ZÁPADNÍ EXPRES

Na horách se válí spousta nevyužitého sněhu, po kterém se brzy jen zapráší, tak jsem si vzal v práci na dva dny volno, abych konečně vyrazil na běžky. Protože se mnou nikdo nechtěl jet, že prý pracují, a pálit benzín jen pro vlastní potěchu mi přišlo vůči planetě sobecké, nejel jsem nikam - v úterý jsem místo toho skončil v bazénu a na hodině angličtiny, pochopitelně nikoli naráz, a veškeré naděje jsem upřel na středu. "Viděl jsi předpověď? V Jizerkách má celý den pršet, pojedeme jindy," oznámil mi kolega. Později se ukázalo, že nakonec jel a zmokl sám.

Tak jsem běžky i kamarády nechal být, když jsou takoví, a vzal jsem to ráno zpožděným autobusem na Smíchov, odkud mi měl téměř ujet Západní expres Berounka. Ten se plazí údolím stejnojmenné řeky, zatímco já se budu opačným směrem plazit úplně stejně, akorát přes okolní kopce. Takový je plán.

Ostrým sprintem jsem doběhl domnělou Berounku, ale vlak měl klasické zpoždění. Navíc stánek s párky v rohlíku, který na třetím nástupišti pořád je a přežije patrně i atomovou válku, byl zákeřně zavřený. Čas se zastavil, můj pohled ulpěl na billboard Zeman znovu 2018 s fotografií vlídného padesátníka a litoval jsem, že nejsem kdekoli jinde.

Opožděný expres byl prázdný, nikdo se tak nemusel pozastavovat nad tím, že jsem si v kupé nenápadně vysypával drobné kamínky z běžeckých bot. Za okny míhal se život jak leporelo a Berounka plynula tak, jak plynula kdysi, v Dobřichovicích nabízeli koňský hnůj za odvoz a v Berouně mě vlak vypustil do zimy. Z nádražní haly se mi vůbec nechtělo.

Nejdřív se stoupá kolem berounské rehabilitační nemocnice, ale nebude to dlouho trvat a budu zase dole, na asfaltce u Svatého Jána pod Skalou. Mimochodem, vláda nedávno schválila, že se jeho areál stane kulturní památkou. Což je skvělé, ale doufám, že kvůli tomu neomítnou tu hnusnou zeď, kolem které stoupá červená značka. Jsou tam různé vyryté obrazce a informace o tom, kdo koho aktuálně miluje, ale k té cestě to tak nějak patří.

Další krpál vede nad Bubovické vodopády, jejichž název je i tentokrát poněkud zavádějící. Bubovické nepochybně, ale vodopády sotva. Jsou tam jen dvě smutné louže, lávky nad vyschlým korytem připomínají starý vtip o paní, která si kupuje podprsenku, aniž by měla poprsí. To ale neznamená, že tam není krásně. Je.

Karlštejn je ve všední den v mimosezóně ospalá díra, kde se dá platit eury. Červená mě vede do kopce nad Mořinu, tam se překulíme do druhé poloviny výletu, zatímco moji kolegové v karlínské redakci zrovna načali hlavní poradu. V Karlickém údolí trasu přeznačili, vede teď takovou strmě stoupající strouhou, kterou osadili informačními tabulemi s názvem Romantické údolí uprostřed krasu. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby člověk zastavil, vydýchal se a zaposlouchal třeba do zpěvu ptáků zblblých klamným pocitem, že už je jaro. Ale to bych nebyl já. Jsem jako Forrest Gump křížený Emilem Zátopkem - chtělo se mi běžet, tak jsem běžel, ale nemohl jsem, proto teď přidávám.

Běžím přes Solopisky, které trumfují Prahu. Kromě obligátní Malé Strany se jedna ze dvou místních ulic jmenuje Velká Strana, ale tyhle problémy tentokrát řešit nemusíme. Když na kopci Klapice nad Radotínem zahlédnu v dálce pražské paneláky, vím, že jsem skoro doma a že budu mít případným (zmoklým) kamarádům co vyprávět.

text a foto Řízek