MAKÁME

Mému zaměstnavateli přebývalo volné startovné na pražský maraton. Dozvěděl jsem se o tom ledabylým dotazem na oddělení, jež má na starosti korporátní zaměstnanecký blahobyt. Pravda, před 14 dny jsem stejnou vzdálenost běžel ve Vídni, následně jsem nemohl moc chodit, šoural jsem se a fňukal. Ale přece jim to tam nenechám.

Je to blbá vlastnost, která se patrně dědí z určité strany mého rodokmenu. Třeba má babička (učitelka) shromažďování jakýchkoli věcí, které je možno zadarmo získat, dotáhla do dokonalosti. Těmito předměty, mezi nimiž převládaly vyřazené vodovky, křídy, učebnice a další archaické výukové materiály, se v podstatě zastavěla. Z pozůstalosti by se bývalo dalo vybavit několik nenáročných škol v Africe.

A tak tedy jdu. Okolí mě má v lepším případě za idiota. Marně Maruška argumentuje, že jakýsi odborník doporučuje mezi maratony aspoň čtyřměsíční pauzu. No jo, ale ví odborník, že to je zadarmo?

---------------------------------------------

V Praze běžím počtvrté. Vím tedy, že polovina lidí v metru na mě kouká s neskrývanou nenávistí. Chápu je. Spolu s kolegy jim na celou neděli zavřeme přesně tu část města, kterou zatím Dolínek s Krnáčovou ušetřili. Ta druhá, tolerantní polovina pasažérů jsou závodníci.

Ještě před startem jedním skvělým manévrem předbíhám několik tisíc lidí. Místo sektoru K, kam mě moje na poslední chvíli vydané startovní číslo posílá, se totiž nenápadně vplížím do dravějšího sektoru C. Nemá se to. Možná se to i nesmí. Jenže káčko je pro ty, kteří chtějí především přežít a průběžně posílat selfíčka, kdežto v céčku převládají kompresní podkolenky, energetické gely a neskrývané ambice. Nic z toho nemám. Céčko je ale i pro ty, kteří nechtějí na Karlově mostě kličkovat mezi výrazně pomalejšími lidmi a odpadkovými koši po chodníku. Každý chce být v céčku. Kromě těch, kteří chtějí být v béčku.

Běží se rychle. I proto se mi první polovina závodu děsně líbí. Lehce pofukuje, ještě není takové vedro, usmívám se na lidi, plácám si s neznámými dětmi u hrazení a zatím se ode mě ještě neodvracejí. Poslouchám cizí rozhovory. Někdo se chlubí, že byl ve Vídni. Vida - další, který neposlechl experty ani manželku. V poločase zdravím fandícího Vaška s rodinou, krátce předtím potkávám i skupinu těch nejrychlejších, mezi nimiž nápadně svítí bílý Američan, který to pak celé nečekaně vyhraje (ve skvělém čase).

Ve druhé půlce přituhuje, přitom začíná být nesmírné horko. Na Strakonické, která je sama o sobě otravná, nudná a dlouhá, visí nesčetně billboardů s Babišem. Směje se na nás, vstřícně gestikuluje a tvrdí, že makají.

Taky makáme. Konečně jsme na Libeňském mostě, pro nějž to taky klidně může být už poslední maraton. Vypadáme mnozí hůř než on. Už není nálada na plácání a úsměvy. Vídeňský kolega odpadl. Hlava by chtěla běžet pořád stejně, ale nohy se chtě nechtě připomínají s tou Vídní. "Co je zas tohle za úlet?" ptají se nešťastně. Na posledních třech kilometrech výrazně zpomaluji a nepozorovaně se kolem mě prosmýkne (vídeňský) osobní rekord. Ale dobíhám ani ne půl minuty sám po sobě. To je asi sto metrů, z toho se nestřílí. V cíli mě fotí kamarád Petr; volá na mě, ale vůbec o něm ani o sobě nevím.

Na masážním lůžku (přece jim tam tu masáž zadarmo nenechám) se ukáže, že na tom nejsem tak dobře, jak sám sebe přesvědčuji. "Křeč, křeč, křeč!" volám zoufale, když se marně snažím slézt. Obě masérky mi protahují nešťastnou končetinu. Ostatní běžci přihlížejí. Po tomhle incidentu seznám, že je čas sbalit medaili a nesmysly od sponzorů a odejít.

---------------------------------------------

Takže se mi hromadí nevzhledné medaile, upomínkové předměty a zážitky ze závodů, které jsem nemohl vynechat, protože byly zadarmo. V podstatě jsem se jimi zastavěl. Moje pozůstalost tak jednou může skončit v pěkném vetešnictví, nebo v prostorném kontejneru.

text Řízek, foto Petr Topič

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek