KOZA A NEVIDOMÝ ROZHODČÍ

Vlastíka jsme tu teda nečekali. Povědomý muž přešel přes hrací plochu a halasně nás zdravil. "Co tady děláš? Vždyť nemůžeš hrát, blbě přece vidíš!" tázali se fotbalisté FC Forejt indisponovaného útočníka. Načež on odvětil, že nejde kopat, ale pískat na sousedním hřišti. Tak to jo, na to vidět nepotřebuje...

Vlastík by se nám býval hodil - v prvním zápase sezony byla totiž velmi dobrá hra soupeře až druhotným problémem. Tím hlavním zádrhelem bylo se vůbec sejít v dostatečném počtu. A zde mě nesmírně překvapil fotbalový svaz, který jsem doposud považoval za jakési neprostupné orwellovské ministerstvo lásky anebo kafkovský Zámek. Považte, v pátek, zcela mimo úřední dny i hodiny, nám velmi ochotně (a na dálku!) provizorně zaregistrovali nového hráče. To by přes Peltu určitě neprošlo.

Tím nováčkem byl Citrón, který se hned v úvodu přiblížil na dostřel branky Kozy znezaneřáděné, ale místo nebojácné rány zvolil zkaženou přihrávku. Celkově naše sestava obsahovala samé ofenzivní specialisty, takže se chudák Matyáš nezřídka ocital na místě posledního a při jeho kličkách mezi zlověstně napadajícími útočníky mi hrůzou vstávaly zbytky vlasů na hlavě.

Nehráli jsme zle, navíc jsme dali gól. Jediný z mých výkopů, který nebyl přetažený ani jinak zmršený, si zpracoval Luboš, přihrál Alexovi, který se zblízka nemýlil a stal se na chvíli slavným.

Zase, jako pokaždé, nás hrozně vodil nejlepší hráč Kozy, kterého pak trochu rozzlobil Citrón, jenž mu svou zářivou kopačku obtiskl do obličeje. Pak jsme neuhlídali jeden nenápadný aut a bylo to 1:1. (Mimochodem, ta fotografie nahoře pochází z Piškotova poháru a hráči Kozy si na ní patrně prohlížejí kozy.)

Koza v druhém poločase těžila i z toho, že měla na rozdíl od nás tři hráče na střídání. Občas jsem lítostivě pohlédl na Vlastimila okounějícího na vedlejším hřišti a povzdychl jsem si, že by byl dnes platnější než kdykoli jindy. Je pravda, že jsem si v tu chvíli jeho hru v myšlenkách idealizoval. Představoval jsem si, jak by si zpracoval míč na prsa a zalepil ke kopačce. Pak by krátkozrace zamrkal, aby ho soupeř podcenil, načež by si hodil balon z nohy na nohu, naznačil přihrávku, rozhlédl se a strašlivým bodlem by se trefil někam do sítě a pak to halasně slavil.

Ale on nic. Jen tam tak blbě postával u čáry a koukal na jiný zápas. 

V poslední čtvrthodině už naše unavená pětice byla vyloženě pod tlakem, přestáli jsme pár velkých šancí, ovšem několik slibných náznaků jsme taky vytvořili, a Luboš dokonce nastřelil tyčku.

I tak po zápase bodové ztráty litovali hlavně hráči Kozy a pak samozřejmě i ti méně realističtí z nás. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě brzo znovu střetneme o ligu výše, a k pozitivnímu dojmu přispělo i to, že Vlastimila, aspoň dokud jsme byli poblíž, při pískání nikdo nezbil.

text a archivní foto Řízek