TO JE NA ŠITÍ

Kdo koho vlastně podpírá? A kdo na fotce chybí? Kdo raději usnul u televize, než aby vyrazil na procházku na vyhlídku? Nejasná fotografie z rozlučky mého nejlepšího přítele se svou někdejší až příliš živelnou svobodou příliš odpovědí nenabízí, spíš naopak. A to jsem se kvůli ní válel v prachu cesty, jako ten generál z šestasedmdesáté sloky hrozné trampské odrhovačky. V ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Nebyl to pochopitelně šátek od přítelovy nevěsty. Ta by ostatně byla nejradši, kdyby žádná rozlučka neexistovala. Tento postoj je však společný většině nadcházejících nevěst, jak jsem vypozoroval, a podtrhuji, že ho nekritizuji, ani v nejmenším. Stejně tak nechci (tentokrát) hanit nikoho z účastníků. I proto jsou následující řádky striktně anonymizované.

Začíná to dobře.

Zhruba desítka mužů, z nichž někteří jsou objektivně mladí a další se tak aspoň cítí, se naskládala do vlaku a vyrazila společně strávit víkend. Pro jediného abstinujícího účastníka i pro obyčejné cestující byl už samotný průběh přesunu do ošuntělého města T. v podhůří jedněch z pohraničních hor možná málo pochopitelný a mohl budit rozpaky. Třeba když paní průvodčí v náhradním autobuse někdo z nás překřtil na průvodkyni České pošty a jal se jí tleskat, či když jiní na autobusovém nádraží nastavili klimatizaci ve veřejném WC na 42,5 stupně a další si zase v nádražce vyžádali červencovou dívku smějící se z kalendáře s argumentem, že srpen už je za rohem.

Chvilkové zamyšlení.

Chalupa B. pojmenovaná po zdrobnělé ženě byla po dlouhé cestě v podstatě vysvobozením. Někdo dokonce neváhal a už v půl deváté usnul v křesle. Jiní třeba hráli nekonečné šipky anebo mlátili do kytar. Další po probuzení rozšlápli lopatku a nechali o tom nad ránem hlasovat. Jiní zase v noci strašně chrápou.

Situace se změnila v sobotu dopoledne. Trojice aktivních účastníků vyrazila běhat, čtvrtý je koučoval ze sedla kola, než ho šnečí tempo unavených mužů znudilo. Vzhledem k okolnostem i terénu bylo jedenáct kilometrů v horách ažaž. "To je na šití!" hořekoval jeden z běžců nad rozbitým kolenem a tento nářek se stal jakýmsi leitmotivem zbytku víkendu.

Za stálého bědování jsme se přesunuli do blízké restaurace, která měla tu výhodu, že byla ještě k tomu z kopce. Přesto nám přesun trval poněkud déle, neboť část výpravy zaujal na veřejnoprávním kanále dokument o příbuzných nechvalně proslulého diktátora. Dozvěděli jsme se krásným hlasem známého českého herce s pleší a výraznou bradou, že tento nejmenovaný vůdce měl i "odporného" synovce. Kromě nápojů z chmele a sladu jsme v restauraci konzumovali třeba i kyselou polévku s koprem a houbami a já si konkrétně pochutnal i na jídle pojmenovaném po jihoevropském drobném opeřenci.

V restauraci jsme zůstali dlouho, měli tam totiž dokonce i vířivku (nenavštíveno) a hřiště a trampolínu (obojí využito). "Mohli bychom vás poprosit o basketbalový míč a abyste nám ukázala prsa?" ptal se jeden z účastníků servírky a ta vyhověla jen zčásti, bohužel té méně zajímavé. Basket mě opravdu nikdy nebavil a nešel mi. Zato výrony kotníku ano. "To je na šití, to je na šití," halekali jsme a šířili jsme mezi ostatní hosty radost.

Tato skladba se odjakživa
nazývá Cikánský géčko.

Večer se grilovaly stovky bílých klobás z německého diskontu L. A taky jsme po sobě chvíli házeli žebry v marinádě. Většina účastníků rozlučky pak vyrazila aspoň na symbolickou procházku na vyhlídku. Tam jsme zalitovali, že jsme nevzali karty. A pak jsme se živelně fotili na cestě zpět. V chalupě B. už se pospávalo. Brzy opět usnul i jeden z podstatných účastníků výletu.

Le Grill.

V neděli ráno jsem nikoho k běžeckému výletu nepřemluvil, což mě nepřekvapilo. Udělali chybu; kromě kopců a kamení jsem zažil i jedovatého hada, jehož rovněž nebudu jmenovat. Odjížděli jsme nadvakrát: první várka už dopoledne, druhá se zdržela v jiné restauraci a o jejich osudu mám jen protichůdné, třebaže velmi legrační zprávy.

Karty jsem pak doma našel ve futrálu od kytary. Tak holt na příští rozlučce s další živelnou svobodou.