PLAHOČÍME SE

Tady někde přece byla, ne? mžourali jsme zmateně z okýnka auta.

Kroužili jsme kolem parkoviště, kde jsme ji naposledy spatřili, jak dezorientovaní turisté hledající v Srbsku Karlštejn. Akorát že jsme hledali lanovku. Silnice tam byla, betonové parkoviště tam bylo, alpští velikáni tam taky byli. Ale ona nikde. Pokladna, kabinky, turnikety, pilíře, lana, nic.

Soutěska.

Rakouský Kaprun měl úplně jiné starosti než dva popletené výletníky. Nebylo koho se zeptat: "Promiňte, nebyla tady ještě nedávno taková stará lanovka? A pokud ano, tak kde je teď?" Místo toho jsme tedy vyrazili pěšky, ač jsem manželce slíbil pohodlné dovolenkové svezení ze 700 až do 1700 metrů nad mořem, namísto obvyklého plahočení ve strašném vedru do prudkého kopce. Že mi různé vnější okolnosti maří plány, se stává, ale tady jsem si byl skoro jist. Mapa i cestovatelské weby starou lanovku uváděly jako danost.

Nový obal čokolády Milka

Začali jsme se tedy plahočit. Pod námi nejdříve říčka Kapruner Ache vytvořila pohlednou soutěsku Sigmund-Thun-Klamm, kterou kromě nás objevili i českoslovenští turisté. Měli batohy, z kterých jim čouhaly plechovky a pet lahve s etiketami Kozel a Rajec, a na mokrých schodech se pohybovali v sandálech s ponožkami s jistotou podpořenou populárními hůlkami. Lanovkou bychom se bývali elegantně přenesli nad jejich hlavami až na vrchol.

Podlézáme nabitý ohradník.

Cesta se klikatila nejdříve nad jakousi nádrží, někde dole se cachtaly děti, a my jsme se v třicetistupňovém vedru drápali ostře vzhůru. Hovorný stařec se psy na mě spustil bodře a především německy, že máme krásný den a že se nám to tu pěkně šlape. "Ty asi nejsi z toho našeho okresu Pinzgau," dovtípí se pán z mých přerývaných odpovědí. Přiznávám, že ne. Že jsem z Česka - ze země, kde se neztrácejí lanovky (tu druhou část jsem nedovedl říct, ale myslel jsem si to).

Čím jsi v Rakousku výš, tím víc se objevuje krav. Některé se pasou i v lese. V určité nadmořské výšce pak krávy vystřídají ledovce. Jenže tam my už dnes nedojdeme. Vyškrábeme se jen na první kopec a bude nám to stačit - a může za to ta lanovka, respektive její absence.


Dá to trochu hledání, ale nakonec to máme. Nějaké místní noviny té zprávě věnovaly před dvěma lety podval jedné ze stránek. Lanovka na Maiskogel, nejstarší takové zařízení v oblasti Kaprunu, dojezdila už v listopadu 2014, po šedesáti letech provozu.

Článek je smutný. Dráze končila koncese a aby si ji udržela do budoucna, bylo by do oprav potřeba vrazit 2,5 milionu eur, což je ekonomický nonsens. Představenstvo si proto usmyslelo, že bude lepší dát 9 milionů za novou lanovku, která, až ji někdo postaví, nepovede z tak blbého místa, převeze násobně víc lidí a bude u ní i sjezdovka. Takže tu starou nařídili rozebrat. Zní to celkem rozumně. Jenže my jsme kvůli tomu spálení a ušlí.

Video z poslední jízdy lanovky.
---------------------

Nahoře na kopci by měla být hospoda. S výhledem na velikány, takovým tím rakouským "sedláckým salátem", jehož sedláctví zastupují klobásy, brambory a vajíčka, naopak salát supluje narychlo sehnaná, zbytečná zelenina, a především točeným radlerem. Servírka bude usměvavá a celkově potetovaná. Shodly se na tom mapa spolu s cestovatelskými servery.

Hospoda tam naštěstí opravdu je. Ale až jednou zmizí, nezbude po ní vůbec nic.

KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek

MIMOSEZÓNA

Kdyby Rosamunde Pilcherová pro jednou opustila jistoty komerčního sukcesu a napsala i něco, co si člověk může beze studu číst i v metru, aniž by to musel mít zabalené v novinách, mohlo by se to odehrávat na podzim v podhůří rakouských Taur. Když obvykle vyhledáváné letovisko Zell am See opustí všichni, bary zatlučou okenice a údolí potáhne neprostupný škraloup mlhy, je to kulisa třeba pro pěknou detektivku, thriller nebo existenciální drama.

Důkaz, že jsme tam byli.

Něco mi ale říká, že něco takového britská spisovatelka Rosamunde, dříve píšící pod pseudonymem Jane Fraser, nikdy nevytvoří. Viděl jsem totiž za ospalých nedělních odpolední v televizi několik německých inscenací na motivy jejích "děl".

Tak třeba spanilá květinářka si vezme bohatého a starého sobečka obšourníka, avšak trpělivě trpí pod tou krutou knutou, dokud svého psa jak z reklamy na psy nevezme k atraktivnímu, leč osamělému (ale patrně ne homosexuálnímu) veterináři, který je jak z reklamy na veterináře. "Nezlobte se, že jdu pozdě, musel jsem pomáhat bernardýnovi, kterému uvízla packa pod pivním sudem," omlouvá se lékař (kdo by mu neodpustil?) a divactvu se tají dech. Jak to asi dopadne? Na thriller to fakt nevypadá.

Sklápěčce jsme se stihli schovat.

Zell am See normálně působí jak vyrvané z těch inscenací, jen kamery už stihli odvézt, barevné scenérie, muškáty za okny, obláčky, kravičky na pastvinách a mír a pohoda.

Tentokrát nás vítal požár pekárny v centru města, ranní mlhy a výluka na trati. V ulicích nula lidí kromě trhovce, který prázdné postranní uličce nabízí mošty a marmelády. Ten spolkový pulsující život, který jsem tak obdivoval (když sebemenší partička příznivců nedůležitého čehokoli v určený den připraví stánek s pivem a klobásou a na nějakou dobročinnou akci pilně od spořádáných občanů vybírá eura, přičemž se ožerou jen trochu), byl jen kouřová clona - v ulicích není prostě nikdo, ani spolky.

Na chodníku kolem jezera drandí sklápěčka drážních dělníků. Na jindy tak frekventované hladině není nic, od šlapadel po škunery, všechno spí někde v lodních pelíšcích. Jen podél břehu závodí tři kachny. V noci pak, aby se člověk skoro bál ven. Daleko snáz se však parkuje.

Vytáhl jsem jednou Marušku na túru. Nad městem je vrchol Schmittenhohe, měřící prý přesně 2 kilometry na výšku, asi o 1 200 metrů výš než jezero. Když se vylezlo jen o kousek nad střechy posledních domů, mlha ustoupila a zavládlo jakési babí léto. Jen kolem nebyla ani noha. Na svazích sněhovým dělům a sedačkám lanovek zvolna končila rekreace, horské boudy byly zavřené a nám rychle docházel proviant.

Moje první zkratka začínala nevinně.

Vkrádala se k nám pohorková nemoc. To je stejné jako normální ponorka, ale není to pod vodou. Voda došla. Přiznám se, už druhá náročná zkratka, kterou jsem vymyslel, nevedla nikam. Tedy jen k opuštěné chatě. A to natolik opuštěné, že jsem si ze žlabu s průzračnou vodou (Rosamunde zbystřila) půjčil dvě zrezivělá plechovková piva. Jedno německy ovocné, druhé normální, ale prošlé.

"Běž to tam okamžitě vrátit!" zhrozila se žena a dobré dva kilometry ostražitě sledovala, zda nás někdo nepronásleduje s flintou. O několik set metrů výše jsme první z nich vypili a pohorka zmizela.

Pak jsme spatřili první sníh a dvojici lidí, která pelášila v opačném směru. Vrchol se rychle blížil, však už jsme stoupali asi tři hodiny. S podivem jsme seznali, že už tu před námi někdo byl. V 1 900 metrech začínala naučná stezka. Tu je pták. A tu je kytka. Tady máme kunu. A tohle raději nejezte. O padesát metrů dál začínaly obrovské kovové protilavinové zábrany, blížili jsme se k horní stanici lanovky, která by tam byla jen asi o 3 a půl hodiny dříve, kdyby neměla dovolenou, a pod námi bylo podzimně pusté jezero jako na dlani.

Pak jsme se otočili, vypili i to prošlé půjčené pivo a za hodinu a půl jsme se po vlastních stopách vrátili dolů k autu. Unavení, ale spokojení.

Milka.

Co jsme na pozdních podzimních prázdninách ještě zažili? Třeba procházku kolonizovanou pustinou podél modrozelené řeky Salzachu. Uhání si tak regulovaným korytem pořád rovně a míjí pastviny, kravíny a místní akvapark.

Seznámil jsem se se sympatickou krávou. Užili jsme si návštěvu toho vodního světa s vůní podzimního hnoje. Jeskyně tentokrát žádné.  A v noci jsme podlehli spiknutí počítačových soupeřů v Heroes pět. Příště ty rakouské elfy a kouzelníky musíme porazit.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

KRAVINY

Zase v davu
text a foto Řízek

Některé telefonáty mají tu moc, že dokážou přetnout třeba fungující vztah. Jiné aspoň přetrhnou vznikající vzrušující ranní sen a místo něj nabídnou příval povinností, a o to je to možná horší. Vždyť cesta z postele na demonstraci musí nutně být krutá. A o vztazích to dnes naštěstí znovu nebude, protože to přeťala ta druhá věta.

Doběhnout vlak, najít správné ministerstvo zemědělství a nezapomenout doma foťák – to bylo, přiznám se, ze třetiny nad mé síly. Naštěstí mám hodného tatínka s rychlým vozem a stříbrnou krabičkou. Ta se mi houpala na krku, když jsem mezi rozezlené zemědělce dorazil. Protestovali totiž proti tomu, že dostávají za mléko málo peněz. A tu jsem zpozorněl, protože mléko mám úzce spjaté s kafem, a bez kafe bych dnes nebyl na demonstraci, neboť bych nevstal.

Byla to jedna z těch mála davových akcí, kde je mnohem více davu než fotografů a novinářů. Tady byly dokonce i dvě živé krávy – asi proto, že to nebylo úplně v souladu s ochránci zvířat, stračeny po chvíli někam zmizely. Měly na sobě nějaké smuteční nápisy, nicméně doufejme, že nedopadly nějak salámově.

A řečnilo se. Češi, Slováci, Bavoráci, Poláci, Maďaři a další národy, které ani neznám, a pískající masa se mnohojazyčně shodli – Unie jim škodí, protože srovnatelná kráva, je-li francouzská, dojí dražší mléko než chudák česká, neřkuli litevská. A tak to české aspoň demonstrativně vylijeme do kontejneru. A zahraje nám Budvarka.

A proč ten jetelíček roste u vody? Bylo mi líto ministra, tedy ne kvůli té dechovce, i když možná taky trochu. Připadalo mi, že se snaží. Jenže zemědělci to neocenili. Vedle mě stál muž, který po celou dobu jeho projevu točil smyčku: "Lež - lež - lež - lež - ministra koupily supermarkety - je to lhář - lež -lež - lež - lež." A nebyl bílou vránou.

Pozitivní ohlas měl naopak delegát z Německa, který si dokonce připravil proslov v češtině. Jeho věta o tom, že má teď kvůli Unii menší peníz než před dvaceti lety, vyzněla kvůli jeho nepůvodní výslovnosti směšněji.

Osm tisíc lidí, prý. Šest hodin dechovky, řehtaček a pískání, určitě. A na konci tiskovka, rozesmátí agrárníci nalévají novinářům. Mléko?

Ale kdeže.