KOZA A NEVIDOMÝ ROZHODČÍ

Vlastíka jsme tu teda nečekali. Povědomý muž přešel přes hrací plochu a halasně nás zdravil. "Co tady děláš? Vždyť nemůžeš hrát, blbě přece vidíš!" tázali se fotbalisté FC Forejt indisponovaného útočníka. Načež on odvětil, že nejde kopat, ale pískat na sousedním hřišti. Tak to jo, na to vidět nepotřebuje...

Vlastík by se nám býval hodil - v prvním zápase sezony byla totiž velmi dobrá hra soupeře až druhotným problémem. Tím hlavním zádrhelem bylo se vůbec sejít v dostatečném počtu. A zde mě nesmírně překvapil fotbalový svaz, který jsem doposud považoval za jakési neprostupné orwellovské ministerstvo lásky anebo kafkovský Zámek. Považte, v pátek, zcela mimo úřední dny i hodiny, nám velmi ochotně (a na dálku!) provizorně zaregistrovali nového hráče. To by přes Peltu určitě neprošlo.

Tím nováčkem byl Citrón, který se hned v úvodu přiblížil na dostřel branky Kozy znezaneřáděné, ale místo nebojácné rány zvolil zkaženou přihrávku. Celkově naše sestava obsahovala samé ofenzivní specialisty, takže se chudák Matyáš nezřídka ocital na místě posledního a při jeho kličkách mezi zlověstně napadajícími útočníky mi hrůzou vstávaly zbytky vlasů na hlavě.

Nehráli jsme zle, navíc jsme dali gól. Jediný z mých výkopů, který nebyl přetažený ani jinak zmršený, si zpracoval Luboš, přihrál Alexovi, který se zblízka nemýlil a stal se na chvíli slavným.

Zase, jako pokaždé, nás hrozně vodil nejlepší hráč Kozy, kterého pak trochu rozzlobil Citrón, jenž mu svou zářivou kopačku obtiskl do obličeje. Pak jsme neuhlídali jeden nenápadný aut a bylo to 1:1. (Mimochodem, ta fotografie nahoře pochází z Piškotova poháru a hráči Kozy si na ní patrně prohlížejí kozy.)

Koza v druhém poločase těžila i z toho, že měla na rozdíl od nás tři hráče na střídání. Občas jsem lítostivě pohlédl na Vlastimila okounějícího na vedlejším hřišti a povzdychl jsem si, že by byl dnes platnější než kdykoli jindy. Je pravda, že jsem si v tu chvíli jeho hru v myšlenkách idealizoval. Představoval jsem si, jak by si zpracoval míč na prsa a zalepil ke kopačce. Pak by krátkozrace zamrkal, aby ho soupeř podcenil, načež by si hodil balon z nohy na nohu, naznačil přihrávku, rozhlédl se a strašlivým bodlem by se trefil někam do sítě a pak to halasně slavil.

Ale on nic. Jen tam tak blbě postával u čáry a koukal na jiný zápas. 

V poslední čtvrthodině už naše unavená pětice byla vyloženě pod tlakem, přestáli jsme pár velkých šancí, ovšem několik slibných náznaků jsme taky vytvořili, a Luboš dokonce nastřelil tyčku.

I tak po zápase bodové ztráty litovali hlavně hráči Kozy a pak samozřejmě i ti méně realističtí z nás. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě brzo znovu střetneme o ligu výše, a k pozitivnímu dojmu přispělo i to, že Vlastimila, aspoň dokud jsme byli poblíž, při pískání nikdo nezbil.

text a archivní foto Řízek

JAK JSME KOZU POTRKALI

Hanspaulská Koza znezaneřáděná onu neděli neměla svůj den. S podceňovaným FC Forejt prohrála 1:3. Kapitán oranžového týmu svým svěřencům, tedy hádavým ambiciózním veteránům, naopak tleskal za bezesporu nejlepší výkon sezony.

Z několika důvodů byl zápas Forejtu s Kozou více než tuctové osmiligové hanspaulské kopání tělnatých nemotorů. Předně Kozu máme rádi, jelikož se od založení turnaje účastní našeho Piškotova poháru.

Kozí hráči jsou v pohodě, navíc jejich zápasy často sleduje i moje sestřenka Hanka, kterou mám taky rád. "No mač se mi vůbec nelíbil, naši hráli jak ponocný," hodnotila po duelu Hanka. A měla trochu pravdu. Koza v nafukovací hale na oblíbeném hřišti v Braníku růžky vystrkovala jen sporadicky, spíš vůbec.

To náš kapitán nám i sobě po střetnutí gratuloval. "Rád bych všem poděkoval za dle mého soudu zatím nejlepší výkon letošní sezony," vyznal se Václav. Forejt nastoupil v prakticky nejsilnější sestavě, se všemi esy, trumfy, žolíky a spodky - a bylo to znát.

Hned po pár minutách Jirka poslal oranžové do vedení a nevídané odhadem tak osmdesátiprocentní držení míče Forejtu budilo naději na další góly.

Jenže pak najednou tři znezaneřádění hráči utekli naší obraně, včas vybíhám z branky, jsem u míče první, kontroluji situaci... ale balon se nějak divně odráží před prázdnou bránu přímo na nohy jinému hráči Kozy a je srovnáno.

Václav tenhle omyl označil za "drobné škobrtnutí". Na moc dlouho nás to nezaskočilo a Marťas propálil náhradního gólmana soupeře a zase jsme vedli.

Velkou převahu jsme měli i v druhém poločase, ale uklidňující gól si myslel, kdovíjak není důležitý, a nechal na sebe čekat. Namísto toho z ojedinělé šance soupeře zvonila tyč naší branky.

Až Kajetán využil chaos při rozehrávce a završil skóre. Kromě střelců hrál parádně taky třeba Alex, ve kterém nám roste budoucí Messi. Já jsem se naopak zapsal do historie zápasu hlavně jedním povedeným výkopem, po němž míč nepochopitelně zůstal zaháknutý v síti pod střechou, a jen Kájova akrobacie jednoho z našich nalezenců zachránila.

"Rozdíl mezi tímto zápasem a ostatními zápasy byl ten, že jsme měli konečně i přechodovou fázi a nehráli jsme tak super zbrkle jako jindy," zamyslel se kapitán na klubovém webu. Chvílemi to tak opravdu vypadalo.

Forejt po pátém vítězství v sezoně přeskočil svého soupeře a vydrápal se na letos rekordní páté místo. Forma nám roste, takže je skoro škoda, že za týden sezona končí a po proflákané zimě to na jaře zase bude tradiční průser.

text Řízek, fotky sestřenka Hanka

VYHRÁLI JSME VLASTNÍ TURNAJ

 Došlo i na mě. Byl jsem povolán do služby FC Forejt. Bylo nadmíru jasné, že se musí jednat o krizi týmu, asi neměli na gáže lepších hráčů. Zřejmě si někteří řekli třeba o tatranky místo horalek. Laxnost hráčů se projevila už od počátku, kdy to vypadalo, že Forejt nastoupí ve čtyřech a povolá ještě Marušku ve svých chlupatých botách. Chyběl mi kocour Pepa, byli bychom Dream Team. Alespoň bylo hezky pochmurné počasí.

Přizvali jsme dva další týmy, jejichž
hráči na rozdíl od nás chodí včas.

Po chvíli klepání se zimou a čekání na déšť, který by mi dovolil turnaj zatáhnout, se začali objevovat další hráči. Soupeři, to proto, aby hostující nabrali na jistotě. Já, sportovec hodný hanspaulské 15. Fň skupiny, jsem se ujistil, že jsem se dostavil nějakým omylem, když soupeři vystoupili v dresech se sponzorem. Neměl jsem však výmluvu, značky od zastávky mne dovedly rychle ke hřišti, to by se mi v Praze (jako té části, kde se neprojevují vesnicismy) nestalo.

Organizátoři už oslovovali i kolemjdoucí, zda-li by nechtěli býti součástí porážky domácích. Abychom získali trochu optimismu, druzí soupeři přijeli rovnou týmovým transitem. Poslali jsme je do šaten a doufali, že se mezitím alkoholicky osvěží v hospodě ve stejné budově, čímž by se nám dostalo šance alespoň pozdržet start.

Divactvo mělo svou nezastupitelnou
roli. Například vyrábělo tabulku.

V deset hodin nás bylo za Forejt snad už i pět, tak jsme se vydali vstříc slavnostnímu zahájení Piškotova poháru. Přítomny byly dva týmy a jedno sdružení potencionálních hráčů říkajících si organizující tým. Po minutě ticha věnované Piškotovi bylo odpískáno. Začaly funkční týmy, Forejtští zřejmě tušili, že jejich hráči se vynoří a zachrání svoji pověst.

Hrál za nás i Jimi, měli jsme neobvyklé
modré dresy - abychom se poznali lépe.

Bylo nás... osm a jako správní zálesáci jsme nepotřebovali šatny, jelikož by byla škoda připravit imaginární diváky o ta skvostná těla hrdých fotbalistů. Možná jsme také chtěli destabilizovat psychiku soupeře, kdo ví, asi vítr, který nás donutil k pohybu a dokonce i mírnému rozcvičení mimo jiné s apartním nohy lámacím míčem. Z ochozů se vynořila další fanynka, pro změnu Maruška. Marušky čekala úctyhodná činnost zapisování údajů ze zápasů, které marně získávaly od netušících hráčů.

Po úvodním dvacetiminutovém utkání nastoupil Forejt na první zápas za zvuku projíždějícího vlaku. Hráli jsme proti Pirátům a ačkoliv jsme byli kvalitativně horší, nějak jsme docílili výhry. Jednu z prvních šancí jsem měl dokonce já, asi abych dal spoluhráčům najevo, že když mi nahrají na střelu, netrefím vůbec balón. Od toho tu byli ale zkušení Forejťáci, kteří Piráty potopili.

Hned jsme si natěšeně dali další zápas s Kozama. Vypadalo to velice slibně, prohrávali jsme jen dva nula. Jako hráč předvádějící svou neschopnost pouze na futsale (uzavřený prostor, málo posměchu) jsem měl dost co dělat si zvyknout. Ostatním taky došlo, že posledním hráčem bych opravdu býti neměl. To se stalo asi jediným jistým pravidlem týmu. Nakonec jsme se ale s Kozami poprali dobře, po dvougólovém manku jsme přešli na jinou, předem řádně nacvičenou taktiku, a Kozy odklopítaly s bečením. Maruška vypadala zklamaně, že tak krásně započatý Řízkový ementál tak rychle skončil.

Druhé kolo a zápas Pirátů s Kozami pískal pan Řízek, k jeho veliké radosti. Dokonce mu byla naskytnuta krásná šance nechat se zmlátit hráči, když rozhodoval o sporném gólu. Nakonec tušim remizovali. Forejt se znovu pustil do Pirátů v poloruské sestavě. Bylo to skoro jak mezinárodní utkání, to by byla událost pro Radotín. Po solidní hře ze strany natěšených imigrantů a neschopné obraně místních expertů se Maruška dočkala svého touženého ementálu 0:4. Chtěli jsme pouze turnaj zdramatizovat, toť vše. Bylo to cílené, ehm, velice, ehm, taktizování, ehm.

Debutant v týmu, ale nikoli zde na
stránkách, řečený Milhauz.

Po projetí druhého metra Radotínem za naší přítomnosti jsme se frustrovaně vydali porazit Kozy. Šlo o vítězství. O čest. Vlastíkův gól nám zajistil vedení za cenu obličeje brankáře. No co, pouze soupeř. Vyhráli jsme, a tím jsme si zajistili vedení v tabulce.

Zbýval však čas a jako sebejistí vítězové jsme se rozhodli přidat ještě jedno kolo. To víte, když se daří, musíte se snažit to pokazit, to nepřijde samo. Naštěstí jsme Pirátům předtím řekli, že už klidně můžou začít chlastat. Trochu poprchávalo, to abychom byli ujištění, že prodloužení turnaje byl skvělý nápad. Marušky to nevydržely a radši utekly.

FC Forejt však dostal posilu, hráči jsou zřejmě zvyklí chodit na konec zápasů. Jako správný zdroj informací píšící článek vůbec netuším, jak poslední zápasy dopadly. Vím jen že jsem měl jednu dobrou střelu, a tím splnil své hodnocení "nic moc s občasným záchvatem geniality a demence" a cíl nedat vlastňáka. Od dob hraní za ABC Braník také předsevzetí "nenakopnout vlastního brankáře do objemného mužství, když chytá míč". Se svou neschopností jsem byl jako vždy spokojen a Forejt jsem nepotopil. Za to jsem si posléze dopřál vyhlídkovou jízdu 172kou.

Pohár nakonec skončil přesně tam,
kde mu bude nejlíp. U nás.

Pohár byl u konce a hráči se odebrali do prostor hospody, kde se rozhodovalo o vítězích ankety nejlepší hráč, brankář a útočník. Nastala chvíle napětí při hlasování typu "ten Rus?" či "dredáč byl dobrej". Vítězi turnaje jsme byli nenápadně my jako pořádající, nejlepšího útočníka jsme měli taky my a abychom si nedali všechny poháry, další týmy dostaly, téže náhodou, po jednom.

Hráči si zvesela rozebrali získané trofeje a hlavně alkoholy. Radotín zažil opravdový fotbalový pohár. Zase jsem na konec dostal do ruky Řízkovu pětikilovou zrcadlovku, takže jsem dnes skoro převzal celý jeho blog. Jste rádi? Jestli ne, tak si to nechte, aspoň více doceníte jeho další informativní a velice povedené, vtipné články (to aby mi to zveřejnil).

text Milhauz, fotky Řízek a Maruška. Více snímků najdete ve fotoalbu opodál.