DILEMATA

Svého času byly populární takzvané gamebooky, které jsem si, už notně ohmatané, jako dítě půjčoval z knihovny a pak si je četl pod lavicí. Nešlo tam ani moc o čtení, nýbrž o příběh, který mohl čtenář aktivně ovlivňovat, a do nějž bylo proto snadné se vžít. Bylo to poutavé. Hrdina, třeba jednatřicetiletý novinář se zálibou v běhání, celou knihu řeší sled závažných dilemat. Čteš: "Máš zánět šlachy v prstu, poslední dny tě trápí jakási rýmička a za čtrnáct dní máš běžet maraton v Rakousku. Opravdu chceš jet na tradiční úštěcký triatlon do Holan k Milčanskému rybníku?

Team spirit

Pokud ne, otoč na stranu 27 (zůstaneš v sobotu celý den doma se svou milující manželkou a obézním kocourem a nic ti nebude chybět). Jestli ano, otoč na 87 (nalokáš se kalné vody, spadneš z kola ze srázu, ale vyhraješ duši a propisku)."

Když hráč zvolil stranu 27, tedy manželku a kocoura, mohl si pak dále maximálně vybrat, jestli si dá k obědu svíčkovou se šesti (strana 112), nebo mu žena uvaří kuře na paprice (strana 145). Což obojí v jisté míře přispělo k jeho regeneraci a i manželskému štěstí. Zdálo se to jako racionálnější volba, ale dítě čtoucí si pod lavicí bude nepochybně škodolibé.

Neprohlíží si dacii, ale mapu

A pošle hrdinu na triatlon. Do auta mu navíc posadí osmnáctiletého bratra; jeho maminka ho na závod ani nechtěla pustit, protože patrně v televizi viděla nějaký jiný triatlon. Nějaký, kde na těch pár, kteří se vůbec doplazí do cíle, rovnou čekají sanitky a havrani. Je pravda, že bratr jede jen štafetu, takže pouze terénní cyklistickou část. Ale zase nikdy neseděl na horském kole a absolutně nezná trasu, která není v terénu nijak značená. Hrdina nicméně věří, že to se nějak poddá.

Jsme na místě, v kempu Milčany. Ukazuje se, že závodníků je hrstka, zhruba stejně jako loni. Na druhou stranu mnozí pracují na tom, aby se startovní pole v budoucnu rozrostlo - druhé a čtvrté místo v letošním absolutním pořadí (Miloš a Rádoš) mají dohromady šest dětí.

Odložte půllitry a utopence, jde se na start. Voda je teplá, ale mazlavá. Má si vzít si ty plavecké brýle, ve kterých není po chvíli nic vidět? Ano, ano! tleská čtenář. Patnáct lidí se máchá v rybníce a ostatní na to koukají. V čele krauluje Mažňák, muž s vojenskou disciplínou i kondicí, proslulý schopností zabloudit kdekoli vyjma rybníka. Pár diváků si dokonce Mažňáka spletlo s hrdinou, protože mají podobný účes, respektive takové vlasové reziduum. Znalci ale vědí, že novináři kraulovat neumějí, zato se se zamlženými brýlemi napájejí zelenohnědou tekutinou daleko vzadu. Kromě ní je tíží i vědomí, že se novináři stali proto, že nic neumějí.

Hrdina čelo závodu vidět nemůže, protože nevidí vůbec nic, ale z vody vylézá první právě zmiňovaný vojenský lékař. Následuje plavkyně Míla a oba trojnásobní otcové. Pak konečně i náš závodník a po něm i Kubča, Milan i další borci a borkyně. Na chvilku odvraťme pohled, protože teď se všichni budou převlékat do cyklistického. Až na Mažňáka, který má speciální triatlonový obleček vhodný do všech živlů a už všem ostatním na kole vybaveném obrovskou mapou nepolapitelně ujíždí. Bohužel pro něj úplně špatným směrem.

Zbloudilý voják

Čtenář ani nedutá, protože musí vyřešit další dilemata. Jestli červené rukavice, nebo ty šedivé s prodřenými dlaněmi (šedivé, strana 101). A náš závodník už je v prvním kopci. Čteš: "Rádoš jede docela slušně, navíc má pěkný černo-zelený dres a taky bys s ním mohl cestou pokecat třeba o dětech, skutečně ho chceš předjet?" No dobře, tak tedy pojedeme bez něj.


Po přelistování na patřičnou stránku je tak hrdina osamocen a čeká ho sjezd zvaný Broučci. "Chceš slézt z kola a vyhnout se těm obrovským šutrům, nebo to hodláš riskantně sjíždět a nahnat pár mrzkých sekund?"

Bratr se našel

Jasně, budeme sjíždět. Jezdec končí v parakotoulu, kutálí se ze stráně, z jeho startovního čísla se přitom chvílemi stává ležatá osmička. O chvíli později dopadne i kolo, na něj. Pak je ticho. Ale on nakonec, odřený a orvaný, vstává jak fénix z popela, respektive z jehličí a šutrů. A zbylých třicet kilometrů (tedy asi osmdesát stránek knížky, které můžeme přeskočit), po trase projede maximální rychlostí v zoufalé snaze dojet domněle vedoucího Mažňáka. To se mu, jak se čtenář může uchichtnout, nikdy nemůže povést, protože voják bloudí někde daleko za ním.

Johny Troska senior se přezouvá

U kempu, kde je start i cíl, se stane divná věc. Oba bratři se potkají. Jeden se z kola vrací, ten mladší zjevně teprve vyráží. Staršímu to vrtá hlavou, ale pravdu se dozví až v cíli. Co se stalo bratrovi? Přetrhl řetěz a z kola udělal nepraktickou koloběžku. Vrátil se do kempu, zkušenější mu stroj spravili a vyrazil znovu. A nestačil se divit. "Nikdy by mě nenapadlo, že existují i sjezdy, které jsou horší než šlapání do kopce," vyzná se nakonec, po asi šesti hodinách sportovního zážitku, kdy už měli všichni trochu obavy o jeho osud.

Našemu závodníkovi zatím zbývá uběhnout necelých pět kilometrů kolem rybníka. Už ví, že Mažňák je za ním. Ale co když je jen TĚSNĚ za ním? Stošedesátkrát se ohlédne, mnohokrát zastaví, protože nemůže, ale do cíle dokulhá jako první. Zbloudilý voják i další odvážlivci dorazí až za čtvrthodinu a později. Pokud třeba cestou nezničí sedlo jako Milan.

Měsíc

Ivanův legendární triatlon, tedy jeho 23. ročník, nekončí vyhlášením a rozdáním cen, ale unaveným večírkem. Sportovci se při něm stávají hudebníky a pěvci, střídavě usínají a probouzejí se; lampa předstírá, že je měsíc, a ve dvě hodiny nastane potřeba usnout pod širákem v uschlých březových listech.

Poslední dilema čeká čtenáře v neděli ráno. Hrdina se vrací domů. Zbývá určit, jestli dostane doma dršťkovou a kázání, anebo to kuře na paprice.

(Bylo tam to kuře, děkuji).

text Řízek, fotky Natálka a Řízek

Starší (lepší) triatlonové texty najdete zde

SOMMELIÉŘI A VINAŘI

„Třicet lidí na Vltavě? To mi nepřijde moc komorní,“ podivil se Franta, když jsem mu na kole začal nadšeně vyprávět svoje nedávné zážitky. Nedorozumění se vyjasnilo, když jsem doplnil, že nešlo o sportovní, ale o kulturní akci a že jsme nejeli na kánoích, nýbrž na bílém víně.

Vypočítal jsem čas potřebný k vychlazení lahve chardonnay z pokojové teploty samoobsluhy U Zuzanky na takovou teplotu, aby po přesunu před areál Žlutých lázní v teplém letním podvečeru mělo optimálních 10 stupňů (nad nulou), k maximální spokojenosti sommeliéra Řízka.

Šťastnou shodou okolností tato doba uplynula právě ve chvíli, kdy jsem musel vyrazit na vlak, přesunul jsem tedy víno z mrazáku do batohu, přidal k němu svůj optimálně podchlazený sauvignon, lahve oddělil novinami kvůli tepelné a mechanické izolaci a takto vybaven jsem cestoval na Palackého náměstí a dále, už s Řízkem, na stanici Dvorce.

Tady jede Kubča

Zhruba dvacet minut před plánovaným začátkem představení jsme začali s degustací na jedné z laviček lemujících hlavní silnici, pozorujíce ptáky, debatujíce o běhu a o Kubčovi, který se za námi řítil na kole přelidněnou cyklostezkou. Když konečně dorazil, degustace již byla téměř u konce, navíc už podle všeho koncert začal, a proto jsme opustili své dočasné útočiště a zamířili směrem, kde jsme podle linoucích se tónů tušili naši oblíbenou kapelu.

Ještě štěstí, že jsme s Řízkem měli lístky koupené předem, jinak bychom se nejspíš na akci nedostali. Tedy za předpokladu, že jich organizátor dal do oběhu třicet. Přibližně tolik lidí se totiž pohupovalo pod odkrytým pódiem, kde kytarista, prý známý např. ze seriálu Vinaři a reklam na jogurt, zpíval o tom, co by dělal v nebi, kdyby tam dneska byl.

„Ta je dobrá,“ postaral se Řízek zbytečně hlasitě o úvodní ostudu, když zazněly první tóny písně s pohádkovými motivy. Následovaly další písničky převážně z posledních dvou alb, prokládané těmi povinnými, ale i méně hranými skladbami ze vzdálenější minulosti.

Nejlepší z koncertu bylo z ryze objektivního hlediska sólo v písničce Prodává se kytara, ačkoli Kubča bude tvrdit, že to bylo „Amore, amo, more“.

Po posledním tónu se z muzikantů jako kouzlem stali Vietnamci, stánkaři a obchodníci se suvenýry. „ŘÍZKOVI Robert Nebřenský,“ napsal na poslední stránku zpěvníku Robert Nebřenský a nechal knížku plnou notiček, veršů a akordů kolovat mezi ostatními členy Vltavy, aby je tam začínající švestkový magnát měl podepsané všechny.

Domů nás svezl blanokřídlý výtah, lodě postavené na vodě s kapitánem Pejskem, na přídi jelen, a vzadu, mezi lidmi sám, modrooký pán vzadu jeden.

text Milan, foto Řízek

HUČENÍ V CUKRÁKU

Jedu. Já tentokrát ne, práce, sorry. Jsem nachcípanej, nejedu. Pojedu, když nebude chcát. Pokud policejní orgány nebo kdokoli jiný kontrolují moji mailovou schránku ve středu večer, z podobných stručných, periodicky se opakujících šifrovaných zpráv jsou zřejmě minimálně nesví. To účastníci tradiční čtvrteční večerní cyklistické vyjížďky na Cukrák by hned měli jasno. Takto se totiž svolávají podobně postižení.

Pravidelné výlety na Cukrák jsou jedna z tradic, které tu byly asi odnepaměti. Sraz v sedm u kostela Petra a Pavla, čekání na opozdilé Petra a Jakuba a moje špičkování s bratry Marešovými. Franta prudí, že mám všechno červené tak jako kolo. Ale nevšiml si červených ponožek, kterými trumfuji. Těsně nad obzorem se šinou těžké černé mraky. "Kdo je pro variantu b), tedy hospoda?" pokouší se Ivoš na poslední chvíli zlomit odhodlané cyklisty. Pro návrh ale hlasuje jen zlomek zákonodárců. Ostatní na chytrých telefonech studují mapu srážek s jednoznačným závěrem: vyhne se nám to.

Z jednoho z letních Cukráků:
cyklostáj Večerníček.

Přes lávku mezi poli a golfovými hřišti do Lipenců, odtud do kopce až k patě vysílače. Fouká silný vítr, zdvihá prach z polí a na cestu vrhá větve ze stromů a odnesené golfisty. Za domestikem v čele se shlukl vláček dalších jezdců, společně zápolí s větrem. Ten má navrch. Poryvy jsou tak silné, že rozezvučely i vysílač Cukrák. "Hučí mu v kládě," poznamenal Petr celkem trefně. Nejen to. Teď mi přišlo, že se dokonce pohnul. Řešíme, o kolik se pohne ve větru takový Cukrák. O metr? O půl? "O trochu se pohne," uzavírá Ivoš a je znát, že je to inženýr.

Mezitím padá tma. Franta si na mě zasedl a označil moji svítilnu za bludičku. Sám nemá nic. Moje bludička po pěti minutách snaživého svícení odejde, ale mám ještě čelovku. Na rozdíl od Franty.

Sjezd nočním hvozdem má svou poetiku, ale i nebezpečnost. Naštěstí dojedeme v pořádku do Všenor, kde zjistíme, že se nám to nevyhne. "Dělej něco!" koukáme na sebe bezradně a mokneme, než zapadneme pod památný stoletý dub. Napadají nás nadpisy a titulky o osmi cyklistech zavalených padajícím stoletým dubem a řešíme, o kolik se pohne ve větru takový stoletý dub, načež ve slábnoucím dešti dojedeme do hospody v Mokropsech.

I na tomto snímku Cukrák chybí,
ale je hned nad námi.

Dáváme pivo a navzdory tradicím i paprikový lusk. Pokoušíme se ve zmatku rozbít slunečník a předělat ho na deštník, ale nakonec se to daří až číšníkovi. Mezitím se z kuchyně ozve tříštivý zvuk létajících talířů s luskem, kterak přistávají na dlaždičkách.

Je pozdě a jedeme podél řeky domů. Když nám měl vítr foukat konečně do zad, raději ustal. Franta si na mě zasedl a kritizuje mou červenou blikačku, že je moc silná a všechny oslňuje.

Vesničané se u závor loučí s Pražáky a každý už tak trochu hledá důvody, proč za týden jet, nebo výmluvy, proč za týden nejet k hučícímu vysílači.

text Řízek, foto Ř. a Milan K.

V REZERVACI

Jsem mladý, mám upravený límeček, modrou uniformu a patří mi když už ne svět, tak přinejmenším rychlík Blaník, myslel si možná průvodčí a náladu mu nekazilo ani pětiminutové zpoždění. Zničil mu ji až podivný cyklista, který se v Táboře pokoušel sebe a své horské kolo naložit do vlaku, nemaje ani povinnou rezervaci pro kolo, ani ánung, že něco takového existuje a je zapotřebí.

Jeli jsme z Pakova a paní, ke které jsme si přisedli, to právě po deseti minutách vzdala („Dám vám tisíc korun, když se svlíknete, hhh. - Ta v tom motoráku, ta byla dobrá. - Dobrá byla i ta prodavačka. – Kalíme! – Kájo, prosimtě, nelez z toho okna“). Volal cyklista Pája, který nastoupil do vagonu pro kola, a zněl zkroušeně. Průvodčí ho prý chtěl vyloučit z přepravy kvůli nějaké rezervaci. Nerozuměl jsem mu ničeho, ale vzdor nastupující kocovině a nekonečné únavě se ve mně něco vzbouřilo, jako že to tak nenechám. Prý rezervace. Tohle celý je rezervace, nebo spíš skanzen!

Popadl jsem právníka Jakuba (tušil jsem, že se bude hodit) a pospíchali jsme na opačný konec soupravy. V prázdném vagonu visela dvě kola, na zemi seděla nějaká paní s větším než malým množství dětí a zavazadel a taky tam postával Pája a pán v uniformě. Pája smutně vysvětluje, že na tenhle vlak musí mít každé kolo svou povinnou rezervaci, a že když ji nemá, musí si vystoupit v Benešově, případně platit nějaké horentní sumy jako pokutu.

Jsem relativně mladý, neoholený, trochu smrdím, jak mě Jirka zlil tou vodou z louže, mám vyřvaný hlas a celá tahle situace mi připadá absurdní. Přesto se zkouším domluvit po dobrém. Že se omlouváme. Že jsme to nevěděli. Že něco takového vidíme poprvé. A že mu těch 35 korun moc rádi dáme. Že má prázdný vlak a že to nemusí řešit. Že se omlouváme, zase. Nic.

Ten chlap je jak dubovej (Měli jste si to zjistit, musí se to koupit předem. Když jedete do ciziny, taky zjišťujete, co na cestu potřebujete. Předpisy jsou předpisy, měli jste jet osobákem, tohle je rychlík, přijde inspektor a přepočítá kola a já přijdu o prémie, tohle by mohl dělat každý a takhle by to nešlo a kde pracujete vy, že můžete svoji práci flákat.). Co je ti do toho, holobrádku, myslím si, ale navenek působím zkroušeně a čekám nějaký nápad od právníka, ale on se jen kymácí v uličce a v kapse muchlá naši společnou jízdenku asi za 1 100 korun – až mi bude někdy hrozit doživotí, nevím nevím, jestli ho využiju. První kolo pan dráha vyhrál a vítězoslavně míří na obchůzku vlaku, kde zatím Kája vystupuje z okna a Jirka bůhvíproč chodí uličkou po čtyřech. Ale to mu je jedno.

O přestávce souboje ladíme taktiku. Napadá mě jediné, že uděláme nějaký opravdický malér, aby o ty prémie bez veškerých pochybností přišel, ale sám seznám, že to není konstruktivní. Průvodčí se vrací a následuje další verbální přestřelka. Při ní z něj vypadne, že mu Pája při nástupu do vlaku na žádost o povinnou rezervaci řekl: „To si děláte srandu“, a tím ho urazil. Takže se znovu omlouváme a kupodivu máme vyhráno: jak se tohohle traumatu zbavil, byl jak vyměněný. Poradil nám, ať tu rezervaci koupíme on-line přes mobil, jako že budeme předstírat, že Pája jede z Benešova, což je příští stanice. Že to nešlo hned!

Na chodbičce žhavíme s právníkem mobily. Není to úplně jednoduché. Je třeba najít mobilní e-shop drah, vyhledat Benešov, rychlík Blaník, předstírat, že chceme zase cestovat, a v nepřehledném menu objevit skrytou rezervaci pro kola. Na koridoru před Benešovem není mnoho signálu, zato spousta tunelů. Navíc program je chytrý, nedovolí nám to koupit zpětně.

Když už se stanice kvapem blíží, doklikal jsem se asi na pátý pokus až k placení. Zadáváme číslo platební karty, když tu unavený telefon prostě zkolabuje. Navrhuji průvodčímu (který najednou působí dojmem, že nám fandí), že to zkusíme s jiným telefonem koupit z Vršovic. Ale chlapík mávne rukou, ať už to neřešíme. Je fakt, že to mohl udělat rovnou, ale takhle to bylo aspoň dramatické. A poučné.

Pro všechny cyklisty, kteří by náhodou chtěli naložit bicykl do vlaku, tedy platí jednoduchá rovnice: je-li u vlaku symbol kola v kroužku (dobrovolná rezervace), je to O.K. Je-li u vlaku symbol kola ve čtverečku (povinná rezervace), je to průšvih, jede tam horlivý průvodčí a je potřeba se chovat nanejvýš slušně.

text a foto Řízek

SLOHOFKA

Bil jsme já Milan s řízkem, a Kubčou a s Milanem takhle čtiři kluci na kvartiatlonu a jak se říká cézar přijeli jsme viděli jsme a byli jsme třicátí čtvrtý no stejně jsme si polepšili asi o deset míst, narozdíl od kluci kubči s milanem, kteří si naopak pohrošili, protože měl Bukča nějaké bebíčka skřečmy a pak byl naštvaný kvůli tomu že jsi kvůli tomu pohrošili.

Běželo se pak se jelo na kánojech sázava týnec pokivice a pak se jelo na kole a v rámci kola bylo oriontační běh, kde jsme se narozdíl od loni nestratili jsme jse a byl tam taky tým rumový expres, které ho jsme porazili asi opět v teřin, protože směje přejedli na kolách a měli jsme na sobě rumové dresy narozdíl od nich a pak jsme si chtěli dát v hospodě dát nějáký ovocný kledníky ale nějaká holčičky nám snědli poslední, tak jsme si dali něco jinýho.

Tento vílet se mi moc líbyl
proto že moc skvě líbyl!

tekst Mlian, fotki ˇRisek.  

P.S. A cizý fotki s kukama našimi sou řteba tadyhlenc, tady, támhle, zde, tuhle, onehde, taki tady, hýr, tady a zde.

P.P.S. Takhle sme závotily loňi a napřesrock.

P.P.P.S. Takle sme bježely a ěli.

KVADRATURA MUŽŮ

  Paradoxně za tohle všechno mohla má družka Maruška, která mě jinak od sportování i jakéhokoli závodění odrazuje, protože tvrdí, že jsem v podstatě kripl a že mi to neprospívá. Možná má pravdu, nicméně to ale byla právě ona, jež mi před rokem řekla o jakémsi Kvadriatlonu dvojic na Sázavě.

Tým CS Večerníček, složený z tlustého Řízka, Milana, únavy a opice, tehdy zákeřný a náročný závod zdárně dokončil na pěkném 51. místě. A letos? Letos se samozřejmě muselo orientačně i normálně běhat, pádlovat a drandit na kole znovu. 


Na startu orienťáku v jakémsi lesíku u Říčan jsme nebyli sami, měli jsme navíc Milana K. a Kubču závodící za tým Za císaře pána. Někteří z nás se bezprostředně před startem předávkovali prostředkem na spalování tuků či čeho vlastně, jiní (a stejní) už ráno s větrem o závod takřka nestíhali vlak. Kolem nás bylo dalších 90 sportovních i tanečních párů, Milani i další obdivovali štíhlé atletky a Lokomotivu Beroun, jak se jedna z nich patrně jmenovala.

Za císaře pána dohání raft.

Měli jsme i buzolu. "Kluci, prosimvás, kde tady najdu sever?" ptal se nás před startem nějaký tragéd, i poradili jsme mu, a sami jsme se tím sportovním gestem nepochybně okradli o jedno místo. A buzolu už jsme nepoužili, k čemu taky. Orienťák moc neumíme, přeci jen, byl to náš druhý v životě. Ale lesík byl malý, dvojic spoustu, a tak jsme se převážně docela drželi.

Průser orienťáku byl vlevo nahoře.

Jenže na konci jsem totálně orientačně selhal, místo poslední kontroly, která byla na nějakém pařezu, jsem nás poslal někam mezi zahrádky. Bylo to až k nevíře, jak jsme se mohli tak dočista ztratit, bloudili jsme snad deset minut. "Kampak poběžíte, panáčkové, doprava, nebo doleva?" vysmál se nám potměšilý důchodce před jednou z chat. Milan nás pak naštěstí našel, ale to už byla většina závodníků dávno na kolech. Dobíhali jsme mezi už výrazně méně štíhlými holkami a dezorientovanými seniory. Depo bylo skoro pusté.   


Bratři Hochschornerové hadr.

A tak jsme, stejně jako loni na chvostu pole, vyrazili na Milanovu nejméně oblíbenou disciplínu, tedy cyklistiku. Trasa byla letos celkem snadná a jeli jsme slušně, a tak nás snad nikdo nepředjel. Naopak jsme v kopci předehnali Lokomotivu, která funěla jak přetopený motorák. I dalším několika zoufalcům jsme ukázali naše vypracovaná záda a do Týnce jsme se skoro až přiřítili.


Bylo hodně vody, loď jela báječně téměř sama, hnědé peřeje houpaly. Jestli nám letos něco vyšlo, tak to byla nepochybně právě kanoe - podle výsledků jsme měli dokonce nejlepší kanoistický čas, ale to byl tak trochu omyl, byť atraktivně znějící.

Na kole jsme přejeli světa lán.

Nejenže jsme se necvakli, ale předpluli jsme možná dvacet posádek, i díky poněkud punkově pojatému přenášení jednoho z jezů (ta nezávodní paní ze žluté lodi, co někoho usilovně posílala do prdele kvůli domnělému předbíhání, se určitě zlobila až na tu posádku za námi, co použila naši fintu). Když už nás to pádlování přestávalo bavit, na břehu jsme uviděli Za císaře pána, jak už ukrajují kilometry ze závěrečného běhu. Navzájem jsme se pozdravili a vyfuckovali. Bylo to radostné setkání.

Akorát jsme v Pikovicích s vodou vylili i Milanovu plovoucí snickersku. Do cíle, piva a guláše zbývalo osm kilometrů proti proudu do Kamenného Přívozu, po červené značce, po níž by mě normálně nenapadlo běhat, neboť je občas dost do kopce a po šutrech. Stejně jako bych asi neběžel v mokrých trenýrkách, v kterých jsem vylezl z lodi.

Vypadá to, že jsme běželi vodou, ale ne.

Nicméně neběželi jsme zas tak zle a opět jsme se lehce posouvali startovním polem vzhůru - než se mi na šestém kilometru na úplné rovině podlomil kotník a za strašného řevu jsem se zřítil do jehličí. Z plánovaného závěrečného spurtu tak vůbec nic nebylo, dokulhal jsem do cíle se sebezapřením a na konci sil. Takže jsme zase nevyhráli, ale 42. místo je proti loňsku fajn.

Pivo v cíli nesmírně bodlo, i to následující - a pak i ta další a další, říkali kluci. Bohužel se na vše v organizačně nezvládnuté hospodě stála hodinová fronta, takže ke guláši jsme se dostali až po šesti hodinách a třech minutách od startu. Za císaře pána byli o 18 minut a o 21 míst lepší a vítěz nám nadělil asi sedmdesát minut, ale my jim to všem natřeme napřesrok. Ostatně sami sebe jsme porazili, a o to jde asi hlavně. A taky o to, že ten závod je prostě bezvadný.


Jak se ti hoši krásně a tiše baví!

Vyměnil jsem nečekaně píchlou duši za lepší a kolébavým poschoďákem jsme se vydali k domovu a řada z nás spíš do hospody. Malý pejsek si chudák zamotal pacičku do vodítka, ale zachránili jsme ho. I jeho paní, co si omylem nechala na nástupišti krabičku s cigaretami. Neřekli jsme jí to, a tím jsme jí výrazně zlepšili zdraví. V podstatě se dá říct, že jsme byli jako takové Rychlé šípy, jen hrozně uondané a trochu vylité.

text Řízek, hrozné fotky mobilem Řízek a neznámá kolemjdoucí, super vodácké fotky hofy13, mapičky Endomondo.com

TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.

VÝLET PLNÝ PŘEKVAPENÍ

Na místě, kde se dá dělat úplně cokoli
text Kubča, mobilní fotky Řízek

Překvapením bylo už to, že jsem po páteční svatební oslavě vůbec vstal a dorazil s mírným zpožděním na uklízení klubovny. Tam jsem se snažil nepřekážet a vyvolávat alespoň dojem, že něco dělám. Naštěstí někteří ostatní na tom byli lépe, uklízeli a dokonce s sebou měli kola na plánovaný výlet. Navíc na mě počkali, než jsem zavezl domů svatební dary (díky, díky moc!) a já jsem se tak mohl přidat k výpravě za skrytými krásami Radotína.

Dalším překvapením pak byla trasa, po které nás Franta vedl do kopců. Poté, co jsme si vytlačili kola krásným a nedotčeným údolím, jehož polohu bohužel nesmím prozradit, protože by tím přestalo být nedotčené, nás čekala už jen pohodová vyjížďka na kole. Alespoň jsme si to mysleli.

Frantu a Řízka bohužel posedl duch piráta z D1 a snažili se vzájemně vyhazovat z pěšiny. Ještě, že nad ní nebyly nainstalované žádné kamery.

Vrcholem výletu byla skalní vyhlídka, na které se podle průvodce dalo dělat úplně všechno. To jsme sice nestihli, ale alespoň jsme se rozvalili na slunci a nasávali sopečný prach z Islandu. Když jsme se nabažili prachu i vyhlídky, čekal nás už jen poslední výšlap do Vonoklas a pak nádherný sjezd podél modré značky s několika překvapivými hupy. Cestou zpět se někteří z nás mohli těšit na pivo a hermelín čekající v klubovně.

Závěrem nezbývá než pozvat milovníky nedotčených radotínských koutů, vyhlídek a tlačení kol do kopců na příští projížďku s Frantou.

SVATBA OBJEKTIVNĚ

Lampióny, náklaďák a stroboskop
text a fotky Řízek

„To ne, svatbu musí popsat někdo objektivní,“ bránil se novomanžel Kubča nabídce, aby povyprávěl, co se od pátečního poledne do sobotního rána vlastně odehrávalo. I když pomineme fakt, že objektivní psaní je mýtus, není to snadný úkol. Chyběl jsem totiž na obřadu (dejme tomu, že kvůli sopečnému daru z Islandu) a na svatební noci. I když ta je prý taky mýtus.

Nerad bych se mýlil, ale obřady bývají většinou dost podobné. Tentokrát to bylo ozvláštněné tím, že dvakrát ano zaznělo v Brdech na Skalce. Někde poblíž má být nějaký meteorologický radar, ale ten tentokrát nebyl důležitý. Nevěsta Martina byla krásná a spanilá, ženich Kubča elegán, svatebčané dojatí a dostali v modré krabičce luxusní bonbónky, uprostřed nichž se ukrývala mandle, nebo něco takového. Velmi chutné. Žádné překvapení nenastalo, nevěsta neutekla, ženich si to nerozmyslel. Mohlo se tedy pokračovat na hostinu. No a tam jsem vlastně taky nebyl.


Na večerní mejdan už mě neklidná sopka (a tím nemyslím Marušku) pustila. Klubovna byla obležena známými i neznámými lidmi, z nichž řada z nich měla lahve a vybízela ke společnému pití z plastových kalíšků. Novomanželé se pořád usmívali, nevím, jak to dělali. Všude byla spousta jídla a myslím, že mohu objektivně (!) napsat, že hlavní hvězdou byl nakládaný hermelín – tedy, jak říká Václav, když zrovna nespí na židli, náklaďák.

Nejkrásnějším momentem, když pro tentokrát pomineme nevěstu, byly létající lampióny. Organizace jejich startu se zhostil Franta tak vehementně, že naprostá většina přítomných nabyla dojmu, že ten srandovní pán to i celé vymyslel, nakoupil a připravil. Tato zábavná pyrotechnika se prý nesmí používat v okruhu padesáti kilometrů od letiště, takže vlastně nikde, ale díky sopce bylo nebe vymetené, a tak naše lampióny mohly tak maximálně přeletět Berounku a zapálit Lipence.

Pak následovala nekonečná diskotéka – a zde nám, dýdžejům, neustále někdo házel klacky pod nohy. Geniální playlist vždycky zrušil někdo, kdo si prostě musel na něco kliknout. Nevím, jestli jsme to byli my, nebo agresivní stroboskop, ale nedlouho po začátku naší diskotéky se klubovna bezmála vylidnila, připomínajíc pak ten vzdušný prostor. A protože jsem byl uvnitř, co se dělo vně, mi bylo ukradené.

Nad ránem jsme se trousili domů, někdo spadl do řeky, jiný do skladu. Další spal na židli. Odcházeli jsme se ženichem, který se i nadále usmíval. Mezitím jeden můj kamarád, který si nepřeje být jmenován, v batohu odnášel i dvě sklenice úžasných nakládaných hermelínů (jednu pro něj, jednu pro mě), protože bylo nutno ctít plíhalovské „dvě sousta do kapsy a jedno do břicha.“ Jestli je přiznání polehčující okolnost, tak se přiznáváme...
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Martino a Kubčo, přeju vám, ať vám to vyjde a ať spolu zažijete samý hezký věci.

PRÁVNÍK MEZI LABUTĚMI

O závodě pro všestranné muže a pár žen

text Kubča, fotky Péťa a Řízek

Co mají společného vyplašené labutě na jezeru Chmelař a vyplašení turisté na úzkých pěšinách v CHKO Kokořínsko? Minimálně to, že se museli poslední srpnovou sobotu vyhýbat účastníkům 16. Úštěckého triatlonu.



Naštěstí pro nás, kteří jsme se nechali zlákat ke kilometru plavání, 42 km jízdy na horských kolech a 5 km běhu, se labutě i turisté vyhýbali úspěšně. Největší nástrahou nám tak byla schopnost orientace.



Cyklistická část totiž nebyla v terénu značená, jelo se podle mapy po turistických trasách a po kontrolních stanovištích. Za jejich rozmístění zaslouží organizátoři zvláštní pochvalu. Trasa byla krásná a opravdu terénní, nabídla písek, vodu, bahno, kameny, ba až skalky, takže jsem chvílemi rád opustil sedlo a klusal vedle kola.



Dokonce i místní obyvatelé se tvářili chápavě a přívětivě, když jsem na ně pořvával, kudy že ta turistická značka vede dál. Když jsem měl za sebou i běžecké kolečko kolem jezera a v cíli mě přivítali rychlejší soupeři, věděl jsem, že teď už nás čeká jen společensko-gastronomická část víkendového programu.



Vyhlašování vítězů předčilo olympijské ceremonie a grilované maso a utopenci chutnalo stejně dobře i těm, co závod nedojeli. Večerní debaty podkreslovalo vystoupení místních umělců, které se neslo z nedaleké zábavy pod širým nebem a lze říci, že svou úrovní odpovídala některým opakovaně probíraným tématům.



V neděli už jen rozloučení a cesta domů zpříjemněná vložkou à la Need for Speed a dýdžejem Náhodný výběr, jehož vynalézavost ocenili všichni členové posádky.



Aby bylo jasné, proč si provozovatel těchto stránek vyžádal příspěvek o úštěckém triatlonu, musím ještě zmínit, že právě on se stal letošním vítězem.



Příštímu ročníku zdar!

Jakub - Kubča