Zobrazují se příspěvky se štítkemvýron. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvýron. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 20. července 2025

PIKADOR

Zabalil jsem si pár gelů a tyčinek, ohebnou lahvičku s pitím, která vypadá jako takové igelitové vemínko, pláštěnku, mobil a sluchátka a to celé nacpal do běžecké vesty. Co jsem zapomněl doma, byla pokora. A taky vazelína.

Pokora by byla na místě: když jsem se v posledních měsících trochu rozběhal po nekonečném martyriu s bolavou achilovkou, nabízelo by se nevymýšlet žádné velké vylomeniny. Jinými slovy, když už mě rodinná logistika zahnala na atraktivní okraj Šumavy do Olšiny, poprosit holky, ať na mě počkají třeba v Krumlově, že lehce vyzkouším, co to se mnou udělá, když po čase poběžím déle než hodinu a přes větší kopec, než vede od Vltavy na Pankrác, tedy z práce domů.

Místo toho jsem se rozhodl dělat hrdinu a poslal rodinu do Prahy s tím, že se domů nějak dostanu.

Z Olšiny mě narychlo vymyšlená a do hodinek nahraná trasa tahala vesměs po příjemných silničkách dočista bez provozu a běhavých cestách a jediná nesnáz byla, když mi po zoufalém pokusu vyfotit si selfie (všiml jsem si, že to lidé dělají) nepozorovaně vypadl mobil z vesty do trávy. Všiml jsem si toho tak, že mi po pár metrech přestala ze sluchátek hrát muzika.

Zastavil jsem se poprvé až po hodině, rozhlédl se kolem a říkal jsem si, že na světě je krásně, když tě zrovna nic nebolí. Utáhl jsem si boty a přes nádhernou, dobrodružnou modrou značku vedoucí skrz zarostlé meze, mokré pastviny, voňavý mech a podél zarostlých kolejí jsem doplachtil až do krumlovské zámecké zahrady a postupně spořádal kafe, plechovku džusu, tatranku a pikador, který vypadal dočista jako párek v rohlíku.

Bylo potřeba se posilnit, neboť sotva se vymotám z centra a opustí mě chmurné myšlenky o overturismu, čeká mě největší kopec. Na úplný vrchol Kleti jsem si vzdor zapomenuté pokoře netroufl, šestikilometrové stoupání mi stačilo, respektive mě docela zdecimovalo. Uprostřed lesa zkouším rozjet unavený stroj velice nechutnými gely, zatímco na mně hodují hovada. Z 930 metrů nad mořem potřebuju spadnout o zhruba 400 a nejlépe někam, kudy vedou koleje směr Budějovice. Pata sice drží, ale z kopců mě solidně rozbolela třísla, a tak na předměstí Křemže po čtyřiceti kilometrech za necelé čtyři hodiny přistávám na opuštěném nádraží.

Za půl hodinky mi jede lokálka: pozoruju krávy, fotím se a coby stativ využívám legendární modré nádražácké zábradlí, které snad brzo bude taky součástí kulturního dědictví UNESCO, a strašně se těším, až se rozvalím v prázdném expresu z Budějovic do Prahy. Stylově nás táhne lokomotiva Škoda 109E s obchodním názvem Emil Zátopek. V celém vagonu jsme jen dva, paní s bufetovým vozíkem proto nechala vozík v garáži a jen nás přišla nalákat, ať zajdeme do jídeláku. Tam je výborná plzeň, která se dokonale páruje s citronovým cheesecakem a s velkým těšením se domů.

A s jídlem roste chuť. V pátek si beru náhradní volno, do batůžku tentokrát narvu i nějaké kapsičky a tatranky. Pokora opět zůstane doma.

Hornopožárské lesy po ranním dešti čvachtají, poslouchám u toho Wet Leg, což celkem sedí, padám do Prosečnice a pak klopýtám Posázavskou stezkou a představuju si, kde bude jednou ten dálniční most a co by na to řekli Brontosauři. Hrozně mě to baví. Krajina je krásná a v lese se svítí.

Po necelých třiceti náročných kilometrech tupě zírám na stádo bílých koní u pikovické lávky, kde jsem chtěl skončit, špatně šlápnu a padám s výronem na louku. Jsem prostě takové vemínko.

text a foto Řízek

čtvrtek 13. listopadu 2014

EXPERTI PŘES BĚH

Milane, popoběhni trochu dopředu, ať na tebe vidím. Ták. Neuvažoval jsi o nějakých pronačních botách? Tvoje klenby už mají dost. - Běžíš jako tučňák! - Ty, Vašku, běžíš krásně, jen jdeš trochu moc přes paty. - Ale máš moc velkej zadek. - Ty máš největší zadek na světě! Nikdy jsem neviděl tak velkej zadek, jakej má Lukáš! (Tak spolu hovoří a špičkují se experti přes běh.)

V pátek večer se na třídní sraz nečekaně doslova přiřítil Pája, renesanční muž - sportsman, vypravěč, lékař v Německu a propagátor levného a majitel značkového běžeckého oblečení. Jestli prý nedáme v neděli nějaký menší běh. A to já vždycky moc rád.

Jelikož jsem nejen majitel velkého zadku, ale zároveň i skvělý taxikář a organizátor, sešli jsme se v neděli v zamlženém Radotíně dokonce čtyři - doplnil nás Milan K. a Venál. A čtyři kumpáni, to už je veselá výprava. Navíc téměř samí extroverti se srdcem na dlani.

Cesta vedla údolím a temným lesem, jak se zpívá v jedné pěkné písničce. Stoupali jsme na nejvyšší radotínský vrchol, a když už pomalu začal řídnout vzduch a les přecházel v kosodřevinu, zavelel Pája k vrchařské prémii. Sprintovat mě bavilo asi pět vteřin a ostatní dva běžci si o nás, zatímco si můj někdejší soused vychutnával sladké vítězství, mysleli asi to, co si o mně myslí Pájova přítelkyně. Ta si o mně totiž prý myslí dost nehezké věci.

To samé si asi o nás všech pomyslela cyklistka, kterou jsme v dalším stoupání cíleně předběhli a přáli jí hezký den, příjemné šlapání a podobné zážitky. Každého cyklistu potěší, když jej předběhne zástup čtyř orosených mladých mužů s odhodlaným výrazem.

Byl to jeden z běhů, kdy člověk sotva stíhal pravidelně zvedat nohy, naslouchat skvělým historkám a nepravidelně vybuchovat smíchy. Nahoře u obrovského ranče, který pokaždé neznámému šťastlivci závidím a u něhož Václav vždy neopomene zmínit legendu, že toto gigantické panství dostaly nějaké dívky za zřejmě mimořádně hezké maturitní vysvědčení, se stalo něco divného. Zrovna, když jsme se bavili o úskalích spojených s výrony kotníku, jsem se s výronem kotníku zřítil na tvrdou zem, zasádrovanou rukou a bolestivou grimasou napřed. Na výrony a podobné vylomeniny jsou mí kamarádi zvyklí, ale tohle načasování bylo výjimečné.

Výjimečný byl i výron. Vždyť můj všední kotník - a to jsem ještě v té chvíli netušil - se v následujících šedivých dnech měl zabarvit do psychedelicky fialové barvy a narůst do rozměrů melounu (toho žlutého, ne zeleného, zase to nebudeme přehánět). Ale za uznalého potlesku imaginárního publika jsem vstal a spolu s kamarády jsem náš nedělní, nakonec třináctikilometrový výběh dokončil. Mohl jsem se tak zúčastnit i hodnocení kvality běžeckého stylu a následného špičkování.

Experti by nicméně řekli, že teď chodím trochu jako tučňák, sice hezky, ale dost výrazně přes paty. A mám fakt velkej zadek.

text Řízek, foto Pája přes korejské zrcadlo

pondělí 17. března 2014

ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek

středa 5. října 2011

ZÚČTOVÁNÍ

A jsme konečně dole! Já i plastová sádra. Jistě celou řadu lidí zajímá, jaké jsou mé pocity. Tak určitě úleva, pak to teda trochu bolí a celý ten kloub zatím moc nefunguje. To mi ale nebrání v kostce zrekapitulovat, jaké to vlastně bylo.

1 - přesně tolik mám nyní zdravých nohou;
24. červnového dne jsem se byl proběhnout a nějak to nedopadlo;
45 dní trvalo lékařské vědě, než zjistila, že mám zase přetržený vaz;
8 je, pane, počet pokusů na magnetické rezonanci, kterým jsem se podrobil. A 4, jen 4 byly úspěšné, zbylé jsem znehodnotil tím, že jsem se vrtěl;

2 - počet plastik vazů, které jsem už v minulosti přerval, přesto jsme tomu dali ještě jednu šanci, také je to počet zlatých rukou mého ortopeda;
460,- je cena za nadstandardní pokoj na Malvazinkách za den;
0 korun se platí v případě, že se do nemocnice kvůli komplikacím musíte na víkend vrátit, a to se vyplatí;
45 - cena litrové coly od báby, co objíždí pokoje s vozíčkem s občerstvením;

63 - IQ mého nemocničního spolubydlícího, úspěšného mladého muže s velkým potenciálem, audinou a ambicemi;
224 zhoupnutí na berlích měří cesta z domova k metru, zpátky asi o dvacet víc, protože to je do kopce;
440 korun se doplácí na elegantní plastovou sádru v barvě dřevěného uhlí, která se nedrolí a dá se s ní lézt i na 6ti metrové žebříky;

32 heparinových injekcí jsem si bodal do prostoru lékaři nazývaného kožní řasa, jemuž my, laici, říkáme pneumatika na břiše;
1 berli se mi podařilo zlomit;
1900 - měl stát sporttester, který jsem si nakonec neobjednal, protože ho nějakou dobu nebudu potřebovat;
84 let bylo možná babičce, která mě v tramvaji chtěla pustit sednout;
2,5 hodiny jsem čekal na sundání sádry;
6 neděl celá ta belhavá šaškárna trvala.

text a mobilní fotka Řízek


pondělí 1. srpna 2011

TOTÁLNÍ VÝRON!

Člověk nemusí být bůhvíjaký latiník, nebo dokonce doktor, aby pochopil, že sousloví totální ruptura značí průser. V mém případě se dá konkrétně směle hovořit o přetrženém vazu na zevní straně kotníku. Zajímavé na tom je, že jsem si to vlastně diagnostikoval - s využitím moderních zobrazovacích metod a erudovaných známých - téměř sám.

Když jsem se tu někdy v květnu nadšeně rozplýval o tom, jak je krásné běhat, potit se a funět, netušil jsem, že moje nová vášeň brzo vezme za své. Jednoho červnového rána jsem vyrazil do Krčáku na obvyklé desetikilometrové kolečko, jenže těsně před koncem - najednou výron a pád po hubě do jehličí. A taky hledání klíčů od auta, které jsem v panice zahodil do křoví.

Pár dní potom jsme jeli do Londýna, už s ortrézou a berlemi. A pak na tábor, už jen s ortézou. Když se střihem přeneseme o pár výronů a návštěv na ortopedii, třímal jsem o měsíc později výsledek vyšetření na magnetické rezonanci, abych zjistil, co že jsem si to při tom nezdařeném výběhu všechno počochnil.

Přiznám se, byl jsem z těch latinských šifer nejprve trochu jelen. Že totální ruptura musí být něco brutálně a dočista přetrženého, jsem však poznal sám a Google to jen potvrdil. Zbytek poradili kamarádi s aspoň trochou lékařského vzdělání.

Je totiž doba dovolených, opravdoví doktoři se bezostyšně válejí na plážích a na ruptury nemají čas. Až se vrátí do práce, seznají, že mám přetržený vaz, zánět šlach, artrózu a hypochondrii - a to už já všechno vím, takže mám náskok.

Až pan doktor s profesionálně zachmuřeným výrazem prohlásí: "Budeme to muset otevřít a dát to do pořádku. Ale zvládneme to, nemějte strach," nebudu mít strach, protože už si to několik dní představuji, a kdyby to šlo, už bych dávno sám sebe odoperoval a zahájil rekonvalescenci.

Jenže ono to nějak nejde. Nezbývá tedy než se obalit trpělivostí a sádlem a čekat, až se opálení ortopedi pustí do díla.

text a repro Řízek