništi bos - velký houno pod námi. Palác totiž někdy v devatenáctém století komplet vyhořel a nikdo si od té doby nedal práci ho zrestaurovat. Nebo dostavět alespoň patra. Nebo uklidil suť, nebo tak něco...

Zámek v Ledči je hezčí zvenčí.

Na půdě jsme podstoupili osvětu o moderním stavitelství, neschopnosti místního kastelána ("to je jako kdyby gynekolog dělal holiče") a prohlížením výstavy fotografií zvířátek. Prohlídka nám byla málo, a tak jsme si ještě z nabídky Hradu vybrali muzeum Jaroslava Foglara (na muzeum hodin už nám bohužel nezbyl čas). Na místě jsme měli tu čest potkat samotného kurátora výstavy - muže z titulní fotografie, který nejenže oxeroxoval veškeré dokumenty související s Jestřábem včetně jeho pamětních medailí, ale který svého boha zvěčnil na dvou tisících portrétech nakreslených propiskou.

"Víte, já jsem totiž takovej nekorunovanej mistr světa v kreslení černou propiskou," svěřil se nám hrdě a vděčný za publikum začal provázet výstavou. Lukáš ho rázně utnul, že strašně spěcháme (tento důmyslný únik ještě jednou během výletu použijeme), a radši jsme zamířili na oběd.

Rodidla, jak říkaly holky. Jinak Stvořidla

Ten byl zcela v mé režii, protože mám přeci na takové věci aplikace v telefonu. Nejbližší restaurace s kloudným hodnocením byla asi 10 km daleko, tak jsme vzdali zavděk hospodou U Alenky na náměstí. Ta se proslavila tím, že nejprve servíruje jídlo, až pak nápoje. Perkelt, výpečky a smažák dorazily na stůl v čase, za který by se nemuseli stydět ani pod dvojitým zlatým obloukem, na pivo jsme ale museli čekat jako na minutku. Po menším Lukášově extempore s účtem, které nakonec vyřešil prostým součtem, jsme pádili na vlak směrem Stvořidla. Prý na nejkrásnější a nejdrsnější úsek Sázavy.

Tenhle vlak se jmenuje Katka

Z posázavského motoráčku jsme ani přes Lukyho naléhání, ať se koukáme na tu správnou stranu, Sluneční zátoku Hochů od bobří řeky neviděly. Zpátky do Ledče jsme to vzali procházkou kolem řeky a slavné nemocnice V Háji, kde jsme narazili na pravděpodobně jednoho z místních chovanců. Jen co nás srandovní Hurvínek bez krku zmerčil, hned se připojil, že nás povede.

Mezi kytkami a podpapíráky

"A bůra nemáte?"
"Ne!"
"Kam jdete, do Pardubic?"
"Ne, do Prahy"
"Z Opavý, z Opavý, rychlik jede do Prahý.....Hele, jdete hrozně rychle!!"
"My totiž strašně spěcháme!"

A tak jsme zakončili den plný bizarních setkání ve - slovy metláka z Hradu - zcela historicky bezvýznamné oblasti.

text Míša, fotky Ř.

HLAVOU DO PÍSKU

Byl to můj velký den. Celý tábor mi ten den musel povinně ležet u nohou a poslouchat mě (konečně!), byl jsem totiž šéfem dne - kdybych tedy méně oblíbeným náčelníkům rozkázal, aby šli třeba rukama rozhrabovat latrínu, nic jiného by jim nezbylo než vyhrnout si rukávy. A tak je škoda, že v táboře vlastně celý den nikdo nebyl, poněvadž všichni, včetně nepopulárních vedoucích, byli na výletech. My jsme strčili hlavu do Písku.

Tady měli komiksy.

Původním cílem bylo hornické muzeum. To mi přišlo sice trochu podezřelé, když se v Písku nic netěží, ale mlčel jsem. Na místě nám pochyby potvrdili zaměstnanci muzea Prácheňska, když nám sdělili, že jsme si asi spletli Písek s Příbramí.

A tady všechno.

Možná měli pravdu, možná ne. Ale popatnácté jsme děti do (s prominutím) trochu nudného prácheňského muzea hnát nechtěli, byť ty kroje a další staré věci a tak jsou samozřejmě moc prima.

Naštěstí opodál nám Evropská unie postavila daleko zábavnější atrakci. Oni totiž vzali starou pivovarskou sladovnu, celou ji zrekonstruovali a dovnitř naskládali asi sedm různých galerií a infocentrum.

Protože bylo celkem nevlídno a vstupné bylo lidové, šli jsme to prozkoumat. A nutno říct, že se to unii a spol. povedlo, bylo to hravé i poučné a přiměřeně interaktivní. Akorát medailony autorů byly k neučtení, patrně to někde stáhli, což by nevadilo, ale mohli to aspoň zkrátit.

A tady mají obědy za 69.

Milé průvodkyně nás protáhly všemi expozicemi, mezi dětmi byla jednoznačně nejpopulárnější ta první věnovaná ilustrátorům dětských a jiných knížek. Protože tam byla mluvící obrazovka a soutěžní kvíz, který se dal jet pořád dokola do zblbnutí.

Ke konci to už bylo trochu únavné.

Mně se líbila i další patra, třeba výstava komiksů nebo prastaré reklamní plakáty. (Jejich prodejní kopie nám nyní dokonce zdobí kuchyni a Milanovi bůhvíco).

Dohromady jsme tam strávili několik hodin až do pozdního oběda. Děti pak měly dlouhatánský rozchod na nákup kravin a na sbírání osobních údajů od lidí na ulici, což bylo takové hravé upozornění na to, co by se mohlo stát, kdyby se dobře neučily a skončily jako otroci průzkumu trhu. Ale bavilo je to. A my jsme šli do tříhvězdičkového hotelu na hotovku za 69,-.

Tonda získává údaje. Foto: Jirka

Po slušném obědě jsme sháněli strunu a tedy i prodejnu s hudebninami, která v Písku patrně nikomu nechybí, poněvadž tam nejspíš není. Bývala tam, Vlasta zde tenkrát zakoupil své hojně využívané bendžo a různé cinkací a ťukací nástroje. Takže bohužel, Písečtí jsou amuzikální. Zato jsme našli zmrzlinu. A na konci rozchodu také všechny naše děti se spoustou rozličných osobních údajů.

Jeli jsme vlakem zpět, pěšky z Čimelic okolo rybníků a statku pána, jenž má a nemá oko. Večer jsem pak pozbyl řízení táborového chodu, aniž bych uskutečnil svůj latrínový nápad. Tak příští rok.

 text a fotky Řízek

ZÁPISKY Z VELKÉHO MĚSTA

Pojďme zbourat londýnské stereotypy! řeklo si město a po zbytek výletu na nás vybalilo třicetistupňová vedra. Potily se hlavy turistů na parnících na Temži, jakož i rozpustile nebojácné veverky a randící páry holubů v parcích.

Egyptská kočka mau.

Sobotu jsme zahájili v tamním národním muzeu. Společně s Hankou a Václavem jsme prošli expozici, která by se klidně mohla jmenovat Velká koloniální krádež. Mezi přivezenými kusy chrámů, pilíři s hieroglyfy a mumiemi byl nicméně příjemný chládek.

Žádné velké nadšení, taková trochu suchařina s několika přeslavnými exponáty. Nejvíc se mi líbily balzamované kočky a pak zelené kroužky (asi) z nefritu, o kterých nikdo - ani muzejníci - neví, k čemu sloužily. Ale my jo. Václav a Hanka pak šli svou cestou dál neznámo kam, my jsme vyrazili do Greenwiche.

Prdele, které si fotí poledník.

Překvapilo mě, jak je observatoř malinká a jak moc je to do kopce. A rozběsnila mě nejabsurdnější fronta celé výpravy, a to "queue" na nultý poledník. Lidé ze všech koutů světa v tom strašlivém vedru trpělivě vyčkávali na to, až se budou moci vyfotit u hnusného obelisku na rozhraní polokoulí. Zvrhlé.

Observatoř byla naopak perfektní, výstava o sextantech a teleskopech zábavná a hravá. Ve srovnání s ostatními londýnskými atrakcemi i v podstatě za hubičku.

Nedělní program? Převážně Tower. Překvapeně jsem přijal nabídku slečny pokladní, abych se díky svým berlím stal namísto studenta nemohoucím a Maruška mou pečovatelkou. Za ušetřený nemalý peníz jsme posléze ochutnali tu pravou britskou gastronomii - tradiční fish and chips. Rafinovaná kombinace smažené tresky, nevymačkatelného citrónu, humpoláckých hranolek a směsí horčice, majolky a kečupu byla prostě delikátní.

Beefeater, který vlastnoručně hlídal Hesse.

Komplexem Toweru nás (a pár dalších) provedl opravdický beefeater, anebo nějaký zkrachovalý herec - nicméně byl velmi přesvědčivý. Vyprávěl historky o lásce, hrdinství, krvi, mučení a Rudolfu Hessovi, a tak celkem snadno strhl dav posluchačů. Byť, přísně vzato, kromě celé řady hrubých věží a parkoviště zaměstnanců toho moc k vidění nebylo.

Třpytivé kamínky a veteránův koncert

Mrkli jsme i na korunovační klenoty a na další serepetičky, bez kterých se pořádné veličenstvo neobejde. Ty byly pravé a zářivé. Zbytek komplexu byl už slabší. Například mučírnu uváděly hyperkorektní pseudohumanistické kecy o tom, že se vlastně v Anglii téměř vůbec nemučilo.

Hanička a Václav.

V části věnované zvířatům, která tamní králové dostali darem, se dal poskládat vlastní živočišný druh. Vytvořil jsem bojového krokobraza, zatímco Vašek se mi pak pochlubil, že bez potíží poskládal tygra a že to nebylo vůbec těžký. Myslím, že to nepochopil a že je dobře, že dostal ten kurz angličtiny.

Večer jsme se sešli pod stromy v Hyde parku. Místo Takáče a Kvapilové dorazila Hanka s Václavem a pochoutkami z mekáče a mexickým pivem. Přispěli jsme kalifornským vínem, a humorným pádem na trávník ve vzájemném klinči, zatímco za rohem rockoval šestašedesátiletý otec osmi dětí Rod Stewart.

U telefonu Winston.

Přišlo na něj prý 45 tisíc lidí a v Evening Standardu (jediné noviny, kterým teď věřím) mu dali jen průměrné tři hvězdičky z pěti. Přesto si cestou z koncertu celý narvaný vagón podzemky sborově zpíval Ná ná na ná ná, nananananananá, nananananananá. Byl jsem namáčknutý s hlavou a berlemi ve dveřích, bylo děsné vedro a bylo to super, i potom.

Jedeme domů! Sháníme narychlo pohledy a pospáváme ve stínu v parcích. Do parlamentu ani do opatství nejdeme, nestíháme ani Sherlockův byt. Zato se mrkneme do válečného vládního krytu a Churchillova muzea, kde ze sebe tentokrát záměrně udělám raněného mrzáka s pečovatelkou, libry docházejí.

Veverka z Rychlé roty.

Proč je u všech vlaků nápis zrušeno, když je potřebujeme k cestě na letiště? Protože mají nějaké potíže se semafory nebo zabezpečením. České dráhy v Británii! Když už konečně chvíli jedeme, panťák se plouží mezi poli a loukami a desítky králíků na nás zvědavě koukají. Jinak stojíme a čas hrozně rychle utíká.

Luki v Hyde parku.

Přijedeme ale tak akorát, abychom se zařadili do předposlední fronty - na poslední místo. Na palubě hrajeme lodě, duel končí popletenou remízou a přistáním. Přetáčíme hodinky a v půl druhé nás 510ka vyplivne v polospánku doma.

text Řízek, fotky Maruška a Řízek

VÝSTAVNÍ ANTIKONCEPCE

Play!

text Maruška, mobilní fotky Maruška a Řízek

Petr Nikl je český všeuměl, který má rád děti. Jablko nepadlo daleko od stromu, jeho maminka totiž navrhovala hračky. Pamatujete si toho červeného gumového býčka nebo kočičku jako harmoniku? Tak to je její práce. Ačkoliv mě zatím mateřský cit obchází obloukem, rozhodla jsem se, že vyvedu své chlapce za kulturou, a tak jsme s Lukym a Milanem vyrazili na výstavu Play v Mánesu, kterou realizoval právě Petr Nikl.

Byl to jiný svět. Jindy intelektuálně tichá výstavní síň se proměnila v obrovský brajgl. Desítky dětí různého věku se válely po zemi, křičely, brečely, ale jedno měly společné. Všechny si hrály s rozličnými stavebnicemi, kuličkami a bedýnkami a pozor, byl tam i kanón!

Než jsem se stačila vzpamatovat, Milan a Lukáš se po té zemi váleli taky a předháněli se v tom, kdo postaví komplikovanější příšeru z kostek. Vedle mě zase jeden z tatínků zběsile pumpoval zvonem na odpad, a snažil se rozeznít trumpetky nad našimi hlavami.

Já jsem si spořádaně prohlížela "expozici" a přišla jsem si jako svobodná matka s dvěma hravými synáčky. Z transu nad tou tlupou mě vytrhl až organizátor, který šel kolem: "Kdyby někdo hledal syna, je na kase," prohlásil s ledovým klidem a šel dál. Když se ve mně přece jen vzedmulo promile dětské hravosti, měla jsem po ptákách.

Ačkoliv se kdekdo posmívá mému údajně dětskému vzezření, na výstavě mi bylo k ničemu. Marně jsem se rvala k atrakcím přes chňapavé ručky malých hajzlíků. O patro níž už to bylo lepší, panovala tam totiž tma a té, jak je známo, se parchančata bojí. Takže jsem si mohla vyzkoušet obsluhu speciální fontány nebo střílení kuliček.

Aby toho capartovského světa nebylo málo, dali jsme si palačinky s marmoškou a uspořádali si soukromou výtvarnou soutěž o nejlepšího slona. Když jsme vyšli ven, byla už tma a kromě bund nechali kluci všechno ostatní v Mánesu. Milan se najednou tvářil dospěle, Lukáš přijímal s výrazem burzovního makléře důležité telefony, a tak jsme se jako dospělí lidé mohli vydat domů.

VERNISÁŽ A NÁDOBÍ

...aneb je kastrol politická satira?
text Milan, fotky Řízek

Když jsem si byl u Řízka vyzvednout své sáně, protože sezóna se blíží a moje boby minulou zimu odešly do bobového nebe, nabídl mi, že bych se mohl zajít podívat na výstavu jeho kubánského kamaráda. Věděl jsem, že maluje hrnce, a proto jsem neváhal a přislíbil účast. Zčásti snad taky proto, že Řízek říkal něco o rautu a o Havlovi.

V pondělí navečer jsem se hodil do gala, jak to jen můj ne zrovna rozsáhlý šatník dovoloval, a vyrazil na Florenc, kde jsme se sešli s Lukášem a Marianou.

„Forejt má zpoždění,“ hlesl Řízek.

Přesto ex-hlavní vedoucí vystoupil z výtahu v osmém patře snad ani ne pět minut po nás. Letmo jsme s Péťou prohlédli ceník děl, ale po sečtení drobáků, co jsme našli po kapsách, jsme se rozhodli, že s koupí umění raději ještě počkáme a prozatím se spokojíme s prohlížením obrázků po výstavách.

V hlavní místnosti kytarovali a bubnovali dva Kubánci, a sotva jsme na balkónku dopili první sklenku vína, svolala paní všechny návštěvníky, aby mohla oficiálně zahájit vernisáž. Z letáčku si přečetla jméno umělce, načež mu předala slovo a poprosila svého bratra, zda by byl tak laskav a přetlumočil Renierův monolog do češtiny.

Potom jsme měli dost času prohlédnout si Renierova díla. Mě osobně zaujaly asi nejvíce obrázky s pražskými motivy. Škoda jen, že obrazů nebylo příliš a že občerstvení nebylo moc, ale jinak příjemná událost.

Když jsme všechny malby zhlédli a snědli poslední slanou tyčinku, pokračovali jsme do restaurace kousek od Maruščina bytu. Měli tam Cuba libre za hubičku, takže jsme večer zakončili věrni karibskému tématu.

Kastrolům zdar!

Stránky Reniera Méndeze: www.reniermendez.com