SVATBA

Vzali jsme se v sobotu 6. září 2014 v prastarém kostele v Ledcích na dohled od kalné Sázavy. Kromě paní inženýrky Reginy z Čerčan, jež nás oddala, příbuzných a svatebních hostů tomu přihlížel třeba i roj divokých včel. I ony si všimly, že je nevěsta krásná, ženich řádně nesvůj a že šampaňské na přípitek někdo zapomněl přinést.

Ten opožděný přípitek pro nás byl ten den snad jediným mrakem na modré obloze, za jejíž barvu jsme se od půlky srpna modlili. A vyšlo to! Na punkové místo na Benešovsku nakonec přijela většina pozvaných, děti pištěly, Maruščiny kamarádky si kvůli bahnu nemohly vzít podpatky a příbuzní se nepoprali.

Po rychlém obřadu v kostelíku sv. Bartoloměje se zelený ženich a rozklepaná nevěsta odebrali na zdlouhavé focení, které se nakonec ale hezky vyvedlo. Jedlo se, pilo se a házela se kytka. Netradičně pak docela vyšel plán s balónky, které nesly vzkazy pro novomanžele. Řada se jich sice zachytila ve stromech, ale celých pět koresponďáků nakonec skončilo v naší schránce.

Fotoalbum najdete zde!

Přijela i kapely První-Poslední s obřím bublifukem, který chce mít frontman na pohřbu. Místo Coldplay si nevěsta a ženich střihli první tanec na píseň Můry a pak už parket patřil těm nejvěrnějším. Začalo totiž karaoke a panáky. Mikrofon ovládla růžová právnička Kateřina, které kontroval Kajetán. Halasný dřevorubec se nejen svlíkal, ale freneticky práskal svým páskem o podlahu. „Teď se všichni uklidníme,“ tišil rozlícené publikum Tomík. Ještě než se na něj snesla salva nadávek, dodal: „Ať je slyšet, jak tady Kajetán práská páskem.“ A v tu chvíli bylo vidět, že světy Lukyho a Marušky nejsou vlastně tak rozdílné, jak se celou dobu mohlo zdát.

A druhý den ráno se ženich probudil s oteklým prstem od nového manželského kroužku, Pepa se vzbudil do státem uznané rodiny a švagr Čumpelík zjistil, že ty panáky už pít neměl.

Autor těchto stránek rád končí články slovy: Tak zase někdy příště. My ale doufáme, že žádné takové příště nebude, protože to už by nám to počasí určitě nevyšlo. A Kajetán by se třeba svlíknul úplně.

text Maruška s přispěním Řízka, foto Jirka Benák

LED V LEDCÍCH

Ledce jsou bývalá divná vesnička na břehu Sázavy, kousek od Nespek. Přesnější by bylo říct, že je to kdysi zplundrovaný a nově opravený kostelík a pár domů, tedy dva, uprostřed pastvin. Samota. Kolik toho tam bylo dřív, nevím. Není však sporu o tom, že je tam parádní rybník.

Podle nespecké internetové kroniky blízko dvora (a tedy i dnešního rybníka) stávala tvrz, v níž dlili vladykové z Ledec. Ves však zřejmě v patnáctém století zanikla při obléhání nedalekého hradu Kostelec (jak to s ním dopadlo, napoví jeho nynější název Zbořený Kostelec). Zbyl jen kostel svatého Bartoloměje, který byl opuštěn v roce 1640. V padesátých letech se k neúprosnému zubu času přidali komunisti, po revoluci se ale najednou objevili dobří lidé, kteří kostelík opravují, a za to jim dík.

Tolik historie a souvislosti.

Někdy tam chodívám běhat, je to pěkná cesta, vine se pod lesem a nad řekou a loukami a nikdo nikde. O víkendu to vše bylo ale zmrzlé, hlavně tedy ten rybník, kam jsme šli bruslit - protože jsme s Maruškou na chatě konečně našli brusle. Skoro stejně důležité bylo, že Ledce kromě nás nenašel nikdo.

Dokážete si představit nehlučné bruslení? Nebo jste odkojeni hudebním či výskavě fakaním doprovodem při kroužení kolem zimáku či uřvanými kamarády při hokeji? Zkuste někdy Ledce. Zpočátku je to trochu zvláštní, ale bezesporu je to úplně jiná dimenze zážitku. Nezpívají ani ptáci, neboť zmrzli.

Někdo před námi, kdo však už odešel do tepla, dokonce odmetl a odhrabal z rovného ledu sníh a vytvořil dvě rychlobruslařské dráhy a jedno kolbiště pro případné hokejisty.

Mrzlo, až praštilo - dokonce doslova; když nože krájely led jantarovo-karamelkové barvy, v kterém byly bílé bublinky od kapřích pšouků, sem tam se ozvalo zlověstné dunění. A to tedy nejen při mých pádech.

Drandili jsme v pustině nedaleko od kostela asi půl hodiny, byla fakt ukrutná zima. Ale stálo to za to.

text Řízek, mobilní fotky Ř. a Maruška