ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek