OBALOVANÝ JEŽEK

„Co to je?:-D“ ptala se na dálku má snoubenka, když jsem se jí pochlubil snímkem čerstvého kuchařského výtvoru. (Ačkoli věděla, že budu usilovat o švestkové knedlíky). Bohužel to zdaleka nebyl první podobný nezdar. Čím víc mě obklopuje pořadů o vaření, kuchařek a facebookových přátel vytahujících se vizuálně atraktivními pokrmy lehce šmrcnutými instagramovým retro filtrem, tím spíš se moje vaření kvalitativně vrací do období staromládeneckého. Tehdy byly v pondělí debrecínské párky s kremžskou a v úterý vídeňské párky s plnotučnou, což mělo svoje výhody: dalo se to jíst a nevypadalo to jako mořský ježek v trojobalu.

Pozval jsem bráchu Citróna, jemuž déšť krátil poslední prázdninové dny, na oběd, na počítačové hry a na squash. Přivezli mi nádherné švestky z chalupy v Rašovicích, které si přímo říkaly o nějaké zpracování.

Kynout neumím, to už jsem zjistil (placatý chleba, placaté buchty), tak jsem zalistoval v Ditě P. a zvolil tvarohové knedlíky. První překvapení bylo, že teenager netuší, kdo je Dita P. (pornoherečka? Nějaká moje obézní kamarádka se zálibou v bílém oblečení?) – druhé překvapení bylo horší, a sice, že po smíchání všech Ditou vyjmenovaných ingrediencí vzniklo jedovatě bílé bláto, nikoli těsto.

Tady přichází ta nešťastná fáze, kdy se vařící muž poprvé odchýlil od receptu a snaží se improvizovat; současný stav pokrmu neodpovídá vymazleným fotkám v návodu, naopak je v příkrém rozporu s nimi, ale mužova hrdost mu přesto nedovolí volat, nebo aspoň googlovat o pomoc. Takže jsem přidal mouku a bláto se začalo drolit. Přidal jsem vejce a bláto se začalo lepit všude po kuchyni, jen ne na švestky.

Po mnoha dalších zoufalých pokusech, kdy jsme byli nedaleko jistějšímu vylití hmoty do mísy a odchodu do bistra na gyros, jsme ty knedle nakonec nějak uvařili. Nebudete tomu nejspíš věřit, ale na snímku už uvařené vypadají ještě o mnoho lépe než během celého procesu. Na rozdíl od kuchyně a blízkého okolí, kde to připomínalo katastrofické filmy, zejména pak scénáristovu představu o zániku lidstva po střetu s nějakým vesmírným tělesem. Nebo po invazi jakýchsi zapatlaných Marťanů s tvarohovými chapadly.

Nejlepší na knedlících byly samozřejmě ty švestky. V pořádku byl i strouhaný tvaroh, cukr a rozpuštěné máslo. Zbytek se (podle mě) dal celkem pozřít, když člověk zavřel oči, byť bratr vytrvale brblal, že je tam taková divná pachuť, kterou by knedlíky asi mít neměly. Nebo aspoň normální knedlíky.

Pak jsme se radši utkali v taktické bitvě s počítačem, který nás oba vydrtil, protože na rozdíl od nás jistě ze zásuvky obědval něco jedlého, a byl tak plný energie.




text a fotky Řízek