ŠMÍCA

Takhle jsme si naši premiérovou účast v šesté lize nepředstavovali. Představovali jsem si ji totiž mnohem horší: dostat se sem znamená přece jen překonat dvě úrovně soupeřů, což konkrétně v našem případě trvalo 23 let. Dalo se očekávat, že v této soutěži budeme když ne za otloukánky, tak spíš za mužstvo teprve se rozkoukávající. Místo toho jsme po šestém kole s údivem aktualizovali neúplnou průběžnou tabulku, kde Forejt po poslední pohodové výhře 5:1 nad jinými otloukánky svítil ze druhého místa.

Zápas se čtvrtou Strašnickou tak bez nadsázky přítomný rozhodčí označil za boj o postup, čemuž jsme se upřímně smáli ještě ve chvíli, kdy náš skvělý brankář Milan chytil stoprocentní šanci. Brzy nám však ztuhl úsměv na rtech: soupeři se oproti nám jevili jako výrazně fotbalově nadanější, což bylo patrné především ve srovnání se mnou - za ty čtyři minuty mezi mým příjezdem do Štěrbohol a výkopem jsem se toho bohužel moc naučit nestihl.

Netrvalo dlouho a prohrávali jsme. Nejdříve decentně 0:1, později po komickém podklouznutí našeho posledního bránícího Karla závažněji 0:2 a dál se to stupňovalo, takže po patnácti minutách jsme za stavu 0:3 toužebně vyhlíželi milosrdný konec. A nebyli jsme sami, přesně v tom momentě začal brankář soupeře zdržovat. 

Ale kdyby to dopadlo takhle, asi bych o tom nepsal, takže je nasnadě, že se něco přihodilo. Karel zatáhl míč po levé straně a poslal jej do vápna, kde jsme se k němu udatně, ale trochu zoufale snažili probojovat. Nejsrdnatější byl sice obránce soupeře, jenže míč jen nešťastně odrazil do mého kolena, těsně vedle obrovské modřiny z předminulého zápasu, která vypadá jako nějaká avantgardní kérka. Koleno bylo natočené správným směrem a vykřesalo nám aspoň malinkou naději ještě s tím něco udělat. 

"My takhle často vedeme 3:0 a pak ještě prohrajeme," konstatovali o poločase hráči soupeře, kteří byli na hanspaulské poměry hrozně v pohodě. Rozhodčí rovněž vtipkovali o Csaplárově pasti, ale k ní se zatím moc neschylovalo. Strašnická naopak zkraje druhého poločasu trefila tyčku.

Pak jsem se na zlomek sekundy ohlédl doprava někam směrem ke kouřícím komínům anebo nákupnímu centru, sám nevím, ale probral mě až jásot - po bleskovém autu dostal podle několika na sobě nezávislých radujících se zdrojů míč Ondra a placírkou, jež bývala historicky doménou jiného čahouna a nepravděpodobného střelce Rádoše, snížil na 2:3.

A to už úplně otočilo poměry na hřišti. Kudrnatá hvězda soupeře najednou neměla prostor pro svoje fintičky, protože jsem ji vzal přes párky (ale i s míčem). Brankář se zdlouhavě šoural pro zakopnuté míče a rozehrával ještě pomaleji, ale beztak nezabránil tomu, že se na něj vyřítil Mário a vyrovnal na 3:3 a pamětníci hned vytáhli zcela případný příměr k legendárnímu istanbulskému finále Ligy mistrů 2005, kdy se totéž podařilo Liverpoolu (mj. se Šmícou, který dával na 2:3, a Barošem) proti Milánu. Snad jediný drobný rozdíl oproti oběma situacím mě napadá, a sice že oni pak ještě vyhráli na penalty. 

To v hanspaulce nejde, ale ještě zbývalo pár minut, v nichž se dalo rozhodnout, tak či onak. Na soupeřova útočníka zívala prázdná branka, ovšem naštěstí to minul. Následoval můj zhruba druhý vyhraný hlavičkový souboj v životě, prodloužil jsem na Dana a ten uháněl sám na brankáře, jen mu do zkrocení zlého míče chybělo půl kroku. "Nešel jsem tam, protože jsem vůbec nečekal, že to dokážeš," potvrdil mou roli spolehlivého článku sestavy. 

A pak byl konec a já jsem zvedl ruce nad hlavu a tlumeně jsem zavýskl, protože mi to přišlo skvělé a ohromující a epické a příběhovité, ale pak jsem se zahanbeně podíval kolem sebe a zjistil, že jsem jediný, ostatním radost připadala nemístná. Došlo mi, že oni tu pro mě neuvěřitelně šťastnou remízu v boji o postup berou jako ztrátu! To je manšaft, podívejme se na ně, žádní osmiligoví otloukánci. Kazit to takovým borcům je mi vyloženě ctí.

text Řízek, foto Luboš 48

KOPANINA

Přední Kopanina by klidně mohlo být zjemnělé pojmenování pro náš ofenzivní fotbal, v níž nám, a proč to nepřiznat, často chybí ta kvalita. Bohužel to je i odlehlá obec, v níž se hraje pražská (!) hanspaulská liga. A odevšad je tam daleko. Hřiště je vytrčené mezi poli a nad hlavami navzájem se faulujících hráčů rejdí červánky a startující letadla. Remizovali jsme 2:2 a bylo to trpké.

Marťas, který se přišel na naše herní pokroky po čase podívat, se ztratil v plodinách, když se vydal pro zakopnutý míč. Soupeř ze Slavoje na tom byl tabulkově ještě hůř než my. Z tajného zdroje, takzvaného hlubokého hrdla, jsme se před zápasem dozvěděli, že jim rozhodně máme zkontrolovat registračky, protože spoléhají na "černochy". Ať už to bylo myšleno jakkoli, hráčům Slavoje dominoval obrovitý černoch, který během zápasu vyslal asi dvacet střel mimo branku, a nagelovaný Asiat, jenž byl patrně nejlepším hráčem na hřišti; o titul nejméně sympatického hráče si to celý zápas rozdával se svým ubrečeným kolegou s čelenkou a s naším Kajetánem.

Hrál se totiž typický forejtí zápas, předváděli jsme hru plnou zbrklých nepřesností, divokých nezáměrných, nenapodobitelných a neopakovatelných kombinací a dlouhých nákopů na Matyáše a na náhodu, zatímco si u nás v obraně soupeři dělali, co zrovna chtěli. Tak jsme je trochu okopávali, načež Slavoj už asi po čtvrthodině hry spustil vytrvalý nářek a začal nám oplácet stejnou mincí. To už jsme vedli 1:0, poněvadž Matyáš nejprve hlavičkou trefil tyč, ale napodruhé už pochopil, že hlavou to nepůjde, a raději míči nastavil záda a vyšlo to.

Druhý poločas začal bizarní promluvou slavojského obra. "Když nás budeme dál faulovat, budeme vás faulovat ještě víc!" prohlásil u rozehrávky. "Tak to tolik nehroťte, je to jen fotbal!" vyzýval náš kapitán, načež prý jeden z rozhodčích odtušil: "Tohle není fotbal," s čímž se dalo bezvýhradně souhlasit.

Nicméně po deseti minutách pokračujícího vzájemného okopávání, fňukání a nadávek předvedl Vašek neuvěřitelný slalom mezi dvěma hráči a něžnou střelou zvýšil na 2:0. Pak navíc chyběly jen centimetry, když Luboš loboval vyběhnutého gólmana a trefil jen břevno.

Takže se to samozřejmě muselo celé zkazit. Po dalším otočeném a nepřiznaném autu soupeře jsme se v čele se mnou spíš věnovali diskusi s rozhodčím a nesoustředěná obrana poprvé selhala, asi šest minut před koncem. Ještě to bylo dobré. Jenže pár minut na to jsme po závaru kapitulovali podruhé; dlužno však dodat, že nám to tam hořelo už dřív. Pak už jen Kája vyfasoval tradiční žlutou a Vašek demonstrativně odešel střídat, aby všem ukázal, jak bytostně jimi pohrdá. A to dělává skutečně málokdy, jen tak dvakrát za sezonu.

Po závěrečném hvizdu, který stvrdil oboustranně nevábnou remízu 2:2, mohla následovat ta kontrola registraček. Místo toho jsme si ale podali ruce a odpustili jsme jim, jako určitě i oni odpustili nám. Ale sami sobě jsme si tohle fiasko teda neprominuli, což na věci nic nemění. Ani na tom, že hrajeme nejnižší ligu na světě, hrajeme ji blbě a ještě dlouho budeme.

text a foto Řízek

TEĎ SE NEOBLÍKEJ

Roztřesený, zrnitý obraz, vyblité barvy, stěží potlačovaný smích kameramana. Zábavné video ze zbytečné fotbalové ligy na druhém konci světa uzavírá sportovní zprávy na komerční stanici. Vousatý brankář za stavu 0:2 minutu před koncem překopává hřiště a k úžasu všech dává gól. A střih. To samé v bleděmodrém ještě jednou, hráči se radují a zápas končí 2:2. Chybělo tomu jediné: že to nikdo nenatočil.

Vrcholem kariéry hanspaulského fotbalisty, zejména pak brankáře, by pravděpodobně mohlo být stát se takovým borcem na konec. Aby za pár desítek let při zmínce o jeho jménu každému bývalému spoluhráči naskočily spíš tyhle zázračné okamžiky životního utkání než všechny ty laciné góly mezi nohama, bizarní zranění, pokažené přihrávky a nejisté výběhy. Nebo aby aspoň někdo při vzpomínání začal těmi slabšími chvilkami, ale pak by někdo jiný mohl zase vytáhnout i tahle pozitiva, a tím kritika na chvíli umlčet.

Příležitost k nezapomenutelnosti jsem dostal při zápase Forejtu proti týmu s humorným názvem Gangbeng. Po mizerném začátku (špatné vyběhnutí, tečovaná rána) a jednoznačném průběhu, kdy jsme celý zápas prakticky nevystřelili, jsme na Motorletu naprosto zaslouženě prohrávali o dvě branky a tak by to patrně i skončilo. V předposlední minutě jsem však vyhnal mátožné spoluhráče do pokutového území a rozehrál dlouhý výkop někam k brance soupeře, snad že by to někdo náhodně usměrnil. Kolegové výborně clonili, a tak soupeřův brankář propustil výkop až za svá záda. Potud milá kuriozita, která se v hanspaulce stává, neboť hřiště a především fotbalový um hráčů jsou výrazně menší, než bývá zvykem.

Jenže balon se vzápětí dostal znovu ke mně a zřejmě ještě pár vteřin do konce zbývalo. A s jídlem roste chuť. Opět se pětice našich nacpala před brankáře Gangbengu. Tentokrát jsem je ani nepotřeboval, neboť jsem to vzal záměrně na sebe, prostě jsem z padesáti metrů vystřelil. Druhý nákop byl mnohem lepší než ten první, měl potřebnou výšku i razanci a padal přesně pod břevno branky, z níž navíc gólman jako by kousek poodešel.

Jak už pochopil i méně pozorný čtenář, vyšlo to. Míč skutečně skončil v síti, stav se změnil na 2:2 a v následujících vteřinách jsme zrealizovali všechno to, čím ve fotbale pohrdám: bylo tu radostné křepčení, bylo naskákání na hrdinu okamžiku, ba dokonce došlo i na shazování dresu (obou dresů, byla zima) z nevypracovaného těla a polonahé dovádění před imaginárními diváky.

Zápas měl v tu chvíli samozřejmě rozhodčí ukončit, aby mohla naplno propuknout nezasloužená radost, která je vždycky tou nejzábavnější. Jenže sudí se rozhodl to ještě zdramatizovat, takže nechal soupeře rozehrát a ti ještě nebezpečně postupovali na naši branku, a dokonce rozehrávali roh. "Proboha, teď se neoblíkej, debile!" děsil se Kajetán při pohledu na moje počínání. Naštěstí se už nic nestalo, mohli jsme na sebe proto znovu nechutně naskákat.

A radovat se z něčeho, co už patrně nikdy nikdo neuvidí, protože to nikdo nenatočil.

text Řízek, archivní snímek Maruška

NEJKRATŠÍ POLOČAS A KONEC LEGENDY

Chybami se člověk učí. Brácha Citrón, kterého před týdnem zkušenější hráči i rozhodčí peskovali za to, že vhazoval auty v nesouladu s pravidly, se napřáhl a dlouhým hodem našel přesně Lubošovu hlavu. Ten balon trkl do prostředka branky, ruce brankáře však zakmitaly naprázdno a vedli jsme. Kdyby to nebyla naše jediná střela mezi tyče, možná bychom i vyhráli.

V neděli jsme na Pražačce hráli divný zápas. Jako tolikrát jsme se z nejrůznějších důvodů sotva sešli; někdy se to prostě tak nějak přihodí a víc bych to nerozmazával. Velmi záhy jsme nicméně seznali, že i s generačně nesourodým útokem Citrón - Vlastík a se střelcem Matyášem nezvykle schovaným v obraně můžeme tentokrát bodovat. Nebo spíš měli bychom. Kulantně řečeno, soupeř byl hratelný. Tak samozřejmě, i my jsme hratelní, možná vůbec nejhratelnější, ale soupeři z Viktorie Bítovská B na to pořád ne a nemohli přijít. Prvních dvacet minut se tak vlastně jen střídaly nepřesné výkopy mé s nepřesnými výkopy soupeřova brankáře a častěji se chodilo pro balon do zámezí než hrálo. Inu, osmá liga.

Pak jsme je zničehonic ztrestali onou gólovou akcí a dali jsme si velký pozor, abychom hned o minutu později neinkasovali, jak se nám tak pravidelně stává. Tentokrát jsme to přestáli, neboť rozhodčí záhy kupodivu ukončil první poločas, přestože obrovské ručičky na věži nad Pražačkou ukazovaly ani ne 13 hodin. A to jsme prosím pěkně určitě začali později než v předepsaných 12:30 a polovina utkání má trvat třicet minut. Sudího možná z naší hry bolely oči a chtěl to mít co nejdřív z krku, čemuž ostatně rozumím.

Do druhého poločasu jsme vstoupili levou nohou, protože naši věkově nevyrovnaní útočníci nepokryli nabíhajícího hráče z druhé vlny (o několik vteřin dříve jsem jim to připomínal!) a ten zblízka hlavičkoval k tyči. A to byla úplně poslední střela mezi tyče po zbytek zápasu, tudíž je zjevné, že to skončilo 1:1. Jenže to vůbec nereflektuje dění na hřišti. Snažili jsme se, ač jsme neměli kým střídat unavené borce. Hrozili jsme, vymýšleli zajímavé akce a měli jsme poměrně obrovskou převahu a protivníci se prakticky nedostali za půlku, natož k nějaké střele. Ovšem to bylo naprosto k ničemu, protože my jsme vůbec netrefili branku. Ne nadarmo jsme poslední.

To, že utkání skončilo zakopnutím našeho trofejního míče až někam na Palmovku, už nikoho nemohlo překvapit. S podivem bylo to, že jsme s Lubošem míč záhy našli.

Ještě větší překvapení nám pak připravil Vlastík. "Rozhodl jsem se z časových důvodů a z důvodu toho, že již nejsem takovým přínosem pro tým, jakým bych si představoval, ukončit reprezentaci za tým FC Forejt," oznámil totiž den po utkání manažerům klubu.

Umět odejít včas se samozřejmě cení, ovšem konce kariéry hovorného veterána s legendárním bodlem a (dříve i) proslulými tepláky je mi nesmírně líto - a ani ne tak proto, že se nám tím počet aktivních "otců zakladatelů" zase smrskl a že jsem teď v kádru už druhý nejstarší. Přes všechny srandičky dokázal být platným hráčem, obvykle když to nikdo nečekal. Navíc mám Vlastu tak nějak rád.

Ovšem zároveň tak trochu doufám, že to bude stejné jako s těmi všemi Jágrovými konci a že ho fanoušci odejít nenechají.

text a archivní foto Řízek

SOUBOJ NEJHORŠÍCH Z NEJHORŠÍCH

Viděli jste to finále poháru mezi Plzní a Spartou? Ten Petržela! Jak zavinil vyrovnání a pak ještě neproměnil rozhodující penaltu, jouda jeden! smáli jsme se před zápasem o úplně poslední místo v poslední hanspaulské lize a nejvíc Matyáš. Ten o pár desítek minut později zavinil vyrovnání a neproměnil rozhodující penaltu. Jouda jeden. 

Oba týmy k sobě měly tabulkově velmi blízko. Značné ambice, téměř žádné body. A i oděni jsme byli podobně zářivě, jen místo naší jasně oranžové si soupeři z FC Bad Boys oblékli reflexní zelenou, takže to na hřišti na Děkance vypadalo jako v podtrhaných poznámkách studentky práv před státnicemi. Samý zvýrazňovač! A pak jsme se do sebe pustili.

Za poločas jsme dali stejně branek jako v dosavadní sezoně. A všechny stály za to - Péťova křížná rána z levé strany, pak Marťasova nekompromisní šibenice a nakonec i překvapivá Kájova střela z dálky.

Třikrát jsme vedli, jenže soupeři v první půli dvakrát vyrovnali, podruhé po vymyšlené a vykřičené penaltě. Ta byla přísná! To se takhle zkusmo zavolá "Ruka!" a rozhodčí to odpíská. "Já snad radši jdu střídat," reagoval rozezlený kapitán, který se prý skutku dopustil. Byť měl ruku u těla a nehrál aktivně. S elektronickou tužkou si to bohužel rozebrat nemůžeme.

Nevím, jak to viděla první naše letošní fanynka Eliška, ale mně zápas přišel nad poměry pohledný, zvlášť když zohledníme fakt, že pod námi prostě už nic horšího není. Hra měla náboj. Hrálo se poměrně ostře, k nervozitě přispíval marný rozhodčí, který dál neměl jasno v tom, jestli má pískat úplně pokaždé, když si uplakaní soupeři zakřičí, anebo jen v polovině těchto případů. Vztekal jsem se i já. "Míč jsi sice trefil, ale pak jsi ho vzal přes kotníky," vysvětlil mi po odpískaném faulu, ačkoli i sejmutý hráč vehementně prohlašoval, že faulován nebyl. Jednou nám ale sudí pomohl, protože po kose zezadu nepochopitelně nevyloučil Matyáše.

I když, kdyby už nebyl na hřišti, těžko by špatnou rozehrávkou standardky potom nezavinil vyrovnání na 3:3. A už vůbec by na něj nezbyla penalta v poslední minutě zápasu, o které naopak vůbec nebylo pochyb a na niž se jaksi nikdo nehrnul.

Remízou jsme stejně jako soupeři získali letos teprve druhý bod a stejně jako oni jsme jich mohli získat víc, trochu jsme zmokli, ale stihli jsme aspoň kus hokeje a naši porazili Nory. Takže to dopadlo vlastně celkem dobře.

text a foto Řízek

KOZA A NEVIDOMÝ ROZHODČÍ

Vlastíka jsme tu teda nečekali. Povědomý muž přešel přes hrací plochu a halasně nás zdravil. "Co tady děláš? Vždyť nemůžeš hrát, blbě přece vidíš!" tázali se fotbalisté FC Forejt indisponovaného útočníka. Načež on odvětil, že nejde kopat, ale pískat na sousedním hřišti. Tak to jo, na to vidět nepotřebuje...

Vlastík by se nám býval hodil - v prvním zápase sezony byla totiž velmi dobrá hra soupeře až druhotným problémem. Tím hlavním zádrhelem bylo se vůbec sejít v dostatečném počtu. A zde mě nesmírně překvapil fotbalový svaz, který jsem doposud považoval za jakési neprostupné orwellovské ministerstvo lásky anebo kafkovský Zámek. Považte, v pátek, zcela mimo úřední dny i hodiny, nám velmi ochotně (a na dálku!) provizorně zaregistrovali nového hráče. To by přes Peltu určitě neprošlo.

Tím nováčkem byl Citrón, který se hned v úvodu přiblížil na dostřel branky Kozy znezaneřáděné, ale místo nebojácné rány zvolil zkaženou přihrávku. Celkově naše sestava obsahovala samé ofenzivní specialisty, takže se chudák Matyáš nezřídka ocital na místě posledního a při jeho kličkách mezi zlověstně napadajícími útočníky mi hrůzou vstávaly zbytky vlasů na hlavě.

Nehráli jsme zle, navíc jsme dali gól. Jediný z mých výkopů, který nebyl přetažený ani jinak zmršený, si zpracoval Luboš, přihrál Alexovi, který se zblízka nemýlil a stal se na chvíli slavným.

Zase, jako pokaždé, nás hrozně vodil nejlepší hráč Kozy, kterého pak trochu rozzlobil Citrón, jenž mu svou zářivou kopačku obtiskl do obličeje. Pak jsme neuhlídali jeden nenápadný aut a bylo to 1:1. (Mimochodem, ta fotografie nahoře pochází z Piškotova poháru a hráči Kozy si na ní patrně prohlížejí kozy.)

Koza v druhém poločase těžila i z toho, že měla na rozdíl od nás tři hráče na střídání. Občas jsem lítostivě pohlédl na Vlastimila okounějícího na vedlejším hřišti a povzdychl jsem si, že by byl dnes platnější než kdykoli jindy. Je pravda, že jsem si v tu chvíli jeho hru v myšlenkách idealizoval. Představoval jsem si, jak by si zpracoval míč na prsa a zalepil ke kopačce. Pak by krátkozrace zamrkal, aby ho soupeř podcenil, načež by si hodil balon z nohy na nohu, naznačil přihrávku, rozhlédl se a strašlivým bodlem by se trefil někam do sítě a pak to halasně slavil.

Ale on nic. Jen tam tak blbě postával u čáry a koukal na jiný zápas. 

V poslední čtvrthodině už naše unavená pětice byla vyloženě pod tlakem, přestáli jsme pár velkých šancí, ovšem několik slibných náznaků jsme taky vytvořili, a Luboš dokonce nastřelil tyčku.

I tak po zápase bodové ztráty litovali hlavně hráči Kozy a pak samozřejmě i ti méně realističtí z nás. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě brzo znovu střetneme o ligu výše, a k pozitivnímu dojmu přispělo i to, že Vlastimila, aspoň dokud jsme byli poblíž, při pískání nikdo nezbil.

text a archivní foto Řízek

KONEC DOBRÝ, SESTUP VOLÁ

Poslední utkání nemohlo totálně zpackanou fotbalovou sezonu vytrhnout - o našem sestupu už si hodně dlouho nejen cvrlikali vrabci na střeše. Ono to s jedním bodem a devíti porážkami z deseti zápasů jinak ani dopadnout nemohlo. Ale remízou 3:3 s postupujícím Šejkem Peterka jsme si přinejmenším spravili náladu.

Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.

Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.

Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.

Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.

Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.

Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.

Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.

Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.

O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!

Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.

Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.

Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.

To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet. 

Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.

text a brutální mobilní fotka Řízek

ZÁPAS SEZÓNY

Koho ještě zajímá česká reprezentace, která zásluhou divadelníka a poloslepého rozhodčího vydřela plichtu ve Skotsku? Mě moc ne. A tak jsem o uplynulém víkendu žil úplně jiným fotbalovým zápasem.

Začalo to celé nešťastně, když náš FC Forejt vstoupil do podzimní sezóny druhé nejnižší ligy prohrou 0:1. Neviděl jsem, ale prý jsme byli lepší. Ovšem daleko důležitější duel přišel v sobotu.

To se tým shodou okolností pojmenovaný rovněž FC Forejt pokusil zachránit rovněž v druhé nejnižší soutěži. Jenže ne v trapné a nudné skutečnosti, ale ve virtuální realitě.

Karty ve fotbalovém manažeru Hattrick byly totiž tak blbě rozdané, že moji nazdárkové už v polovině soutěže věděli, že nutně musí v sobotu s přímým konkurentem AC Hollywood vyhrát. Pokud tedy nechtějí spadnout zpět mezi bahno a Vlastíka s Maruškou. A to nechtějí.

V týmu proto panovala téměř vražedná atmosféra. Peruánský gólman se cestou z vířivky do masáže porval s panem Lorenzem, což je náš agresivní odchovanec. Hašteřivý, zlý člověk, pologramotný řízek na kraji obrany, kterého mezi zápasy preventivně držíme na řetězu. Jinak je to samozřejmě nejlevnější zedník v kraji.

Vládlo dusno, nervozita a nejistota. Dva mladí útočníci odešli na začátku týdne neznámo kam a nevrátili se. Sportovní manažer na dotaz kapitána odvětil, že už se nevrátí. Prostě ne. Stali se obětí snahy managementu o posílení kádru v hodině dvanácté. Kluci z kabiny jim ani nestihli zamávat.

Pobledlý brazilský trenér (s ironickým jménem) de Brava pak nedlouho před mačem třesoucím se hlasem představil všem dosud neprodaným hráčům Portugalce Isaura Tostese. V něj bossové upírají veškeré zbylé naděje. Předražený veterán si dokázal napotřetí skoro sám navléci zelený dres, zapózoval fotografům a dal se do práce.

Už ve čtvrté minutě zánovní Portugalec hlavičkou poslal FC Forejt do vedení. Ovšem nedlouho potom soupeři srovnali. A znovu jsme šli do vedení, jenže oni se zase dotáhli! To vše se vešlo do 17 minut.

"Carramba!" zaklel pak peruánský gólman. Na hrbolatém hřišti špatně šlápl a poranil si kotník. Musel ven, nastoupil náhradník sotva polovičních kvalit (takový náš Laštůvka) a fandové znervózněli. A znervózněli správně. O pár chvil později šly herečky z Hollywoodu poprvé do vedení.

Pak fotbal nadlouho usnul. Stratégové na obou stranách střídali, potili se a patrně zběsile aktualizovali výpis akcí, zblízka funíce na monitory. Ale skóre se neměnilo. Jen se ještě k tomu zranil náš nejlepší obránce - voda na mlýn skeptikům. Až deset minut před koncem znovu Isauro Tostes (jehož fandové-latiníci humorně překřtili na Testes) napřáhl a vyrovnal, jenže to vydrželo jen dvě minuty. 3:4! Strašný nervák!

Ale Tostes se nevzdal. Minutu před koncem dokonal hattrick a srovnal na bezmála hokejový výsledek. Víc už jsme nestihli. Hráči sklopili hlavu, někteří padli na trávník. Zato Hollywood si už patrně spočítal, co tenhle bodík znamená, a začal juchat na ploše.

Kapitán Miloslav Sipka, jeden ze tří Čechů v sestavě, pak zamířil k hlavní tribuně a zatleskal smutným fandům, kteří napříště aby chodili na nejnižší soutěž kanálama. Pomalu, váhavě se stadionem začal rozléhat potlesk, za to srdíčko a snahu. Hráči i trenéři byli dojati. I generální sportovní manažer utrousil slzičku. Ale jen neznatelnou, manažersky decentní.

A teď už to prosím, Luki, vypni, jo?

text a screen z hattrick.org Řízek

TRAPAS S VELBLOUDY

Dva naše fotbalové zápasy dělil jen týden, a přesto to vypadalo, jako by pokaždé nastoupil někdo úplně jiný. Zatímco před týdnem nám sympatická hra nestačila na body, ale plácali jsme se hrdě po ramenou, nedělní remízu 3:3 s Ugandskou ťavou lze přiléhavě hodnotit asi jen sprostými slovy.

Minulý týden jsme prohráli v hanspaulce 0:3 a byli jsme celkem rádi - proti prvnímu týmu tabulky Rokosce jsme předvedli dobrý výkon a snad poprvé naše betonářská hra měla nějaký řád a smysl. Nebýt několika nevyužitých šancí a dvou rychle inkasovaných gólů, mohlo to proti jednoznačně lepšímu soupeři být třeba i drama.

Jenže reputaci i náladu jsme si zkazili uplynulou neděli, kdy jsme nedokázali porazit jakousi Ugandskou ťavu (pro neznalé - je to slovenské krycí jméno pro velblouda), přestože všechny trumfy jsme obrazně řečeno měli v rukávu. Protože jsme ještě deset minut před koncem vedli 3:1. A nejen to - téměř celý zápas hrál soupeř oslabený o jednoho zraněného muže. To je v malém fotbale asi takové, jako kdyby Jágr a spol. hráli dvě třetiny nonstop přesilovku.

Ještě při hře 5 na 5 padly dva góly na obou stranách; za nás skóroval Luboš, který hlavičkou usměrnil můj výkop. Po chvíli odkulhal jeden z velbloudářů s výronem, takže nám spadla do klína nečekaná šance. Ale my jsme ji nechali propadnout ještě níž.

Do přestávky jsme dalekonosnou Zdenkovou ranou s několika tečemi sice ještě šli do vedení, ale z hráči soupeře už na sebe pokřikovali: "Jsou to náhoďáci, hrají úplný nic, ty musíme dát, vole." A nedalo se s nimi než souhlasit. Opravdu jsme náhoďáci, kopeme míče do nebe nebo za plot, nedáme si přihrávku a tak. To ale není nic nového.

Naše logická územní převaha narážela na totální ofenzivní chaos. Oslabený soupeř navíc uměl hrát fotbal; občas kupodivu vyrážel do odvážných brejků a obrana se pokaždé zhroutila pod tlakem oranžových nájezdníků. Jednou nás zachránila tyčka, podruhé náhodně já. Pak Štěpán na výletě deset minut před koncem pojistil ranou z dálky na 3:1 a po té úmorné podívané pod bouřkovými mračny to vypadalo na vydřený happyend.

Jenže pak se do role spalovače Červenky převtělili Rádoš s Vaškem. Prvně jmenovaný trefil snad spojnici, Václav trestuhodně minul i branku. A nedlouho poté naše nepochopitelné ofenzivní ambice potrestalo rychlé přečíslení a gól na 2:3.

Ale skutečné zlo nastalo až pět minut před koncem. Ťava opět napálila všechny obránce, útočník šel na bránu takřka neatakován. Na vápně jsme se srazili se dvěma beky, míč se pooodrážel až za čáru a potupa byla na světě. A konec.

Všichni byli skleslí a naštvaní, ale elektronické tužky a expertní schopnosti neztratili. Neschopný útok. Průchodná obrana. Školácké chyby. Rozklad. Tragédie. Strašný. Vztekle jsem zahodil rukavice, Štěpán dlouze hovořil. "Když budeme hrát takhle, klidně nás na hřišti může být najednou osm," končil proslov, když zhasly lampy. Jak říkáš, no.

text Řízek foto sxc.hu

LÍZÁTKOVÝ DOPING A DALŠÍ PLICHTA

Po velikonoční reprezentační přestávce, kdy naši hráči vyměnili kopačky za pomlázky a chuť vítězství za chuť pálenky a vejslužky, se náš ansámbl opět pustil do boje o sedmiligové body. Jistě vás potěší, že jsme urvali druhou remízu 1:1 po sobě. Třebaže jsme celý zápas vedli, můžeme být asi rádi.

Týmový internet nás oklamal. Podle něj nás mělo být asi tak s bídou šest. Ovšem na nádraží se nás včetně dvou fanynek, které ale s námi nejely, a psa (taktéž) objevilo přibližně dvakrát tolik, včetně třeba nedávno operovaného Káji nebo fotografa Franty, který po čase sestoupil odněkud z hor... A tak musel Vlasta pro auto.

Po asi půl roce se dostavil Radim a začal všem rozdávat lízátka z bezedného hnusného žebradla, o němž byl přesvědčen, že určitě patří mně - svého času jsem u něj bydlel a zřejmě tam zůstalo ještě pár mých pokladů, tento mezi ně však nepatřil. Proč by taky měl? Jsem úchyl, který vábí děvčátka na sladkosti ve velkém? Nejsem! Zřejmě několik let stará lízátka ale rozhodně neurazila a určitě byla tím správným dopingem.

Na Děkanku jsme s Frantou dojeli první z týmu, ale všichni ostatní aktéři už tam byli a ptali se po nás. Nakonec jsme se na hřiště dostali všichni téměř včas, aby nás soupeř ze samotného dna tabulky - MIFA Fighters FO - začal okamžitě mlít. Kromě kombinačně dobře disponovaných borců v modrém a jejich dobré souhry nás trápil také strašný smrad z mých tepláků, který způsobil pan kocour - zcela zákeřně se mi s prominutím vymočil do brankářských věcí. Do příště to odstraníme, slibuji.

Jak jsme hráli my? Určitě lépe než minule, nebyl na nás tak zoufalý pohled - on to ale asi zvedl i soupeř, který chvílemi hrál i fotbal. Hrozili jsme zejména po standardkách všeho druhu, pěkných kombinací jsme moc nevytvořili, nebylo kudy a asi na to ani nebyla kapacita. Zato po rozích, autech a výkopech jsme mívali jakési náznaky šancí. A po jednom takovém autu se dostal k míči jediný náš hráč, který nemá dres, tedy Luboš. Pak se balon nějak poodrážel za čáru, sám nevím. A trochu nezaslouženě jsme se nedlouho po začátku ujali vedení.

Soupeři si uměli přihrát a uvolnit se, ale po většinu zápasu končili na Štěpánovi, na mně anebo ostrými ranami mířili těsně vedle. Bylo to pro ně určitě frustrující. S přibývajícím časem bylo čím dál jasnější, že nám jediná branka k vítězství stačit nebude. Jenže víc šancí jsme vlastně neměli. Jen Rádoš párkrát nebezpečně hlavičkoval, ale většinou mu nějaké ty centimetry přebývaly, jak už to tak bývá. Hlavou se jednou málem prosadil i Radim.

"Voni sice jako stříleli, ale furt jen do obránců," mudroval po zápase Vlasta, ale mělo to asi takovou vypovídací hodnotu, jako jeho pozápasová hodnocení obvykle mívají - Vlastíka si jako experta nikdy nikam nezvěte. Zachytal jsem si totiž já i tyčky.

Ty nebezpečné střely jsme nicméně s obranou zvládli, a tak bylo jasné, že musíme zase přijít o body nějakou haluzí. Tu vyslal pár minut před koncem jeden z útočníků soupeře už více méně ze zoufalství, ale schovala se za dva hráče, Pája ji ještě tečoval, já jsem ji zbrzdil, jenže do brány stejně prošla. Jediný zajímavý moment do konce zápasu pak přišel jen tehdy, když Vlasta na střídačce nedosáhl na míč zcela v jeho dosahu, což ostatně dělal po většinu zápasu na hrací ploše,  a musel pro něj za plot.

Takže na konci byli více méně spokojení všichni. Nezasloužená výhra by chutnala asi ještě víc, nicméně vzhledem k obrazu hry ani remíza neurazí. No a soupeři, ti ačkoli měli podle všeho vyhrát, mohli mít radost aspoň z prvního ligového bodu.

text Řízek a fotky Franta

VÁCLAVOVA SHOW A ŘÍZKOVY BLIKANCE

 

Jestli naše první dva letošní fotbalové duely byly jako den a noc, byl ten třetí totálním půlnočním zatměním měsíce, slunce a výpadkem veškerých elektráren najednou. Přes náš ohromně nepovedený výkon však utkání s týmem Huntrs skončilo milosrdně 1:1, zejména proto, že oni hráli přesně tak špatně jako my.

"Přinesli jsme do sedmé hanspaulské ligy kvalitu," poznamenal stoper Pecen po vysvobozujícím závěrečném hvizdu. Je s podivem, že celé utkání plné nemotornosti vydrželi zpoza branky sledovat dva diváci - strážníci. Nebo ústředí vyhodnotilo náš zápas jako rizikový. Anebo v slunečném nedělním odpoledni neměli prostě co dělat.

Začali jsme lépe. Mezi břichatými a masivními obránci prošel podobně disponovaný, ale mnohem produktivnější Pecen a zamířil přesně k tyči. Tím výčet pozitivních věcí končí.

Namísto dalších gólů totiž začal festival promarněných šancí, jak se píše ve slovníku klišé fotbalových komentátorů na druhé stránce. A nejen to. Jak naši borci, tak soupeři zároveň jako by chvílemi postrádali základní pohybové návyky, majíce zřetelné problémy s přenášením váhy, zrychlením i zpomalením či náhlou změnou směru.

Zvláště tehdy, pokud se jim pod nohy připletl balón. To platí i pro mě, když jsem ve snaze zabránit rohovému kopu přihrál útočníkovi před prázdnou bránu. "Blikanec, no," škrábal jsem se po zápase na čele v hloučku novinářů. Naštěstí soupeř byl taky šikula. Nepěknou podívanou přerušila přestávka.

Při ní soupeři zákeřně přefoukli náš balon, takže se stal hopíkem. Určitě i proto záhy vyrovnali, když jsem zaspal na čáře a útočník hlavou z metru rozvlnil síť mé svatyně (třetí a patnáctá strana). Proplesknout by kromě mě zasloužil především sudí, který asi jako jediný přehlédl do očí bijící útočný faul na Luboše. Ale to bychom asi chtěli až moc.

"Že ze situace tři na nula vybojujeme jen faul na brankáře, to je i na nás celkem dost," hodnotil po utkání Pecen. Mluvil o akci Václava, který gólmana nakopl a zalehl.

I jinak kapitán neměl svůj den. Vypadal přesně jako Ondřej Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa, když jej (intelektuála s odporem k fotbalu) poprvé soudruh Šperk (Vladimír Javorský) povolá na trávník.

Když Václav zakončoval, zalehl gólmana, vypálil do mraků, upadl nebo byl domněle faulován. Když hledal lépe postaveného hráč, našel jen aut nebo mraky. Když rozjížděl akci, namazal soupeři přímo do brejku.

Přitom byl pořád u míče. Bylo to neuvěřitelné. "Jdi už do prdele, Václave," neudržel jsem se a byl na svého přítele hrubý. A nebyl jsem sám. Václav místo zběsilého rozhazování rukama a klení šel střídat.

Do konce zápasu měli navzdory tomu šance spíš těžkopádní Huntrs. Jejich produktivita byla ale taky spíš k rozhazování rukama nebo k pousmání. Pár šancí jsem náhodně chytil i za cenu ohrožení některých citlivých partií a pak byl konec.

Naštěstí je to všechno jen hra. Bylo mi to líto, tak jsem se Václavovi omluvil. Jistě vás potěší, že mou omluvu přijal, takže žádný rozkol v "A" mužstvu nenastal a příště bude zase líp.

text a fotky z mobilu Řízek

P.S. A děkuju všem spoluhráčům, že si pak v hospůdce u hřiště vzpomněli na bráchu. Přišla i Maruška a chvíli jsme poseděli a koukali na další duel.

Piškot už dva roky hraje někde daleko. Snad tam dává spoustu gólů...

ČEKÁNÍ NA GÓLY

Metro AFK - Forejt FC 0:0
text Řízek, fotka Jirka

Nic netrvá věčně, říká se většinou tehdy, když se něco křehkého rozbije a pokazí, a trošku afektovaně se u toho mává rukou, jako když se odhání vosa. Nic že se neděje a že to jednou muselo stejně přijít. Tak jsme odmávali jednu dlouhou vítěznou fotbalovou sérii, byť k jejímu prodloužení chyběla zdánlivě maličkost – dát nějaký, třeba ušmudlaný, náhodný, nezasloužený a nehezký gól.

Místo předzápasové přípravy jsem tentorkát fungoval jako saniťák nemocných zvířátek, proto jsem ke strašnickému pískovišti Junioru přijel bez majáčku a jen s nepatrným zpožděním - které se samozřejmě stalo terčem kritiky a nejapných narážek mých spoluhráčů. Ale! Měli bývali raději využít chvíle čekání k usilovnému nácviku ofenzívy, přihrávek a zakončování. Protože jsme celé utkání předváděli jen variace na bezzubost.

A víte, čím to taky bylo? Chyběli nám střelci. Nejlepší kanonýr Jirka se belhal s čerstvě operovanou nohou za postranní čárou s fotoaparátem - a spolu s Eliškou a Maruškou tvořil letos nejpočetnější publikum. Střelec z půlky hřiště Matyáš má patrně svou tradiční škvárovou a pískovou přestávku, nejspíš se zase objeví až tehdy, budeme-li hrát na něčem méně prašném. Nebo v mezidobí vydělává na to, aby mi splatil dlužné poplatky za několik let zpátky. Ať tak či onak, chyběl stejně jako Péťa, který v neděli dal bohužel přednost sebevzdělávání.

V útoku tedy nastoupil Zdeno, dosud proslulý především svými defenzivními schopnostmi, a Vlasta, který si slušnou formu, rychlost a umění zpracování zřejmě zapomněl na Hagiboru - což je dobře, protože příští kolo hrajeme právě tam. Všichni víte, že Vašek je můj nejvíc nejlepší kamarád, a že tedy jsem zaujatý, ale z té vší útočné bídy trčel jako kosodřevina z nízké skalní vegetace. I tak ani on pořádně nevystřelil. K tomu se občas probil do slušné příležitosti Rádoš, jenže jeho střelba dosáhla stejně kritické úrovně jako moje dochvilnost.

Útočná bída naštěstí bila do očí na obou stranách a občasné zaváhání stopera Pecena nikdo nepotrestal. S blížícím se koncem zápasu se proto zdálo, že zápas rozhodne jediná chyba - jenže tento předpoklad byl dočista mylný. Když se totiž konečně objevilo okno v obraně Metra a v něm zkoprnělý Vlastimil téměř nadosah branky s míčem u nohy, zamířil bez rozmyslu vedle tyče. A i jemu bylo po zásluze vynadáno.

A protože by za této konstelace nepadl gól asi ani dodnes, rozhodčí celkem správně zápas ukončil a poslal fotbalisty, aby se ve zbytku nedělního odpoledne věnovali jiným aktivitám, k nimž mají třeba větší vlohy.

DVA V JEDNOM

Prohra s Lužinýýý 2:3, remíza s 5 plus 1 statečných 2:2
text a foto Řízek

Zůstaňme ještě na chvíli u fotbalu, prosím. Vítězství, které tu minule opěvoval Venál, nás takzvaně nenakoplo. Minulý pátek by naši fandové, kdybychom nějaké měli, jen s prázdnýma očima hleděli do země a případně utírali slzy do černozelených šál a vlajek. Prostě jsme už zase prohráli, a to naprosto zaslouženě. Zato tento pátek, to už bylo aspoň o kousek lepší. Ze Štěrbohol, které leží těsně vedle Madagaskaru a Mongolska, vezeme bod za plichtu 2:2.

Před týdnem byl tým Lužinýýý Boys byl od začátku tak nějak nad síly našich borců. A jestli si myslíte, že našemu brejkovému antifotbalu nějak zvlášť pomohl hrbolatý terén ve Stodůlkách, tak vůbec ne. Naopak, našim už tak dost kodrcajícím kombinacím moc neprospíval. Spíš jsme se k nim vůbec nedostali.

Na polovině postával nepohyblivý Matyáš, pak dlouho nikdo, no a vzadu obranný blok, který nevěděl, kam dřív. A tak jsme během prvního poločasu spíše jen sledovali a zastavovali, co vše se na naši branku valilo. Tam jsem si aspoň do změny stran užíval šťastný zápas, byť jsem všechny ty tyče a náhodičky ani nestačil sečíst. „Hezky, Vokoun!“ křičel Rádoš a měl pravdu.

O poločase se to všechno zlomilo. Boys už po šesti minutách zlikvidovali mou stominutovou neprůstřelnost. Ale stalo se to, co nikdo, kdo viděl první poločas, nemohl čekat. Z první naší střely stoper Štěpán vyrovnává, jeho přímák mizí v síti. Nespravedlivá remíza však dlouho nevydržela. Přišla nepovedená minuta, ve které jsme dvakrát kapitulovali, a na celkem očekávatelné porážce nezměnil nic ani Matyáš, který se po pěkné kombinaci trefil do dočasně opuštěné branky.


Jak začal dnešní zápas s týmem „5 plus 1 statečných“, nevím, tou dobou jsem vězel někde na cestě, společně s Rádošem a Grygerou. Vlasta to totiž tentokrát se svou tolik preferovanou sockou vyhrál, aut bylo nějak příliš. Takže když jsme konečně přejeli celý svět a dorazili do Štěrbohol, na ukazateli skóre svítilo 0:2, v bráně stál Jirka a Vlasta se hádal s Vaškem. A vtipné bylo, že jich bylo opravdu jen 5 plus 1.

Hned jak jsem si stoupl do branky, obraz hry se změnil. Ale ne kvůli mně, mohl za to Jirka, který v podstatě záhy poté, co opustil bránu, snížil. Pak mě prověřil nebezpečnou tečí Štěpán a byl poločas.

Ve druhém jsme nehráli špatně. Brzo Jirka vyrovnal střelou do přesného středu branky, a mohlo být i lépe, kdyby Václav třikrát místo nezměrné paniky sám před brankářem zakončil aspoň nějak, ono by to tam nejspíš spadlo. A kdyby Jirka třikrát místo tyče trefil něco rozumnějšího. Pak mě ještě prověřil nebezpečnou tečí Karel a bylo to.

Ten postup asi letos spíš nevyjde.

MISTŘI!

O fotoalbu pro beznadějné sportovce
fotky a text Řízek

Sobotní odpoledne na škváře. Prach nebo bahno, vítězství a prohry, ostré strkanice s podobně tělnatými soupeři a nadávky rozhodčímu. Pak pivo a domů.

Víkend co víkend se už několik generací pražských chlapců, jejich otců a i jejich otců k ženám, matkám a milenkám vrací pokopáno. Fotbalová Hanspaulská liga totiž umožňuje sportovat skutečně všem, ať už je to dobře, či nikoli. I když už škvárová hřiště vymírají a s nimi i čistě hospodské týmy, jedna věc zůstává neměnná. Všichni jsme mistři. Svým způsobem.

--------------------------------------------------

Takový nějaký nablblý text bude doprovázet soubor mých fotek z Hanspaulky, až vyjdou knižně. Teď se možná směješ, ale tahle doba je v lecčems skvělá: například kterýkoli hlupák s kreditní kartou a přístupem k internetu (žádná další úskalí mě nenapadají) si může za pár stovek vydat svou vlastní fotoknížku. Třeba i v nákladu 1 kus – což je můj případ.

Ale dřív, než mi ze Spojených států publikace přijde, posílám vám ochutnávku. A ještě dovysvětlím, proč tohle celé vzniklo.


Před časem se na naší škole konal tradiční workshop se slavným francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem. Zúčastnil jsem se i já. V jeho rámci jsme měli fotit na vybrané téma, a já jsem si nakonec prosadil právě tohle. Netvrdím, že je to bůhvíjaká podívaná, ale když už jsem nad tím strávil tolik času, ať to taky někdo vidí.

Mistři!

FC FOREJT - UFŇUKANÝ HEREČKY 1:1

O střílejícím brankáři a podobných věcech
text a foto Řízek

Vzhledem k trudným výsledků první poloviny soutěže by se nezainteresovému laikovi, pokud by se o náš fotbal hlouběji zajímal (což je v podstatě protimluv, ale pro tentokrát mi to odpusť), mohlo zdát, že náš tým měl poměrně úspěšný víkend. Jedna výhra 5:1 s No madam! B, jedna remíza 1:1 s Faux pas (čti só fá). Jenže zas tak růžová realita nebyla, jak už to ta realita mívá ve zvyku.

Na pátečním duelu jsem coby fotograf a kondiční trenér chyběl, a tak jen z doslechu vím, že jsme sice vyhráli, ale že těch gólů v síti levonového soupeře mohlo být přehršel. To s těmi góly se ostatně dá říci i o nedělním zápase, kde už jsem jako jediný divák za postranní čárou mrznul. Tomu se říká klubismus.


Na hodně pozápasový rozhovor dnes na dálku přišel Marťas. „Euforii nabytou minulým vyhraným zápasem velmi rychle ukončil ten další, kde jsme doplatili na střeleckou neschopnost hráčů, kterou za nás nevystřílel ani velmi útočně hrající brankář a náš jediný gólový střelec,“ popsal on-line občasníku Řízkovy stránky Marťas.

Ke koukání to prostě bylo jen místy. Jako když Jirka cestou na zápas projel kruhovým objezdem, jako by mu patřil, a když stejně suverénně z pozice gólmana proměnil na začátku duelu přímák. Jedna nula pro nás, ale žádná velká krása, soupeři vypadali trochu jako matfyzáci, historici nebo ekonomové, zkrátka byli divní. A teď mě napadlo, že to spíš byli studenti DAMU, protože tolik herectví se do jednoho hanspaulského zápasu vejde zřídkakdy. Padalo se, fňukalo, žalovalo rozhodčímu. A šance byly na obou stranách, ale to fňukání ne.

Druhá půlka by byla jistě mnohem víc k chválení, aspoň co se územní převahy týče. Já vím, že vypadám jako můj kamarád Vlastík, když rezolutně prohlásím, že soupeř neměl v druhé půlce ani jednu pořádnou šanci. Jenže tak to bylo. Zato my! Péťa, Pecen, Kája, Marťas i Matyáš (a víc hráčů už jsme vlastně neměli) náležitě protahovali gólmana, kterému zcela nepřejícně pomáhala i branková konstrukce.



A protože pojistný gól nepřicházel a kromě padání soupeři nelze upřít i jisté fotbalové dovednosti, nenápadná střela zdálky zůstala pár minut před koncem skryta výhledu našeho jinak velmi jistého autobrankáře, jak jsme říkali za mých velmi mladých let.

Nedá se říct, že 1:1 je nespravedlivý výsledek, ale bezesporu je to vopruz. Kdyby nám ještě o něco šlo, určitě by po zápase padaly hlavy, pokuty a šli bychom to oslavit někam do luxusního hotelu se spoře oděnými společnicemi, jak velí tradice. Takhle je to celkem jedno.

KVANTANÁMO HEJÁ...

Forejt FC - Kvantanámo 2:2 (po poločase 1:1)
text a foto Řízek

Od lavičky týmu Kvantanáma bylo jistě, řečeno s klasikem televizního komentování Robertem Zárubou, slyšet nervózní brumlání. To když se podceňovaný FC Forejt v zápase nejnižší hanspaulské ligy v úplném úvodu ujal vedení, z úhlu se prý trefil Marťas. Poznali jsme to s Vaškem podle Vlastíkova oslavného chorálu, který se nesl nad areálem, vltavským otužilým rybářům plašil kořist a budil děti spící v kočárcích, rovněž otužilé. Gól jsme však bohužel neviděli. Zaváhala pořadatelská služba, kvůli frontě u turniketů nám první minuty pláchly.

Zápas totiž sledovala rekordní letošní návštěva - dvě fanynky Kvantanáma střídavě kouřily a mrzly, Václav řečnil a já fotografoval. Do této podřadné pozice mě uvrhlo trapné zlomení dvou žeber, pozvání mezi tři tyče přijal Jirka a byla to náhrada více než adekvátní. Nahrazovat se musel opět i rozhodčí, tentokrát se to naštěstí obešlo prakticky bez hádek a bez Vaška.

"Těm musí určitě někdo chybět," kroutil hlavou nad neobvyklou převahou Forejtu Péťa a narážel na fakt, že soupeř měl tabulkově nejlepší útok v soutěži - za sedm zápasů stihl nastřílet 46 branek, jen o 38 víc než my. Na šance jsme ale překvapivě dominovali, jen bývalý kapitán mohl třikrát, čtyřikrát zvýraznit náš náskok. Žel nestalo se tak, Kvantanámo do přestávky vyrovnalo po přečíslení. Jirka se sice natahoval jako rozložený skládací metr, jenže marně.

Ve druhém poločase se vedení vrátilo k nám. Rádoš nejprve zblízka trefil tyč, odražený míč se pak vinou jednoho kvantanámského beka dostal až do sítě, Vlasta to pak popisoval tak, že díky jeho těsnému sevření obránce vlastně ani nic dělat nemohl... Stejný hráč pak bohužel světlou chvilku kompenzoval hned dvakrát, to když nadějný Jirkův výkop nepochopitelně vyrazil úplně vedle, no a pak když zaspal při vyrovnávací brance, k níž došlo hloupé čtyři minuty před koncem.

Potěšilo mě, že se na to z postranní čáry celkem dalo koukat, líbilo se mi obrovské množství našich šanci. Byť jsme měli vyhrát, koneckonců ani plichta není špatná a opět stvrdila, že hrát se dá s kýmkoli, každý zápas začíná od nuly, hraje se na góly a takový ty kecy okolo.

NÁTĚR OD CHALUPÁŘŮ

Zase fotbal!
text Řízek, fotky Nikol

Nebyli bychom to my, kdybychom si aspoň na táboře odpustili kopanou. Ba naopak: jedinečná poloha našeho horského kempu pro otrlé děti s sebou nesla tu výhodu, že tamější vesničané pořádali poblíž jakési prestižní mistrovství toho světa, kde lišky dávají dobrou noc vlkům. Zkrátka, hrál se nějaký turnaj, a nás nenapadlo nic lepšího než se přihlásit.

Co taky dělat během uplakaného návštěvního dne - když se z dětí odplavuje špína v akvaparcích, jiné se v luxusních restauracích marně dožadují ešusu a populární táborový predátor kocour Pepan prohání po šikmé louce psy od pinčlů po maďarského ohaře?

Takže pojďme vyhrát turnaj a získat slávu! „Ty si děláš srandu, ale ten pohár je putovní, takže když ho vyhrajeme, budeme si sem příští rok muset udělat výlet,“ měl naprosto zbytečné obavy jeden z matadorů našeho týmu Vlastík. Mělo to totiž jeden zádrhel.

Páteční večírek se trochu protáhl, a tak bylo stěží nalézt v našem dresu někoho, kdo by s klidným svědomím mohl usednout za volant. S klidným svědomím jsme ovšem zkritizovali a zironizovali všichni vesnické kopáče s účesy a jistě i móresy jako Ronaldo, Koller a Beckham. Co teprve to haló, když nás vylosovali do „skupiny smrti“ spolu s nějakými Chataři či Chalupáři a Lhotkou…

Sakra, ti chalupáři vůbec nevypadají jako Sovák s Kemrem. Chasníci v dresech Zlaté Olešnice rozjeli gólový orchestrion záhy, snad i proto, že s kopcovitým terénem měli více zkušeností.

Náš gólman obecně vzato neměl příliš úspěšný den, ve velké brance se trochu ztrácel a pod rukama mu prošlo ledacos podivného. Výsledek 0:2 po konci utkání nás zas tolik nebolel, našim střelcům se vracela barva do tváří, a tak jsme se plni optimismu utkali i s Lhotkou.

To bylo takové bušení do vrat. Nebylo sice zamčeno, ale i tak jsme se nedotloukli: remíza 0:0 nás vzhledem k prapodivnému systému turnaje a krajně nešťastnému vývoji skupiny odeslala do duelu o předposlední příčku.

To byl docela pěkný zápas. Nejprve Jirka zdálky nachytal gólmana soupeře na jahodách, načež jsme z úhlu inkasovali i my, tedy Já I. Pak se znovu ozvalo Štěně, jenže nagelovaný Beckham prapodivně zblízka srovnal. A tak se šlo na penalty. Hned tu první jsem lapil, jenže i Jirka napálil brankáře. Pak se chvíli nedělo nic zvláštního, tedy dokud jsem sebevědomě poslal svou penaltu do tyčky. A jelikož jsem na následující pokutový kop nedosáhl, zbylo na nás šesté místo. Třebaže jsme měli určitě nejvíce fanynek.


Takže pohár zůstane na venkově, ale ukázali jsme svou nespornou sílu. Až všichni vystřízliví, mohli bychom se v hanspaulce poprat o postup. Ostatně jako každý půlrok.

JAK JSEM JELA FANDIT FC FOREJT...

Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2
text Nikol a foto Ř.

Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.

Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).

Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.

Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.

S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)

Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.

Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.

No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.

ZELENÝ BALET

 

FC Forejt - Pod parou 3:3 (2:0)

text Zdenda, foto Ř.

Čekalo nás první kolo nové sezony a všichni byli značně nervózní. Po sestupu jsme byli nabuzeni k nejlepším výkonům, abychom tak dokázali, že Forejti prostě do osmičky nepatří. Taktické změny, které má na svědomí náš novopečený kapitán Venál, skýtaly jednoznačné pokyny – začít dávat góly, sbírat body a nehádat se. Bohužel, v zápase se splnily pouze první dva z nich.

Už od úvodních minut bylo každému ze tří nezaujatých diváků okolo sympatického pískového hřiště ve Strašnicích jasné, že Forejti jsou lepším týmem. Přesto jsme jenom my sami věděli, že herní převaha je podmíněná tím, že hráčů protivníka bylo méně. Ale na to se historie neptá, zkrátka a dobře se hrálo a hrálo se dobře. Forejti soupeře drtili a neustále se tlačili na jeho vápno, ale nepřesnosti zhatily nejednu šanci. Podparníci se marně snažili vyrážet do protiútoků, které ale zastavovala naše obrana. S postupem času se ale naše kombinace zkalibrovala, a tak ještě před půlí byl stav 2:0 v náš prospěch. Po výměně stran jsme na soupeře – od konce první půlky už v plném počtu hrajícímu – nastoupili s ještě větší vervou a záhy to bylo 3:0. Jenže pak se naše hra zbytečně zaměřila na bezhlavý útok. Soupeř, který tahal za kratší konec lana zápasu, zvolil stejnou taktiku. Míč se v rychlém sledu díval tu k brance naší, tu k soupeřově.

Naši souhru položil zcela hloupý a veskrze náhodný vlastní gól, který si připsal Venálův hrb. Pak se strhla mela hádek, kdo hraje a kdo ne, kdo neumí a kdo... taky ne. Protivník se naší vlastní vinou dostal na koně a obstřeloval naší bránu ze všech možných pozic. Na naše pokusy o zvrat v iniciativě reagoval nejméně stejně silnými hrozbami. Jeden z protihráčů vlétl plnou parou do úniku a už to bylo o gól. Chtě nechtě museli hoši na střídačce sledovat marnou snahu svých kolegů na hřišti, kteří se v řadě shromáždili na vápně, aniž by vyráželi vstříc postupujícímu nepříteli. Krátce před koncem padl poslední gól.

Oba týmy se tak spravedlivě rozdělily o šest gólů zápasu. Spravedlivě ale jenom početně. FC Forejt si zasloužil vyhrát, první poločas jednoznačně dominoval a závěrečný nátlak, kdy vztek osobní nahradil vztek herní, mohl přinést minimálně dvě branky. Nicméně se ukázalo staré známé – nedáš gól, nevyhraješ. My dali šest. Tři jako tým, který tlačil a táhnul za jeden provaz a tři jako tým, který se rozloží po hloupém gólu. Sedmý nám chyběl ke dvěma bodům za výhru.