Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.
A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3.
Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test.
Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.
A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.
Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.
Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.
Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat