RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

F6REJT

Je to pro mě velká čest, zahrát si s vámi ligu číslo šest, ale klidně obstarám slavnostní výkop jako nějaký známý herec a pak si půjdu do kantýny pro pivko, chtěl jsem sdělit spoluhráčům z Forejta jakožto poslední živý pomník začátků klubu. Schylovalo se totiž k naší premiéře v historicky nejvyšší dosažené soutěži. Jenže než jsem slezl z kola a stačil začít žertovat, už na mě volali, ať se převléknu, že část týmu (a všechny míče) krouží po Jižním Městě a marně hledá parkování. Takže zatímco se soupeři zuřivě rozcvičovali, postávali jsme na ploše a čekali, až nám někdo půjčí nějaký míč. 

Výkop jsme obstarali s Matyášem a po pár minutách jsme všichni zjistili, že šestá liga je stejná jako ta sedmá, že proti nám nenastoupili maskování profesionálové, ale kluci a tátové od rodin jako my a že si jdeme všichni vlastně hlavně zakopat. A tak jsem to z voleje napálil někomu přímo do břicha (omylem). Míč se odrazil zpátky ke mně a druhý pohotový volej mi chytil brankář a je to škoda, protože kdyby tam něco takového spadlo, byla by to parádní tečka za kariérou a už bych jim to mohl přestat kazit. Pak dorazili hráči a míče a mohl jsem jít střídat. 

První branku v šesté lize vstřelil Ondra v dresu číslo 6 a byla to placírka po závaru po standardce. Vedení nám vydrželo asi minutu, jenže hned poté Marian obešel brankáře, a protože 2:1 to už skončilo, všechno podstatné se vměstnalo asi do 90 vteřin, jak to tak někdy v životě bývá.

Na druhý zápas náš předseda přinesl nové dresy. Nové logo už nevypadá tak směšně jako dříve a méně odpudivý je i odstín zelené. A tak jsme se fotili a smáli a já jsem poprvé navlékl nové číslo 23, což není odkaz na Michaela Jordana nebo Davida Beckhama, nýbrž na obstarožní tramvaje této linky, které dýchavičně, ale spolehlivě stoupají na Pražský hrad a působí dojmem, že budou stoupat navždy, tedy dokud nedají ten krásný gól z voleje. 

A zase to byl pohodový zápas a zase jsme vyhráli, když Matyáš dal hlavou na 1:0, načež unikl vyloučení a v posledních dvou minutách jsme i díky tomu dali ještě dvě branky. 

Nováčkovská euforie vyprchala až ve třetím zápase, kdy jsme na Děkance už poněkolikáté za sebou nedali ani gól, i když jsme měli zejména v prvním poločase převahu i víc šancí, a prohráli 0:2 a nepomohly nám ani moje nové, poněkud růžové kopačky.

Zatímco mírně zklamaní spoluhráči šli na limonádu a na pivo, odjel jsem na skok domů, abych vstřebal trochu večeře a kritických a nechápavých pohledů ženy a dcery. Hodlal jsem se totiž na Děkanku ještě vrátit, protože později večer hrají veteráni. Mělo jich být málo a mně to dědkovské tempo vlastně celkem vyhovuje. Mám na hřišti víc místa i času na různé své vylomeniny.

Pár měsíců jsem je neviděl a přemítal jsem, jestli se tam třeba mezitím nějak nezlepšilo klima, nebo je to pořád bizarní rozháraný kolektiv, v němž dominují zakomplexovaní idioti, což se brzy vyjasnilo: každý můj kontakt s míčem byl opět od začátku interně posuzován a hlasitě nevrle komentován, zejména pokud jsem nedejbože nepřihrál Tomášovi. 

Sám jsem si to ještě zavařil tím, že jsem neproměnil dvě velké šance, do kterých jsem se zkraje dostal. Místo toho jsme z prvních tří střel dostali tři góly a posuzován a nevrle komentován byl už každý kontakt kohokoli s čímkoli. V průměru asi o dvacet let starší soupeři se hrou i námi bavili. Alex mi vysvětluje, jak mám přihrávat. Nejnormálnější a nejklidnější je Jarda. Akorát měl čtyři piva a trochu to z něj táhne.

Horko těžko jsme chvilku před koncem vyrovnali na 3:3, svou opírací levačkou jsem to nějak dotlačil za čáru a místo radosti nebo úlevy mi zas někdo ze spoluhráčů začal bůhvíco vyčítat, načež senioři dali našemu debatnímu kroužku ze své čtvrté a páté střely další dva góly a skončilo to, soupeři mi neironicky blahopřáli k výbornému výkonu a já jsem si zase říkal, jestli tohleto mám zapotřebí. 

Ale pak jsem si sám odpovídal, že asi mám. Dělat normální věci s normálními lidmi by bylo k uzoufání nudné.

text Řízek, foto někdo na hřišti

HEZKY JSI TO CHODIL

A víte, kdo je nejlepší terapeut? Nevíte, protože to neví ani on. 

Běžecký trenér Honza, vyzáblý nenápadný muž s křehkými brejličkami a v šusťákové bundičce postává v šesté dráze u tribuny atletického stadionu na Děkance a stopkami v ruce krájí čas.

Můžeš být rozmrzelý z práce, můžeš být asociální sobec a celkově si připadat nedoceněný i nedostatečný, ale všechny potíže jako zázrakem okamžitě smažou jeho vlídná slova: "Osmdesát osm!" nebo "Tři nula pět!"

Honza toho moc nenamluví, pokud už ano, hovoří (aspoň myslím) tichým hlasem; upřímně řečeno jsme se vlastně nikdy moc nebavili. Vím o něm jen to, že má fantastické osobáky a že trénuje orientační běžce a běžkyně, že mu nedávno vyšla knížka Nenávist k běhu (kterou jsem nedočetl, jako většinu knížek) a že tu každé úterní ráno je pro mé terapie a pro terapie všech ostatních. 

Že o něm jako o člověku, se kterým se poměrně často vídám už řadu let, nic nevím, je pro mě bohužel úplně normální; nepamatuju si ani Vaškovy narozeniny.

Kdybychom se někdy nějak víc bavili, asi bych s ním měl především vyřešit, že mu za ně dlužím už hroznou spoustu peněz. Tréninkové plány pro nás chystá a dohlíží na nás úplně zadarmo - a platit bychom mu za to asi fakt měli, minimálně jako odškodné, protože z toho nepochybně často dost bolí oči.

Na Děkanku jsem se asi před deseti lety dostal čirou náhodou: o patro výš bydlel Táda a společně jsme skrz výstavku mých běžeckých bot na prahu zjistili, že máme společného koníčka. A že prý mám někdy přijít, a tak jsem přišel a od té doby mi to, vyjmeme-li řadu zdravotních přestávek, zlepšuje život, i když Táda dávno bydlí a běžecky je úplně jinde. Já jsem se za ty roky moc neposunul, možná spíš sesunul. Ale pořád mě to baví.

Přes léto nás v naší skupince škodlivým vlivem dovolených ubylo a my, nejvytrvalejší mezi vytrvalci, jsme se trochu víc semkli a začal být v rámci terapie prostor na přece jen o něco delší hovory. 

Jednou mi dokonce připadalo, že jsem z Honzova směru směrem k mému udýchanému já zaslechl něco jako "Hezky jsi to chodil!" Měli jste mě vidět, jak jsem se pak cestou do práce zubil. 

"To byste neměli vypadat takhle zničený, takhle to nebylo vymyšlený," onehdy zase upozornil zbytky z nás, které se válely po tartanu, že se nám to vlastně moc nepovedlo. To se mnou pak v práci ani doma nebylo k vydržení.

Minule jsem se zase, jak už je mým zvykem, na poslední chvíli doptával, cože to vlastně běháme a jak rychle (kliknout do plánu je mi zatěžko). "Ty bys to měl chodit tak ňák za 3:45," zhodnotil mě a jak se později ukázalo, naprosto přesně.

Protože kdybych ty osmistovky skutečně chodil v tempu 3:45, třeba bych odcházel jako pán a vítěz na širé zemi. Někdo, kdo díky zkušenostem dokáže odhadnout sám sebe, meze možností svého odhodlání a těla a kde končí vágní anaerobní přínos a začíná zbytečné utrpení. 

Takhle jsem odešel zas jako asociální, zakomplexovaný čtyřicátník, toho času uřícený, dobitý a bez dechu. Je neuvěřitelné, jak mě Honza vždycky dokáže diagnostikovat a rozebrat.

text Řízek, foto Mirek Král

SKLEP

Jistě by se dalo napsat pár odstavců o tom, jak jsme ve čtvrtek byli se ženou v Rudolfinu na Zkoušce orchestru a jak to bylo skvělé a že mi to sako pořád ještě je, i když neběhám, akorát bylo z balkonu slyšet Ebenovy vtipy skoro stejně blbě, jako když mám zrovna home office a pokouším se vnímat poradu z redakční zasedačky. Vyprávět však budu o následujícím večeru, který bude buďto přirozeným kontrapunktem nádherné Mé vlasti, nebo rovnou její nedopsanou větou, kterou by to mohlo končit: hodláme jít s Péťou a Vaškem do hospody a nejspíš to dopadne tak, že se vylijeme jak vázy.

Samozřejmě jsem dělal vofuky, že se mi tam nechce, ale Václav tyhle moje tendence zná, proto se mi snaží ubourat všechny bariéry a umetat chodník: před domem mi třeba staví autobus a vysype mě až před hospodou. Tam trochu zaváhám, neboť jsme zjevně v komorní sestavě, a ta ještě k tomu stojí u baru a nevábnou, ale oblíbenou nálevnou se rozléhá hlomoz jakési country kapely. 

Nakonec na chvíli najdeme kus volného stolu a jsme chvilku trpěni, než se cizí večírek rozjede. A řeči plynou a připíjíme si na nový rok s asi rekordním zpožděním, načež přicházejí další a další mládežníci a můj spásný nápad, abychom jim, než nás od rezervovaného stolu vyhodí, zkontrolovali občanky, ostatní jednomyslně zavrhují a ocitáme se v rozpacích vně hospody. 

Václav naštěstí bydlí v docházkové vzdálenosti a má sklep. To zní jako trochu zoufalé útočiště, ale tohle je sklep s velkým S, tedy až nám Vaškova žena otevře, protože si zapomněl klíče. Je to sklep disponující záchodem, basou piv, načatým rumem, dětským koutkem a pingpongovým stolem, což jsou všechno Čechovovy pušky visící na zdi, byť má každá jinou důležitost. 

Staré heslo říká, že dva lidé jsou společnost, tři jsou obíhačka, a tak jsme ten stůl rozložili a bylo to vlastně hrozně pohodlné, protože jsme nemuseli řešit nemovitosti, automobily, vztahy, tchyně, práci, děti a ani proč Péťa už nikdy nepůjde na Mňágu (ale půjde), jen jsme si každý počítali písmena velmi krátkého vulgárního výrazu. Jakmile se neúspěšný hráč stal tím celým slovem, odešel do dětského koutku pro rum.

Takhle to pokračovalo několik hodin: nejdřív hodně prohrával Péťa, pak chvilku já, ale hlavně jsem v pádu rozlil část nápojů na dětské hračky, tak snad je nebudou moc olizovat, a zápas se musel přerušit pro nutný úklid, ale na záchodě je naštěstí mop, a pak začal dost výrazně prohrávat pořadatel.

Nakonec jsme si v šatně, což byla už téměř prázdná basa, vyzvedli kabáty a vyrazili zase ven, sice trochu vratce, ale šťastni, že to takhle dopadlo, že jsme nemuseli poslouchat to country.

text a fotky Řízek

DOKOLA

Máloco je v očích laické veřejnosti tak nudné jako běhání po atletickém ovále. Pokud bych šel zaběhlou cestou, vypíchl bych na tomto místě, že to tak opravdu není, načež bych našel neobvyklé vysvětlení, proč kroužení po čtyřsetmetrové dráze, kterou jsem vždycky považoval za postradatelný okraj fotbalového hřiště, je vlastně strhující zážitek, a překvapený čtenář by nakonec uznale pokýval hlavou, protože co taky jiného s tím dělat. 

Jenže ona to opravdu neskutečná nuda je. Jako jet každé ráno do práce stejným metrem, nastupovat totožnými dveřmi a v kavárně si dát totéž kafe a chleba s vajíčkovou pomazánkou. Vlastně to nechceš dělat, ale časem si na to zvykneš a téměř to nejde změnit. Neříkám, že moje obvyklé výběhy jsou bůhvíjak strhující, ale aspoň na nich je obvykle víc zatáček než dvě.

Přes to nás na tartanové tréninky na Děkanku každý týden chodí spousta. Někteří sníme o maratonu pod tři hodiny, pokud ještě někdy nějaký bude. Pro jiné by maraton za tři byla těžká potupa. Všichni jsme ale dostali pozvánku na prestižní mítink, mezioddílové zápolení v běhu na deset kilometrů na dráze. Moment, to je 25 identických koleček. Je to vůbec legální?

V pátek ráno jsem se nicméně dostavil a byl to můj pravděpodobně třetí veskrze atletický běžecký závod v životě.

První, na 800 metrů, jsem absolvoval během krátkého angažmá v atletickém oddíle, kde jsme především hráli florbal (nevím proč) a já jsem vrhal koulí (vím proč), tuším tak v deseti, jedenácti letech. Původní nominovaný běžec se nedostavil. Zpětně vím, že taktika "začít hodně zvolna a nechat si ostatní utéct zhruba o půl kola a pak to zkusit dohnat" nebyla zvolena vhodně. Někdy na začátku gymnázia jsem také zkazil atletickou meziškolní štafetu na 4x60 metrů tím, že jsem z beznadějně posledního místa nešikovně vyšlápl do sousední dráhy, takže nás diskvalifikovali.

V mezioddílovém zápolení proti RBZ Praha jsem se podobným chybám chtěl vyhnout. "Co znamená RBZ?" ptali jsme se chlapců v jednotných (což je důležité) pestrobarevných trikotech. "To je zkratka pro ‚rybízek‘, tak se v gay komunitě říká mladým klukům," vysvětlil jeden ze soupeřů a já jsem doteď neověřil, zda to myslel vážně. Na nás byl každopádně daleko smutnější pohled, z asi osmi členů SK Babice se snad nenašli žádní dva, kteří by měli identický vzor. Nepřekvapí, že já jsem neměl dres vůbec, ostatně jsem v době startu neměl ani zaplacené příspěvky, což už jsem však napravil.

Oblečení nicméně není tak důležité. Klíčové jsou především dvě věci: polodigitální počítadlo okruhů (máme!) a prize-money (taky) – jedná se o dvacet pět plechovek piva Braník. V cíli samozřejmě přijde vhod, protože v cíli přijde vhod cokoli, zejména ten cíl.

Trochu jsem se těšil na startovní výstřel, ale to bych zase chtěl moc, takhle se nás akorát přibližně patnáct seskupilo u první z padesáti zatáček, které jsou vlastně jen dvě, ale každá pětadvacetkrát, a vytvořili jsme podle předpokládaných časů určité hloučky.

Spolu s dalšími třemi aspiranty na maraton za 2:59:59, tedy s takzvaným B týmem, jsme si dokonce určili jakousi strategii pro naši část startovního pole: Michal zapne svůj tempomat a potáhne na 38 minut a my ostatní, kterým táhne na 40, se povezeme za ním. Někde před koncem, to jsme neměli úplně přesně stanovené, pak nastoupím já a drtivým finišem se společně dostaneme přes všechny druhořadé rybízky.

Pak někdo řekl "start" a začaly se dít věci, převážně tedy na opačném konci výkonnostního spektra. Když jsem krouhal druhou zatáčku, kamarád Táda už načínal další okruh. Za ním jako dvě kuličky rybízu viseli další dva borci. Naše uspořádání bylo dle plánu, Michalovi jsem téměř okopával kotníky a ty moje zase David. Náš vodič se více méně pohyboval dle domluvy, aspoň co jsem stačil vnímat. Do poloviny závodu nás dovedl v čase 19:18, což bylo trochu pomalejší, ale zaplaťpánbůh za to.

Někdy tou dobou se kolem nás prohnali ti nejrychlejší, a počítadlo okruhů tak začalo házet mylné informace. V naší tlupě došlo ke střídání, do čela se místo vadnoucího Michala dostal David, další dva kilometry jsem mu funěl za krk. Sedm kol před koncem jsem se odhodlal k riskantnímu kroku: předběhl jsem jej a začal si tempo udávat sám. Ani to jinak nešlo: daleko přede mnou vůbec nikdo nebyl. Dvě kola před koncem pár diváků na tribuně začalo při mém průběhu zběsile jásat, ale ve skutečnosti tlačili do cíle čelo závodu. Ano, vyhrál Táda. Já jsem doběhl osmý v čase 38:37, pár sekund za osobním rekordem na 10 km. B tým za většího či menšího nadávání do minuty po mně. Ale jak to dopadlo celkově?

RBZ Praha nás zcela deklasoval. Počítaly se totiž časy prvních čtyř, takže i ten můj. Pozitivní ale bylo, že plechovkový Braník byl i pro neúspěšné. 

Jak vidno i z mého vypravování, ještě větší nuda než běhat dokola po tartanu je o tom pak psát. Nebo číst.

text Řízek, foto David Yadel

NEUPOSLECHNUTÍ KAPITÁNA

V posledním utkání naší hanspaulské sezony už o nic nešlo. Tedy ne, že by v ostatních utkáních nejnižší ligy šlo o moc víc než o akumulaci žízně, kterou je pak potřeba uhasit nejlépe v restauraci u minigolfu na Děkance, kde je jedna sympatická a jedna prsatá servírka a někdy tam hraje country a jindy disko a neumějí tam vařit a vlastně nevím, proč tam chodíme, kromě toho, že kapitán bydlí 150 metrů od barového pultu (západním směrem).

Kike nemá dres.

Tentokrát tedy šlo o méně než nic, protože náš postupový cíl v jinak povedené jarní části zhatily dvě totožné po sobě následující prohry 1:2, kdy jsme pokaždé vedli, jen se to vždycky nějak pokazilo.

Takže náš španělský forvard Kike v propoceném zeleném triku zuřivě máchal rukama a svou specifickou angličtinou chrlil lavinu kritiky, které naštěstí bylo rozumět jen místy. "Nepřihrajeme. Nic po zemi (ukazuje do vzduchu a ťuká si na čelo). Nekoukáme. Hlavy dole (ukazuje nejdřív nahoru, pak rychle za sebou několikrát dolů, aby to bylo jasnější). Nemluvíme. Nemám míč." Tehdy jsme ani na to pivo nešli, z toho obřího zklamání. Kike prý doma celý večer nemluvil a měl hlavu dole.

Dan jde chytat.

Jediná zápletka byla trochu bizarní. Kolega Dan, který si při mé absenci stoupl poprvé v kariéře na dva zápasy do branky, ani jednou nedostal gól a v obou případech participoval na vítězství 3:0. Dostal se tak na dostřel nejlepších gólmanů skupiny seřazených podle toho, jak dlouho vydrželi hájit čistý štít. Na první místo mu chybělo jen dvanáct minut a to by v tom byl čert, abychom to aspoň tu chvíli neubránili.

Jenže Danovi nebylo přáno, protože na poslední zápas jsem se jako dlouholetá jednička (nikdo jiný brankáře dělat nechtěl) chystal i já. A jak běžný kapitán, tak jeho zástupce byli ostře proti tomu, aby se Dan postavil mezi tyče, ač jsem tuhle variantu velmi prosazoval. Chtěli na rozloučenou se sezonou vyhrát a usoudili, že já v bráně napáchám méně škody než kdekoli jinde a že sice Dan nikdy v životě nedostal gól, ale to že z něj brankáře nedělá, stejně jako ze mě nedělá útočníka, když budu zběsile pobíhat tam a zpátky po kraji hřiště.

Píšu se do útoku, promiň.

Jejich argumentace byla naprosto validní. Ale i tak jsem po příchodu do areálu poslal kolegu do branky a sám si navlékl jeho dres přezdívaný "ledžendery ten". Kapitán, který jako správný byznysmen navrhl rozumný kompromis (Řízek začne v bráně a Dan si odchytá čtvrthodinu na konci, což mu bude stačit), mi tuhle občanskou neposlušnost a nerespektování výsledku voleb (nikdo jiný kapitána dělat nechtěl) možná měl za zlé. Ale už se stalo a konečně hrajeme.

Dan vykopává.

Vlastně to mohlo mít i prestiž, protože jsme se postavili už jistému vítězi skupiny. Tým Misfits však od začátku dával najevo, jak málo mu na výsledku záleží. Zahrával si, chyboval v rozehrávce a několikrát jsme se skoro zadarmo dostali do velké šance nebo aspoň hodně blízko branky. Minuty utíkaly v našem tlaku, až pak brankář soupeře nakopl z vlastní poloviny vysoký míč, který přes několik okounějících hráčů propadl až do sítě a Dan zažil poprvé ten mrzutý pocit spojený s obdrženým gólem. Nedlouho poté dostáváme druhou branku, beru si rukavice a odevzdávám desítku a vím, že za prosazení této taktické varianty asi nebudu chválen.

Hned vzápětí dostávám gól na 0:3, což je ale impuls pro našeho španělského štírka, kterého, přiznejme si, trochu brzdí v rozletu tuzemská knedlíková kuchyně a pivo. Ale v nohou to pořád má. Tak se rozhodne, že nikomu už nepůjčí míč, když mu stejně nikdo nepřihrává. V rozmezí tří minut sníží na 2:3 a o poločase je veseleji.

Tenhle kluk se jmenuje Filip a zatím
ho to s námi kupodivu baví.

A i po přestávce pokračujeme v tlaku a vyrovnání je nadosah, protože ani zdramatizování vývoje nepřimělo soupeře k nějaké větší aktivitě. Jen by to chtělo lépe zamířit. Jenže se už neujme nic, ani podivná dvouminutová španělská taneční vložka (tady by místo šestnácté kličky bylo možná už namístě přihrát), a tak nás čeká závěr, na který jsme zvyklí. Jsem krásně přelobován poté, co jsem se odvážně/nerozvážně pustil do souboje s unikajícím útočníkem, a skóre završí divný gól zblízka, u nějž se nemůžeme shodnout, čí vlastně byl.

Zatímco se nebe zatáhlo a místy je popraskané blesky, kontrolujeme zápis a s trochou toho štěstíčka by to Danovi mohlo vyjít. A skutečně, se 134 minutami se stává Petrem Čechem 8.I hanspaulské ligy, za což mu nenáleží vůbec nic. Může akorát na svém skútru totálně promoknout na cestě do minigolfové hospody.

I tohle se dá neproměnit.

Tam už je všechno připraveno na raut na naši počest. Řízečky, guláš se hřeje, dokonce jsem zahlédl i nějaké dortíky. Ve skutečnosti je v hospodě soukromá akce a prsatá se sympatickou nás vyhánějí do deště. Navrhuji alternativní podnik uprostřed pankráckého parku a váhavě jsem následován. "Tam bude určitě nějaký koncert a triliarda lidí," brblají všichni a taky že jo. Je mi jasné, že mi tohle bude vyčítáno víc než dřívější neuposlechnutí kapitána.

Skoro dobrá sezona tak zcela symbolicky končí dvěma pivy ze zálohovaných kelímků stojmo v jediném suchém koutku zahrádky, v lomozu neladících kytar a starších dam sedících na vedlejších lavičce. Bude líp.

text Řízek, fotky Petra von Kike a Ř.

TVOJE SVĚDOMÍ

 

Po senzačním vstupu do soutěže se forejtovský gólostroj zadrhl, naší oranžové lokomotivě došla pára, soupeři naší titikaka hře vystavili stop a podobně. Poslední tři zápasy náš hanspaulský fotbalový tým zkrátka prohrál postupně 1:2, 2:6 a znovu 1:2, což znamenalo volný pád tabulkou, ne nepodobný pádu mému, při němž jsem si zlomil jakousi kost v zápěstí. Ale to sem patří jen částečně.

Zápas s týmem Tak dort jo nemohl dopadnout dobře, neboť soupeři byli fotbalisti a my byli sice velmi úporní a snaživí, ale přesto jen takyfotbalisti. Přesto se mladí muži s gelovými účesy, svítivými kopačkami a uplakaným pocitem křivdy při každé Kajetánově kose na vítězství docela nadřeli. Na to, že jsou první v tabulce a aspirují na postup, to žádná krasojízda nebyla.

Hrajeme důrazně.

V prvním poločase se totiž trefil jen jejich ofenzivně naladěný brankář, a to po přímém kopu přesně do šibenice. Pak jsme paradoxně měli šance spíš my, než na začátku druhé půlky dali hodně divný gól na 2:0. Po pěkné akci už jsme jen snížili; samozřejmě, že skóroval Jirka.

Alexův rozevlátý styl

V dalším zápase jsme podlehli týmu !nBev Tigers 2:6 a utkání si budeme pamatovat hlavně kvůli tomu, jak jsme se málem nesešli. Operátoři si jistě mnuli ruce, když předseda týmu a kapitán obvolali během posledních hodin před výkopem naprostou většinu známých i neznámých fotbalistů. Na výsledku tolik nesejde, ale úžasné je, že nakonec nastoupilo dokonce sedm hráčů FC Forejt a naprostá většina z nich legálně - dlouho to totiž vypadalo, že budou hrát dva. Akorát zamrzí, že nám při zápase někdo ukradl míč.

Tohle opravdu nebyl gól.

Třetí prohru v řadě jsme si přivezli z oblíbené Děkanky, kde jsme podlehli týmu se skvělým názvem AC SK Viktoria 1905. Zápas předznamenala zajímavá disputace na našem týmovém fóru. "Samozřejmě se rozhodni sám za sebe, Vašku, vůbec se tě nechci nějak dotknout, ale osobně si při vší úctě k tobě myslím, že byl měl jít do obrany někdo jiný. Ne, že bys byl špatný obránce, to vůbec, ale všichni ostatní jsou lepší," pustil se do našeho kapitána někdo, kdo se podepsal jako Tvoje Svědomí. Narážel patrně na to, že kapitánovy otisky byly k nalezení na značné části branek, které jsme letos dostali. Václav na konstruktivní kritiku zareagoval tak, že se přesunul do útoku. Docela mu to šlo.

Hráč z FHS právě skóroval.

Do branky se místo mě opět postavil Kuba a bylo to nejen administrativně nejjednodušší řešení (v zápise se změnilo jen křestní jméno a číslo registračky), ono to navíc i fungovalo. Bratr předvedl velmi jistý výkon; trumfnul bych ho možná jen v mé oblíbené disciplíně "vykopni balon do autu a pak se všem omlouvej", což spoluhráčům patrně moc nechybělo.

Viktoria byla hratelným soupeřem, tím víc zchromlé publikum (mě a Péťu) mrzelo, že spoluhráčům nemůžeme pomoct anebo jim to nemůžeme kazit. Po bezbrankovém prvním poločase podivný hráč soupeře v tričku Fakulty humanitních studií (tím se vše vysvětluje) obešel našeho brankáře, ale odpověděli jsme podařeným rohovým kopem, po němž pálil Kajetán. Jenže to byla poslední naše střela mezi tyče, kdežto soupeřům se ještě podařilo využít záhadně vzniklý nesoulad v naší obraně, v níž se v tu chvíli Václav prokazatelně nenacházel.

A pak se na hřišti setmělo a nikdo se neměl k tomu zapnout osvětlení. Dřív než světlo přišel až závěrečný hvizd a my všichni, tedy hráči, zranění fanoušci i naše svědomí, jsme s ním přišli o další body.

text a fotky Řízek

OTOČIT

Co všechno se dá otočit? Otočit se dá runda kořalky, otočit se dá postoj, otočit se dá mikina a spousty dalších věcí, do kterých patří otočení výsledku fotbalového zápasu. Před týdnem se nám to parádně povedlo, včera pak parádně nepovedlo.

Naše první utkání letošní sezóny s týmem Pragsterdamnu na hřišti Hamr v Braníku se nevyvíjelo dle našich představ, výsledek 3:1 v 18 minutě prvního poločasu nevypadal úplně dobře, ale věděli jsme, že máme dost času na to, abychom to otočili. Byli jsme trpěliví, nenechali se vyplašit a hráli svoji hru, šance se vršily, a to zejména na naší straně. Tyčka, neproměnění tutovky tváří v tvář brankáři, břevno - to všechno nás nerozhodilo a jeli jsme furt dál za svým cílem dát gól.

Náš cíl se ještě do prvního poločasu naplnil; snížení na poločasových přijatelnějších 3:2 nám dodávalo sil do druhého poločasu. O přestávce jsme ještě probrali, kde bychom měli zabrat a co víc hlídat, soupeři byli rychlí a nehráli vůbec špatně, ale my jsme si šli za svým.

Nedlouho po začátku druhého poločasu jsme srovnali, a pak dokonal obrat Kajetán. Po ideální nahrávce Vlastíka nádhernou střelou do pravé šibenice soupeřovy brány bylo skóre 4:3. Jen nepodléhat přílišné euforii, ještě není zdaleka konec, říkali jsme si. Soupeř se snažil, úplně neodpadl, jak jsme čekali (neměli nikoho na střídání). Jenom hrát svou hru, pečlivě obsazovat, aby soupeřův brankář neměl komu rozehrát, po ztrátě míče couvat na vlastní půlku pod balon, hrát především po zemi, nabíhat si, chtít nahrávku, chtít balon. Být aktivní.

Podařilo se nám vsítit ještě gól a Kajetán mohl říkat: “Dal jsem hattrick.“ Radost jsme měli všichni, ale byl to jen první zápas, který nic neznamená, chceme-li splnit náš jasně vytyčený předsezónní cíl, tedy postup do 7. ligy, musíme makat dál, burcoval tehdy kapitán.

To, co se nám vyvedlo v prvním zápase sezóny, se pak téměř zopakovalo o týden později. Jen to tentokrát dopadlo blbě. Ne, neotočili jsme to.

Proti Buzuluku Úvaly, ještě tělnatějšímu a eufemisticky vzato zkušenějšímu týmu, než jsme my, jsme premiérově nasadili dvě mladé pušky - Tondu a jeho kamaráda Davida. Oba jsou to fotbalisti, žel je jim oběma asi patnáct a mají asi třicet kilo dohromady. Neměli to snadné, ale časem se klidně mohou stát hvězdami osmé hanspaulky, po čemž jistě každý teenager nesmírně touží.

Zase jsme brzo prohrávali, dokonce 0:2 - hlavička po rohovém kopu a Davidovo zazmatkování v obraně. Naštěstí jsme měli Jiřinu, který v závaru snížil, a do pomyslných kabin jsme šli opět s jednobrankovým mankem, jako minule.

Náš slušný a veskrze aktivní nástup do druhého poločasu ale zkazila bizarní střela, která po několika tečích prošla pod mými nešikovnými orgány a zlomyslně se zastavila ze svých tří kilometrů v hodině těsně za čárou. Rozhodl jsem se, že do příště budu vypouklý a narvaný v červeném dresu, vysoký a budu mít sluneční brýle jako kolega na druhé straně, pak mi to chytání půjde líp.

Tenhle úlet nám, pravda, trochu vzal vítr z plachet. Na senzační obrat to pak dlouho nevypadalo, byť jsme nehráli špatně (asi to byla ta naše hra, jak o ní hovořil Vašek) a příležitosti přišly. Až pár minut před koncem u mě začala nejpřímočařejší letošní gólová akce, kdy si Vašek s Lubošem vyměnili balón a druhý jmenovaný protrhl střeleckou smůlu.

Na Jirkovi nadopovaném červenou količkou, z níž usrkával během utkání, bylo pak vidět, že prostě vyrovná, a taky že jo - o pár vteřin později se to opravdu stalo, nacpal se hlavou před gólmana a snad v předposlední minutě bylo skóre 3:3!

Jenže pak se nám vymstila ohromná touha to otočit a vyhrát. Neuhlídali jsme další hlavičku, která se mi opět otřela o rukavici, což už byl takový refrén tohohle zápasu, a propukla radost, jenže na špatné straně. Gól padl v posledních vteřinách zápasu.

Kapitán Václav se to pak pokoušel analyzovat, ale u spoluhráčů se to nesetkalo s pochopením. Tak jsme šli aspoň zapít žal limonádou. I runda limonády se mimochodem taky dá otočit, když si dáte dvě. Pokud si ji doléváte kohoutkovou vodou, je však lepší ji odtočit.

text kapitán Venál 313 a Řízek, mobilní foto Řízek