RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici

Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak

Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici

Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek