VEČER SNŮ

Snít je fajn, ale zas by člověk měl být trochu soudný a vymýšlet si takové fantazie, které se za nějaké konstelace mohou vyplnit, což se tedy zpravidla naučí až s věkem. 

Jinými slovy, zatímco se už nezaobírám představami, že zaběhnu maraton pod tři hodiny, osvojím si pořádně nějaký světový jazyk, s Vaškem děsně zbohatneme díky geniálnímu nápadu, který nikdo před námi neměl, napíšu kritikou dobře přijatý bestseller a uklidím si v pokoji, šel jsem o několik úrovní níže a vysnil si něco jako nový sport. A ono se to splnilo.

Čas od času s kamarády dezoláty odkojenými turistickým oddílem hrajeme po hospodách karty; zamilovali jsme si hru vist, u které se musí přemýšlet jen tak akorát, aby to nenarušovalo zábavu a vzájemné urážení. A protože se všichni ze setrvačnosti ještě účastníme bowlingové ligy, napadlo mě spojit obě nesourodé zábavy do jedné, prakticky dokonalé. Nekruťte hlavou, takhle nějak bezesporu vznikl biatlon. 

Prostě budeme nějakou dobu hrát bowling a potom zase karty a pak to celé sečteme. Uznávám, že označovat to za "večer snů" je poněkud nadnesené, zato byla určitá šance, že by se to mohlo uskutečnit.

Přesvědčit kolegy, že to není úplný nesmysl, vlastně nebylo zas tak těžké. Horší bylo najít nějaký volný večer, který tímto počinem celý zabijeme, a vhodné místo.

Protože všude bylo plno, skončili jsme samozřejmě v Radotíně přesně v místech, kde leží kořeny našeho bowlingového týmu: úředník Vlasta každý pátek v jednu vypnul Solitaire a přesunul se do herny, já jsem za ním po škole, kde jsem se taky moc nepředřel, o něco později dorazil, zpravidla s omluvou, že měl vlak zpoždění. Protože jsme měli permanentku, kde nám tužkou odškrtávali hodiny, na dráze s provázky jsme hráli asi za stovku a byli jsme tam schopní strávit třeba pět hodin. S vytahanýma rukama jsme pak snili o tom, že to jednou budeme umět a nebudeme labilní náhoďáci.

Zpravidla jsme to pojímali hazardně: vítěz kupoval poraženému takzvanou Specialitu Smíchova – to byl hermelín a hamburger v housce ohřívaný v mikrovlnce v nejnechutnějším stánku na smíchovském autobusáku. Říkali jsme tomu Hnůj, stálo to myslím 39 korun.

Po zhruba patnácti letech zbyly jen dvě dráhy, z ostatních je minipivovar. Vše ostatní zůstalo stejné: omlácené koule včetně divně zelené dvanáctky, se kterou hrával brácha a bůhvíproč jsme se mu proto smáli, křivé dráhy s provázky a systém běžící na Windows XP. Ze sálu restaurace k nám doléhal hlahol, ale my jsme si zcela stačili ve vlastním mikrosvětě, pokud tedy nepočítáme přísun tekutin a naopak. 

Z práce jsem doslova utekl a přišel jsem jen o trochu později, neboť jsem chytil nějaký zpožděný vlak. Z bowlingu se ozývaly divné zvuky a provázky občas čarovaly, často v můj prospěch.

Obě hry byly celkem vyrovnané; do stíhacího závodu v kartách tak nikdo nenastupoval s výrazným mankem, navíc jsme si výchozí pozice zlepšili objednávkou jídla. Na občerstvovačce jsme se ale nesměli moc zdržet, protože v jedenáct zavírali, a i kdyby ne, tak ve 23:21 nám s Péťou jel poslední kloudný vlak.

Nestalo se vlastně nic zásadního, párkrát jsme slzeli smíchy, Péťa jednou zahodil karty pod stůl, celkově jsem vyhrál, ať už jsme to počítali přes Gundersenovu metodu, nebo prostým součtem, a ten vlak jsme stihli. Celkově to byl každopádně jeden z těch lepších snů.

text a foto Řízek

TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek

JINDRA

Tak je to tady. Všichni s tím počítají, ale přesto, čas je neúprosný, ani jsme se neotočili a máme doma Jindru. Na svět poprvé mrkl v Ústavu pro matku a dítě v Podolí, a to 21. srpna.

O pár dní později v pondělí 27. již poprvé okukoval svůj nový domov. Asi nejvíce si na změnu musí zvykat náš prvorozený Jarda. Zatím to celkem jde, ale bude hůř, jak říkají všichni moji škodolibí kamarádi, kteří jsou již zkušenými otci.

Ale jak praví klasik, co jsme navařili, to si musíme vypít. Jak to doopravdy bude, ukáže opět až čas.

Pěkný den vám přeje Vlastík s rodinou!

text a fotky Vlastík

LÍZÁTKOVÝ DOPING A DALŠÍ PLICHTA

Po velikonoční reprezentační přestávce, kdy naši hráči vyměnili kopačky za pomlázky a chuť vítězství za chuť pálenky a vejslužky, se náš ansámbl opět pustil do boje o sedmiligové body. Jistě vás potěší, že jsme urvali druhou remízu 1:1 po sobě. Třebaže jsme celý zápas vedli, můžeme být asi rádi.

Týmový internet nás oklamal. Podle něj nás mělo být asi tak s bídou šest. Ovšem na nádraží se nás včetně dvou fanynek, které ale s námi nejely, a psa (taktéž) objevilo přibližně dvakrát tolik, včetně třeba nedávno operovaného Káji nebo fotografa Franty, který po čase sestoupil odněkud z hor... A tak musel Vlasta pro auto.

Po asi půl roce se dostavil Radim a začal všem rozdávat lízátka z bezedného hnusného žebradla, o němž byl přesvědčen, že určitě patří mně - svého času jsem u něj bydlel a zřejmě tam zůstalo ještě pár mých pokladů, tento mezi ně však nepatřil. Proč by taky měl? Jsem úchyl, který vábí děvčátka na sladkosti ve velkém? Nejsem! Zřejmě několik let stará lízátka ale rozhodně neurazila a určitě byla tím správným dopingem.

Na Děkanku jsme s Frantou dojeli první z týmu, ale všichni ostatní aktéři už tam byli a ptali se po nás. Nakonec jsme se na hřiště dostali všichni téměř včas, aby nás soupeř ze samotného dna tabulky - MIFA Fighters FO - začal okamžitě mlít. Kromě kombinačně dobře disponovaných borců v modrém a jejich dobré souhry nás trápil také strašný smrad z mých tepláků, který způsobil pan kocour - zcela zákeřně se mi s prominutím vymočil do brankářských věcí. Do příště to odstraníme, slibuji.

Jak jsme hráli my? Určitě lépe než minule, nebyl na nás tak zoufalý pohled - on to ale asi zvedl i soupeř, který chvílemi hrál i fotbal. Hrozili jsme zejména po standardkách všeho druhu, pěkných kombinací jsme moc nevytvořili, nebylo kudy a asi na to ani nebyla kapacita. Zato po rozích, autech a výkopech jsme mívali jakési náznaky šancí. A po jednom takovém autu se dostal k míči jediný náš hráč, který nemá dres, tedy Luboš. Pak se balon nějak poodrážel za čáru, sám nevím. A trochu nezaslouženě jsme se nedlouho po začátku ujali vedení.

Soupeři si uměli přihrát a uvolnit se, ale po většinu zápasu končili na Štěpánovi, na mně anebo ostrými ranami mířili těsně vedle. Bylo to pro ně určitě frustrující. S přibývajícím časem bylo čím dál jasnější, že nám jediná branka k vítězství stačit nebude. Jenže víc šancí jsme vlastně neměli. Jen Rádoš párkrát nebezpečně hlavičkoval, ale většinou mu nějaké ty centimetry přebývaly, jak už to tak bývá. Hlavou se jednou málem prosadil i Radim.

"Voni sice jako stříleli, ale furt jen do obránců," mudroval po zápase Vlasta, ale mělo to asi takovou vypovídací hodnotu, jako jeho pozápasová hodnocení obvykle mívají - Vlastíka si jako experta nikdy nikam nezvěte. Zachytal jsem si totiž já i tyčky.

Ty nebezpečné střely jsme nicméně s obranou zvládli, a tak bylo jasné, že musíme zase přijít o body nějakou haluzí. Tu vyslal pár minut před koncem jeden z útočníků soupeře už více méně ze zoufalství, ale schovala se za dva hráče, Pája ji ještě tečoval, já jsem ji zbrzdil, jenže do brány stejně prošla. Jediný zajímavý moment do konce zápasu pak přišel jen tehdy, když Vlasta na střídačce nedosáhl na míč zcela v jeho dosahu, což ostatně dělal po většinu zápasu na hrací ploše,  a musel pro něj za plot.

Takže na konci byli více méně spokojení všichni. Nezasloužená výhra by chutnala asi ještě víc, nicméně vzhledem k obrazu hry ani remíza neurazí. No a soupeři, ti ačkoli měli podle všeho vyhrát, mohli mít radost aspoň z prvního ligového bodu.

text Řízek a fotky Franta

BOWLING PRO CHUDÉ

Koulení na verandě
text a umělecké mobilní fotky Řízek

Volal mi včera přítel Vlasta, byl udýchaný a třásl se mu hlas. "Řřízku, jsem úplně hotovej. Ale úplně, mám dost," chrlil do sluchátka. Hned mi naskočilo, že se to vylíhlo, Vlasta má kluka a jdeme večer někam pařit.

Jenže než jsem ze sebe vysoukal nějakou gratulaci, Vlasta jedním dechem pokračoval: "Hrajeme přátelák, prohráváme a dva se mi zranili, rozumíš, sme museli hrát vo desíti. A další dva už jsou zraněný jako vod předtím. Mně se to prostě normálně jako celý rozpadá," pravděpodobně prskal a rozhazoval rukama na druhém konci drátu.

Zklamán jsem po chvíli poznal, že nemluví o potomkovi, ale o svých svěřencích ve virtuálním fotbalovém manažeru Hattrick, kterému beznadějně propadl, jako onehdy já a jako on dřív bowlingu.

Vyprávěl jsem to příteli Milanovi v době, kdy jsme na dálku vymýšleli program tábornické schůzky. A ať mi nikdo nenamluví, že ho bowling nenapadl právě díky tomu, že se mu ze slova Vlasta tento řekněme sport přímo asocioval.

Koulet jsme chtěli na antukovém hřišti a využít jsme hodlali kouli na petanque. Jenže z obojího sešlo, na antuce bylo bahno a tma a koule nebyla k nalezení. A tak jsme se přesunuli na verandu, kterou jsme za tímto účelem uzavřeli pro běžný provoz, a hráli jsme míčkem na softbal (protože i s ním se dají zahrát strajky!).

Kuželky měly charakter, každá byla jiná. Jednička úplně vepředu tlustá, trojka nechtěla stát a pořád si lehala a sedmička byla prostě divná. Byly totiž z různých polínek. Bylo dost chladno, tak děti hrály jen pět kol. My tři jsme dělali stavěcí mechanismus a počítač skóre, mrzly u toho ruce. Scházely jen zábavné animace, které se na chybějícím monitoru neobjevily poté, co Torpédo vymetl žlábky. Kokos byl čidlo a pořád řval "Přešlááp!" Asi i proto nakonec vyhrál.

Tematicky to celé uzavřel Pája, když dal dětem dekódovat morseovou zprávu "Od poklopu ku poklopu kyklop kouli koulí." A pro naše jednorázové kuželky se to celé uzavře zanedlouho, až coby topivo proletí komínem...

OSUDOVÉ UTKÁNÍ

Sestra Sojka - Forejt FC 1:6 (po poločase 0:3)
text Řízek, fotka rozhodčí

Postup jsme měli sice jistý, i tak šlo v posledním mači sezony o hodně. O sud. Ten totiž slíbil Pražský svaz malého fotbalu (něco jako UEFA) týmům, jež vyhrají své skupiny. A proto jsme museli zvítězit.

Ukázalo se, že taková motivace na nás funguje lépe než třeba mrkev na rybářském prutu, co má pobízet komiksového oslíka, aby pokračoval v pohybu. Protože jsme neškodnému, ale sympatickému soupeři v arktické zimě nasázeli šest gólů a můžeme se shánět po půllitrech.

Do sestavy se vrátil Radim a samou radostí otevřel skóre - možná mu za to i vrátím klíče od sklepa, které mu ještě dlužím. Po chvíli se z ostrého úhlu trefil Marťas, načež z druhé strany pálil znovu, tentokrát se mohl radovat Vlasta, kterého to trefilo.

Sestra Sojka byla prakticky neviditelná, snad i proto, že její hráči nastoupili v maskáčových dresech. Povedlo se jim jen zakopnout jejich slušný balon přes ochrannou síť někam do zavátých zahrad, takže se muselo hrát s naším velmi speciálním. Jinak o sobě nedávali moc znát. I proto v prvním poločase další gól nepadl.

Do druhé půlky jsme šli s tím, že nesmíme připustit takové drama jako minule. A začali jsme tak, že jsme Sojce dovolili snížit na 1:3. Na brankové čáře se mě snažil zastoupit Jirka, jenže bezůspěšně.

Gól na sebe vzal Rádoš, ale stejně jako před čtrnácti dny Matyášovi, i jemu se podařilo zaváhání odčinit. Z půlky hřiště vyslal nenápadný oblouček na bránu a gólman - jinak opora Sojky - to nějak nevychytal.

Na umělce ve Kbelích jsme hráli nebývale kombinačně a vytvářeli jsme si celou řadu šancí. Na jejich konci bohužel byl obvykle Vlastík, kterému se kupodivu dokonce asi třikrát povedlo zabránit jistému gólu v síti soupeře. A to málokdo umí. Přesto ještě na 5:1 zvýšil Jirka a gólový účet symbolicky uzavřel v jakémsi poloskluzu kapitán Vašek.

A tak se všichni ti, kteří jsou na fotce, těší na zaslouženou sedmou ligu a na sud, byť je to jen Staropramen. A kromě nich se na postup nadřeli také Péťa, jenž focení promeškal v šatně, absentér Zdena, neplatič Matyáš, zraněný Kajetán, Alex a Pája.

Ti všichni jsou vážně mistři!

SÓLISTA MATYÁŠ POPRAVIL TYGRY

Forejt – Tigers Kobylisy 2:1 (po poločase 1:1)
text Řízek, fotky Kája

Třetí zápas, třetí vítězství. Jeden by řekl, že to letos fotbalovému FC Forejt jde jako po másle nebo po něčem podobně kluzkém. Jenže jeden by byl vedle. Promoklý Forejt v neděli s odřenýma ušima z Děkanky přivezl hubenou výhru 2:1 nad předposledním týmem tabulky, což může být varovné.

PÁJA. Spolehlivý obránce.

„Vyhráli jsme, zapomeňte,“ bychom nejspíše vzkázali fanouškům, kdyby na nás nějací přišli. Po dvou slušných výkonech s celou řadou pěkných gólů tentokrát v mači proti Tigers Kobylisy nebylo moc koho chválit. Naštěstí jsme se brzy ujali vedení. Po vtipně zahraném autu z úhlu z první pálil Matyáš a v cestě byla už jen děravá síť. A i dál to vypadalo celkem slibně.

Nejkrásnější fotbalovou vteřinou byla jednoznačně parádní táhlá rána Luboše téměř do vinglu, kterou se z nějakých nepochopitelných důvodů hostující gólman rozhodl chytit. A tak se nemohlo stát nic jiného, než že soupeř srovnal. Jejich akce začala paradoxně u Václava, který v souboji ztratil brýle. Když je našel a znovu zaostřil, bylo už vyrovnáno. Tři soupeři se podivnou sérií nekoordinovaných odrazů dostali až k brance a moje válení v tom nasáklém bordelu už bylo zbytečné.

GÓL. Matyho rána prošla vším, i sítí.

Po vyrovnání se hra na obou stranách doslova zhroutila. My jsme se nedostali do šance, já jsem soustavně překopával celé hřiště, Matyáš se vytrvale prokličkovával až do autu a Vlasta zase nedobíhal míče. O poločase si pak navzájem vynadali do „tlustých prasat“ a „zasraných sólistů,“ čímž se velmi pročistila atmosféra. Hlavně přestalo pršet.

Matyáš dál působil dojmem, že nás všechny zabije. Jeho negativní motivace a snaha pokud možno nepřihrát vůbec nikomu a nikdy ale naštěstí vyvrcholila ve vítězný gól. Supervolného Páju nechal bez povšimnutí, od půlící čáry trefil vnitřní stranu tyčky. A zatnul ruku do vítězného gesta. Pak už se jen nenápadně toulal po hrací ploše.

GOLEMOVÉ. Někteří soupeři měli
dokonce váhovou převahu.

Další podívaná už bohužel nepřišla. Několikrát všem zatrnulo, když mi vypadl z rukou mokrý balon – je třeba jen pochválit Pecena za bezchybné stoperství Řepkových kvalit. Na druhé straně se gólu nedočkal Luboš po hezké přihrávce – opět se předvedl gólman.

„Co jste za ligu?“ ptali se pak další příchozí hráči, když s kroucením hlavou nevěřícně sledovali, kterak některým hráčům kluzký míč evidentně překáží a jiní zase jako by si nemohli zvyknout na pohyb. Přiznal jsem, že hrajeme osmou ligu, načež se všichni tvářili mnohem chápavěji.

A pak to naštěstí rozhodčí odfouknul. "Jsem rád, že jsme vyhráli, ale nemám z toho radost," s typickou schizofrenní rozpolceností to glosoval Vlastík.

A ZASE NIC

Forejt FC - Bronx KKK "B" 1:2 (po poločase 1:1)
text a foto telefonem Řízek

Pět zápasů, čtyři porážky. Tristní letošní bilanci týmu FC Forejt ještě znásobila páteční výsledkově těsná prohra s mužstvem z Bronxu 1:2. Stalo se to nedaleko Kavčích hor, ale ani to nepřimělo televizi, aby utkání vysílala živě, či aspoň zařadila jeden dva spoty. A navíc naše hra už znechutila úplně všechny, takže jsme letos poprvé neměli žádné příznivce v ochozech. Hanba jim všem.

Přitom se bylo nač koukat. Zábavných momentů byla celá řada, divácky vděčná byla zvlášť situace, kdy Péťa z bezprostřední blízkosti namísto do sítě soupeřovy branky namířil do koruny vzrostlého topolu. Míč zůstal zaklíněn do větvoví, než pro něj po zápase Kája akrobaticky vyšplhal.

Ale padaly i góly. Na první by případný fanoušek nemusel čekat dlouho. „Takovej šourák k tyči,“ popsal situaci po zápase Vlasta, typicky tak, jak to nikdo jiný na hřišti neviděl. Nicméně zase jsme záhy prohrávali, byť začátek zápasu nevypadal tak zle. Dvakrát měl Zdeněk na pravém křídle tolik prostoru, jako by se beci Bronxu báli do dvacetimetrového okruhu kolem našeho hráče vůbec vstoupit. Napodruhé Zdeněk nenadálé výhody využil, nalezl volného Štěpána. Spící kanonýr, který nastoupil nezvykle coby stoper, neomylně trefil šibenici.

Jenže pak naše aktivita jaksi ustrnula a soupeř, kterému jsme do té doby přinejmenším stačili, najednou začal diktovat. Projevovalo se to zejména tak, že na naší branku se střílelo, zatímco šusťákový gólman soupeře si mohl býval kousat nehty, kdyby si ovšem předtím sundal rukavice.

Nejvíce to gólově zasmrdělo při jisté tyčce, ale šancí měl soupeř poměrně dost – a to by snad uznal i Vlasta. O celkem nespravedlivou remízu jsme přišli po rohovém kopu, v hlavičkovém souboji selhal kupodivu náš nejvyšší hráč. Přestože do konce zápasu zbývalo ještě spousta času, příležitost k vyrovnání nepřišla. Jen spousta nepřesných výkopů, zastavených kliček, míčů ztracených v zámezí a po žluté kartě na každé straně.

Po zápase jsme se shodli na tom, že máme hrozně těžký los a že to příště bude určitě lepší. Tak uvidíme.

S VÝHLEDEM NA ŘÍP

Ve vlaku
text a foto Řízek

Ve vlaku bylo od počátku velké teplo. Děti si sundaly čepice a šály, paní babička vytáhla z kabelky Vlastu. Tak pětiletý Tomášek, který seděl naproti své o kousek starší sestřičce a naproti směru jízdy, fascinovaně hleděl, jak se mu smíchovské nádraží ztrácí před očima a jak místo něj přibíhají stromy, šedivé skály a sem tam nějaké auto. Bylo to v podstatě legrační. Tomášek se usmíval, šmejdil rukama po okraji upatlaného okna a cucal si prsty.

„Necucej si ty prsty!“ rozkázala babička zpoza Vlasty. „Copak nevíš, že všude kolem nás řádí zákeřná žloutenka?“ doplnila holčička dikcí moderátorky hlavní televizní zpravodajské relace. Tomášek vykulil oči, leknutím se trochu kousl do palce, a plačtivě a nechápavě se otázal: „Kdo je ta Žloutenka?“ Holčička se povýšeně zasmála (kdyby nebyla tak roztomilá, řekl bych, že byla skoro na tečku). Pak ho informovala, že to není žádnej bubák, co požírá děti, které si cucají prsty, ale jen taková nemoc a že to všichni velcí vědí. Tomášek s klidem vrátil ruku zpět do úst.

„Hele, pan průvodčí. Vidíš, Tomášku, já už jsem velká, skoro jako babička, a proto mám tuhletu kartičku s fotkou. Až budeš taky tak velkej, budeš mít taky kartičku s fotkou, víš?“ (Trochu zahanbeně jsem průvodčímu ukázal svou kartičku bez fotky). „Dyť já mám taky kartičku! Mám ji! Mám ji doma! Skovanou!“ spustil Tomášek. „Ale nemáš, Tomášku, všichni víme, že jsi ještě malej a že žádnou kartičku nemáš!"

V jeho očích se zaleskly slzy, jako kapky z roztátého sněhu na poškrábaných oknech. Sestřička pochopila, že přestřelila a že je načase žehlit. „Koukej na toho Tomáška za oknem, jak se na tebe kouká mezi těmi ubíhajícími stromy, skálami a auty!“ Opravdu, byl tam, venku v zimě. Bylo mu ho líto, že nemá ani šálu, ani čepici. Díval se na něj vykulenýma očima – aby mu dodal odvahy, usmál se na něj. Tomášek venku se smál také, ačkoli jím zrovna proběhla Chuchle. Nevím, který z nich začal, ale brzy oba unisono nadšeně volali: „No ty jsi ale suňálek! Ty suňálku jeden, co na mě vyplazuješ jazyk! Ty jsi můj suňálek, víš?“ Než je babička razantním způsobem („Ticho tady krucinál bude!“) utišila.

„Babička je Žloutenka, suňálku,“ dodali ještě spiklenecky potichu a odvrátili se od okna, každý na svou stranu.

Když jsem dnes přijel do svého nového domova, na posteli seděly kočky, pod radiátorem stál budík a fotka a na oknech byly jihnoucí zbytky sněhu. Podíval jsem se skrz a viděl jsem staveniště, komíny a v dálce Říp. A mezi tím vším svého suňálka, jak se na mě směje a vyplazuje na mě jazyk. A to už jsem velkej!