GYNEKOLOG HOLIČEM

Anebo by tento titulek mohl být třeba "Sepulturák ze zámku", "Z Opavy do Prahy" nebo "Mistr světa v kreslení propiskou". Silných momentů bylo na našem výletu do Ledče nad Sázavou opravdu hodně. 

Takhle možná vypadal hrad, než shořel.

První zastávkou výpravy ve složení manželé Wernerovi a já byl hrad v Ledči, kde jsme si z nepřeberného množství okruhů vybrali prostě ten, který byl první na řadě - historický. V pravé poledne jsme se plni očekávání potkali s naším průvodcem. Člověkem, který vypadal jako Petr Muk po návratu z Brutal Assaultu.

"Tak co byste o tadytom chtěli vědet?" zeptal se na začátek mladík s devíti piercingy v obličeji, když nás seřadil na balkonku kousek za vstupem. Po rozpačitém úvodu se rozpovídal o osudu oné významné památky.

Dýchl na nás duch foglarovek.

"Takže klasika - dřevěná tvrz, pak z kamene, tady jakoby na obranu obchodní cesty, co tudy vedla. Jestli máte rádi akci, tak vás zklamu, hrad nikdy nikdo neobléhal. Je tu vlastně věž a palác."

Ten byl naší druhou zastávkou. Vystoupali jsme po schodišti pod střechu a dvacet minut obdivovali - řecěno s odkazem na film Po strništi bos - velký houno pod námi. Palác totiž někdy v devatenáctém století komplet vyhořel a nikdo si od té doby nedal práci ho zrestaurovat. Nebo dostavět alespoň patra. Nebo uklidil suť, nebo tak něco...

Zámek v Ledči je hezčí zvenčí.

Na půdě jsme podstoupili osvětu o moderním stavitelství, neschopnosti místního kastelána ("to je jako kdyby gynekolog dělal holiče") a prohlížením výstavy fotografií zvířátek. Prohlídka nám byla málo, a tak jsme si ještě z nabídky Hradu vybrali muzeum Jaroslava Foglara (na muzeum hodin už nám bohužel nezbyl čas). Na místě jsme měli tu čest potkat samotného kurátora výstavy - muže z titulní fotografie, který nejenže oxeroxoval veškeré dokumenty související s Jestřábem včetně jeho pamětních medailí, ale který svého boha zvěčnil na dvou tisících portrétech nakreslených propiskou.

"Víte, já jsem totiž takovej nekorunovanej mistr světa v kreslení černou propiskou," svěřil se nám hrdě a vděčný za publikum začal provázet výstavou. Lukáš ho rázně utnul, že strašně spěcháme (tento důmyslný únik ještě jednou během výletu použijeme), a radši jsme zamířili na oběd.

Rodidla, jak říkaly holky. Jinak Stvořidla

Ten byl zcela v mé režii, protože mám přeci na takové věci aplikace v telefonu. Nejbližší restaurace s kloudným hodnocením byla asi 10 km daleko, tak jsme vzdali zavděk hospodou U Alenky na náměstí. Ta se proslavila tím, že nejprve servíruje jídlo, až pak nápoje. Perkelt, výpečky a smažák dorazily na stůl v čase, za který by se nemuseli stydět ani pod dvojitým zlatým obloukem, na pivo jsme ale museli čekat jako na minutku. Po menším Lukášově extempore s účtem, které nakonec vyřešil prostým součtem, jsme pádili na vlak směrem Stvořidla. Prý na nejkrásnější a nejdrsnější úsek Sázavy.

Tenhle vlak se jmenuje Katka

Z posázavského motoráčku jsme ani přes Lukyho naléhání, ať se koukáme na tu správnou stranu, Sluneční zátoku Hochů od bobří řeky neviděly. Zpátky do Ledče jsme to vzali procházkou kolem řeky a slavné nemocnice V Háji, kde jsme narazili na pravděpodobně jednoho z místních chovanců. Jen co nás srandovní Hurvínek bez krku zmerčil, hned se připojil, že nás povede.

Mezi kytkami a podpapíráky

"A bůra nemáte?"
"Ne!"
"Kam jdete, do Pardubic?"
"Ne, do Prahy"
"Z Opavý, z Opavý, rychlik jede do Prahý.....Hele, jdete hrozně rychle!!"
"My totiž strašně spěcháme!"

A tak jsme zakončili den plný bizarních setkání ve - slovy metláka z Hradu - zcela historicky bezvýznamné oblasti.

text Míša, fotky Ř.