POHLADIT PRŮDUCH

Facebookový debatní kroužek SK Babice, v němž se řeší běhání a závodění a fandí se těm, kdo zrovna trpí při maratonu, jsem si ještě v nemocnici bezprostředně po operaci ztišil, aby mi to bylo méně líto. Proto jsem si jen náhodou v pátek v pozdním odpoledni všiml, že se večer běží jakýsi městský orienťák a že jsme na něm vítáni.

Zatímco orientace v přírodě ani ve městě mi vůbec nejde, občas se dokážu rychle a zároveň nesprávně rozhodnout, a tak jsem poslal spěšně poslední článek korektorům a místo klidného večera s holkama si v rychlosti zabalil závoďácký nátělník a vyrazil na koloběžce na smíchovskou náplavku.

Running up that Hill patrně spočívá v tom, že se z bodu A máte nějak dostat přes několik dalších kontrolních bodů v určeném směru a pořadí zpět do bodu A. V tomto konkrétním případě jsme měli postupně potkat výdechy ze Strahovského tunelu, sochu T.G.M. na Hradě a nakonec jakousi další sochu na Žofíně. Stáhnout si trasu do hodinek je považováno za faux pas a člověk by se tím prý i ochudil o část srandy. Kontroly nikdo nekontroluje, vše je na bázi poctivosti. Vlastně se mi celý ten koncept hrozně líbí, včetně toho, že na startu nás bude asi deset.

Nebyl však čas se rozplývat, musel jsem se rychle rozhodnout: buď si tu trasu pěkně naplánuju nad mapou a pokusím se ji naučit, jenže nestihnu start, nebo tu přípravu odfláknu, ale zato to těsně stihnu.

Takže jsem se na startu před jednou z kobek na náplavce stydlivě ptal přítomných, jak poznám ty tunelové průduchy a jestli je to nějaká větší věc (byla). Měl jsem prakticky jediný plán: vyběhnout přes Arbesák a pak nějak skrz Kinského zahradu vzhůru a pak se uvidí. Možná to není nejkratší, ale aspoň trochu to tam znám.

Hned po startu se přítomní rozdělili na dvě skupinky: jedna zjevně mířila tam, kam jsem původně chtěl já, avšak první dva dravci měli očividně jiné plány a jako by to chtěli střihnout přímo přes Anděl a pak asi rovnou vzhůru přes ten park za obchoďákem. Zahodil jsem veškerou taktickou přípravu a pustil se za nimi, protože nepochybně vědí, co dělají. Ukázalo se však, že oba mají pro strach před auty a tramvajemi uděláno, ale hlavně lepší nohy. Mnohem.

Takže byli hned pryč. U Anděla jsem tak byl už sám a více méně náhodně natrefil na schodiště v parku Sacré Coeur, naštěstí zrovna v situaci, kdy na téhle šílené křižovatce nastalo krátké bezautí. O kus výš už jsem byl skoro bez dechu, zato jsem pochopil, že výdechy z tunelu opravdu nepřehlédnu. Serpentinami jsem se doplazil až na Strahov, pohladil betonové monstrum, vyhnul se louži, abych nešel vodičkou, a spatřil, jak se z opačného směru, tedy asi od Kinského zahrady, blíží závodnice, jež se posléze stala mou vodičkou.

Někde na Loretánském náměstí jsme prohodili pár slov, protože mi tepovka klesla z nějakých těch mezních hodnot. Pohladili jsme T.G.M. Přes Jánský vršek jsme spadli někam k Malostranskému náměstí a pak mi Katka v nestřeženém okamžiku zdrhla, ale místo ní se objevil zadumaný a trochu zanedbaný Jiří Pospíšil kráčející zjevně od Mlejna, tak jsem zamířil opačným směrem a dohnal Katku.

Poslední sochu jsme na Žofíně hravě našli a závěrečný kilometr jsem jen přemítal, jestli jsem gentleman, nebo naopak prevít, který na náplavce nasadí k drtivému finiši a o sekundu soupeřku-souputnici porazí. Dopadlo to klasicky někde mezi: doběhli jsme společně.

Jelikož ti dva, kteří mi na startu utekli, byli v cíli už deset minut a před námi dorazila nejspíš většina dalších, žádné ovace se nekonaly. A tak zbývalo poslední rozhodnutí: dát si pivo v cíli, nebo ještě stihnout dát Hedě dobrou noc. Tohle jsem třeba vyhodnotil správně. 

text Řízek, foto Petr M.

JAKO VÍTR

Na Kvadriatlonu dvojic jsme byli s Milanem počtvrté. Krásný a tradiční závod pro nás kdysi objevila Maruška, jejíž nadšení pro věc ovšem postupně chladlo, až ochladlo úplně. „Fakt tam musíte jet? Je volno, svátek, nemůžeme třeba místo toho jít někam na výlet?“ Nemůžeme. Musíme běžet, pádlovat po nehýbající se Sázavě, při orientačním běhu pátrat v neznámém lese po krmelci a na závěr zkolabovat na horském kole. Budeme sahat po legendárním umístění, ale nakonec nepohrdneme 21. místem z 99 dvojic. A přivezu ti pěkný ručník.

Start je letos u restaurace Paluba v Čerčanech. Připravíme bicykly, náhradní i naše duše na následující dobrovolné utrpení. Začneme desetikilometrovým během přes kopec a pak podél vody do Chocerad. Běžíme jako vítr a v táhlém stoupání setřásáme jeden pár za druhým.

Když se po polovině běhu terén vyrovná, Milan běží jak Keňan bůhvíproč oblečen v rumovém dresu a půl metru za ním vlaju já, s podobným, avšak mnohem přiléhavějším dresem a dočista bez dechu. Když už toho mám opravdu dost, dobíháme do Chocerad a spouštíme loď na vodu jako průběžně třetí (!) pár. Případný komentátor aby rychle googlil, co je to ten tým CS Večerníček vlastně zač; případný pisálek by měl už příběh, kterak se vymetači padesátých míst octli na bedně. Budoucí vítěz závodu nám posléze plavidlem zablokoval vlez do vody, protože „čekal na kolegu“, pak nás dočista zmáčel nějaký další konkurenční nešika, ovšem takové incidenty patří zjevně do světové špičky kvadriatlonového sportu a příště na to budeme dozajista připravení.

Foto Kašpic

Následují skoro hodinu a půl trvající galeje. Zachraňují nás sporttestery s GPS, protože jen ty jediné tvrdí, že se opravdu pohybujeme z místa, a volavka, kachna, desetimetrová peřej, dálniční most, prostě cokoli, co není nekonečný volej. Taktizující člověk s kolegou, kterého se už dočkal, nás okamžitě předjíždějí a asi ještě další plavidlo, ale největší houf červených kánoí se k nám pořád nepřibližuje. Hovoříme jen v heslech. Ruce. Střídáme. Volavka. Cákáš. Promiň. Zkurvenej vítr. Kolik ještě? Tolik? Jak pak zjistíme z mezičasů, vedli jsme si však víc než dobře.

Do depa u Paluby se totiž dostáváme někde kolem pátého místa. Obě naše kola, kterým by se dalo říkat Červený a černý, tam na nás počkala, bleskově se převlékáme a hurá na naši dlouhodobě nejslabší disciplínu. Na první části horského kola máme především vystoupat do míst, kde začne orientační běh. Pár závodníků nás samozřejmě předjíždí, ale pořád to celkem jde.

Někde u Kozmic na louce se přezouváme opět do běžeckého, fasujeme mapy s 19 vyznačenými kontrolami a otěže přebírá opět Milan, kterému ta orientace jde nějak lépe. Les je tajuplný a plný nečekaných překážek. Můj přínos je v předčítání nápovědy, která upřesňuje umístění jednotlivých kontrol. Časem se omezuji na výkřiky typu Debilní severní kámen. Debilní, zasraná bažina. Debilní roh oplocenky a ještě debilnější vidlice rýh, ať už to je cokoli. Orienťák je těžký, náročnější než dřív. Bloudíme však celkem zanedbatelně. Poslední kontrolní kleštičky mají být u krmelce, jenže tam nic není, ale než stihnu propadnout panice, uvidíme další dva, podstatně menší krmelce, zaradujeme se a vracíme se ke kolům.

Foto Martina

Ještě zbývá 24 kilometrů v sedle. Dokud klesáme, jedeme tak akorát. Trasa je fakt pěkná, ale už jsme ve fázi, že to moc neoceňujeme. V posledním kopci závodu, na silnici do Ondřejova, to přijde. „Asi jsem narazil do zdi,“ hlásí Milan metaforicky a opravdu, jeho nohy se pohybují uspávacím tempem a můj parťák má podobně prázdný výraz, jako když ho při naší první účasti v kopci předbíhaly nějaké babky s trekovými hůlkami. Na bedně už asi nebudeme, pisálek má po zápletce, ovšem nějak se do cíle musíme dostat. Posledních osm, deset kilometrů už jedeme více méně samospádem, byť po rovině podle vody. Předjíždí nás ještě několik dvojic, které samy sotva jedou. A pak konečně cíl, po více než pěti hodinách. Vítězové už tu hodinu regenerují, dávají rozhovory, nebo co já vím, co dělají vítězové, ale pro nás je 21. místo radost, stejně jako pro mě guláš a pro Milana pivo v cíli.

Domů kromě zážitků, které každému na potkání vyprávíme a které nikoho nezajímají, přivezeme i pamětní ručník. Náš pan kocour jej hned první noc ostentativně počůrá. A po tomhle všem, žena promine, je skoro povinnost jet příští rok znovu.

text Řízek, foto Ř., Kašpic a Martina. Naše starší kvadriatlony byly popsány tady, zde a támhle.

SLOHOFKA

Bil jsme já Milan s řízkem, a Kubčou a s Milanem takhle čtiři kluci na kvartiatlonu a jak se říká cézar přijeli jsme viděli jsme a byli jsme třicátí čtvrtý no stejně jsme si polepšili asi o deset míst, narozdíl od kluci kubči s milanem, kteří si naopak pohrošili, protože měl Bukča nějaké bebíčka skřečmy a pak byl naštvaný kvůli tomu že jsi kvůli tomu pohrošili.

Běželo se pak se jelo na kánojech sázava týnec pokivice a pak se jelo na kole a v rámci kola bylo oriontační běh, kde jsme se narozdíl od loni nestratili jsme jse a byl tam taky tým rumový expres, které ho jsme porazili asi opět v teřin, protože směje přejedli na kolách a měli jsme na sobě rumové dresy narozdíl od nich a pak jsme si chtěli dát v hospodě dát nějáký ovocný kledníky ale nějaká holčičky nám snědli poslední, tak jsme si dali něco jinýho.

Tento vílet se mi moc líbyl
proto že moc skvě líbyl!

tekst Mlian, fotki ˇRisek.  

P.S. A cizý fotki s kukama našimi sou řteba tadyhlenc, tady, támhle, zde, tuhle, onehde, taki tady, hýr, tady a zde.

P.P.S. Takhle sme závotily loňi a napřesrock.

P.P.P.S. Takle sme bježely a ěli.

KVADRATURA MUŽŮ

  Paradoxně za tohle všechno mohla má družka Maruška, která mě jinak od sportování i jakéhokoli závodění odrazuje, protože tvrdí, že jsem v podstatě kripl a že mi to neprospívá. Možná má pravdu, nicméně to ale byla právě ona, jež mi před rokem řekla o jakémsi Kvadriatlonu dvojic na Sázavě.

Tým CS Večerníček, složený z tlustého Řízka, Milana, únavy a opice, tehdy zákeřný a náročný závod zdárně dokončil na pěkném 51. místě. A letos? Letos se samozřejmě muselo orientačně i normálně běhat, pádlovat a drandit na kole znovu. 


Na startu orienťáku v jakémsi lesíku u Říčan jsme nebyli sami, měli jsme navíc Milana K. a Kubču závodící za tým Za císaře pána. Někteří z nás se bezprostředně před startem předávkovali prostředkem na spalování tuků či čeho vlastně, jiní (a stejní) už ráno s větrem o závod takřka nestíhali vlak. Kolem nás bylo dalších 90 sportovních i tanečních párů, Milani i další obdivovali štíhlé atletky a Lokomotivu Beroun, jak se jedna z nich patrně jmenovala.

Za císaře pána dohání raft.

Měli jsme i buzolu. "Kluci, prosimvás, kde tady najdu sever?" ptal se nás před startem nějaký tragéd, i poradili jsme mu, a sami jsme se tím sportovním gestem nepochybně okradli o jedno místo. A buzolu už jsme nepoužili, k čemu taky. Orienťák moc neumíme, přeci jen, byl to náš druhý v životě. Ale lesík byl malý, dvojic spoustu, a tak jsme se převážně docela drželi.

Průser orienťáku byl vlevo nahoře.

Jenže na konci jsem totálně orientačně selhal, místo poslední kontroly, která byla na nějakém pařezu, jsem nás poslal někam mezi zahrádky. Bylo to až k nevíře, jak jsme se mohli tak dočista ztratit, bloudili jsme snad deset minut. "Kampak poběžíte, panáčkové, doprava, nebo doleva?" vysmál se nám potměšilý důchodce před jednou z chat. Milan nás pak naštěstí našel, ale to už byla většina závodníků dávno na kolech. Dobíhali jsme mezi už výrazně méně štíhlými holkami a dezorientovanými seniory. Depo bylo skoro pusté.   


Bratři Hochschornerové hadr.

A tak jsme, stejně jako loni na chvostu pole, vyrazili na Milanovu nejméně oblíbenou disciplínu, tedy cyklistiku. Trasa byla letos celkem snadná a jeli jsme slušně, a tak nás snad nikdo nepředjel. Naopak jsme v kopci předehnali Lokomotivu, která funěla jak přetopený motorák. I dalším několika zoufalcům jsme ukázali naše vypracovaná záda a do Týnce jsme se skoro až přiřítili.


Bylo hodně vody, loď jela báječně téměř sama, hnědé peřeje houpaly. Jestli nám letos něco vyšlo, tak to byla nepochybně právě kanoe - podle výsledků jsme měli dokonce nejlepší kanoistický čas, ale to byl tak trochu omyl, byť atraktivně znějící.

Na kole jsme přejeli světa lán.

Nejenže jsme se necvakli, ale předpluli jsme možná dvacet posádek, i díky poněkud punkově pojatému přenášení jednoho z jezů (ta nezávodní paní ze žluté lodi, co někoho usilovně posílala do prdele kvůli domnělému předbíhání, se určitě zlobila až na tu posádku za námi, co použila naši fintu). Když už nás to pádlování přestávalo bavit, na břehu jsme uviděli Za císaře pána, jak už ukrajují kilometry ze závěrečného běhu. Navzájem jsme se pozdravili a vyfuckovali. Bylo to radostné setkání.

Akorát jsme v Pikovicích s vodou vylili i Milanovu plovoucí snickersku. Do cíle, piva a guláše zbývalo osm kilometrů proti proudu do Kamenného Přívozu, po červené značce, po níž by mě normálně nenapadlo běhat, neboť je občas dost do kopce a po šutrech. Stejně jako bych asi neběžel v mokrých trenýrkách, v kterých jsem vylezl z lodi.

Vypadá to, že jsme běželi vodou, ale ne.

Nicméně neběželi jsme zas tak zle a opět jsme se lehce posouvali startovním polem vzhůru - než se mi na šestém kilometru na úplné rovině podlomil kotník a za strašného řevu jsem se zřítil do jehličí. Z plánovaného závěrečného spurtu tak vůbec nic nebylo, dokulhal jsem do cíle se sebezapřením a na konci sil. Takže jsme zase nevyhráli, ale 42. místo je proti loňsku fajn.

Pivo v cíli nesmírně bodlo, i to následující - a pak i ta další a další, říkali kluci. Bohužel se na vše v organizačně nezvládnuté hospodě stála hodinová fronta, takže ke guláši jsme se dostali až po šesti hodinách a třech minutách od startu. Za císaře pána byli o 18 minut a o 21 míst lepší a vítěz nám nadělil asi sedmdesát minut, ale my jim to všem natřeme napřesrok. Ostatně sami sebe jsme porazili, a o to jde asi hlavně. A taky o to, že ten závod je prostě bezvadný.


Jak se ti hoši krásně a tiše baví!

Vyměnil jsem nečekaně píchlou duši za lepší a kolébavým poschoďákem jsme se vydali k domovu a řada z nás spíš do hospody. Malý pejsek si chudák zamotal pacičku do vodítka, ale zachránili jsme ho. I jeho paní, co si omylem nechala na nástupišti krabičku s cigaretami. Neřekli jsme jí to, a tím jsme jí výrazně zlepšili zdraví. V podstatě se dá říct, že jsme byli jako takové Rychlé šípy, jen hrozně uondané a trochu vylité.

text Řízek, hrozné fotky mobilem Řízek a neznámá kolemjdoucí, super vodácké fotky hofy13, mapičky Endomondo.com