PŘÍBĚHY TĚCH DRUHÝCH

"Je to přezdívka vůdce Nočních vlků," říká Lukáš smrtelně vážně, když v električce motající se Vysokými Tatrami hrajeme legendární výletovou hru slovní fotbal verze pro pokročilé. Spočívá to v tom, že slova neříkáte, ale popíšete je a další hráč navazuje na nevyslovené slovo, a tak pořád dokola. Stejně jako mě šokovala Lukášova nápověda a jeho přesvědčení, že asi vím, jak se jmenuje jakýsi ruský motorkář (říká si Chirurg, pozn. red.), mně můj muž vyrazil dech i před měsícem, když pojal nápad, že nejlépe naše výročí oslavíme letem do Barcelony.

Každý, kdo mě zná, ví, že létání nesnáším. Lukyn je ale přesvědčen, že cvičení dělá mistra, a tak to zkouší. V únoru jsem se ještě překonala do Osla, teď už jsem Barcelonu sabotovala. Takže místo sangrie jsme popíjeli Tatranský čaj a kotníky nám neomývalo moře, ale místo toho bojovaly s vysokohorským terénem.

Pokud bychom vzali v potaz celkový strávený čas, nejvíc jsme se během našeho slovenského dobrodružství věnovali sezení ve vlaku. Na druhém místě skončil spánek a na třetím byly vysokohorské túry. Cesty ve vlaku jsme kromě slovního fotbalu trávili posloucháním cizích rozhovorů, což je záliba, kterou jsem měl v minulosti zakázanou, a o to víc si ji nyní užívám. Třeba mezi Starým Smokovcem a Tatranskou Lomnicí jsme si vyslechli tragický příběh o muži, který pochoval sedm příbuzných, a přesto jeho sousedé nemají o víkendech kde parkovat, protože jej zbylí příbuzní jezdí o to víc navštěvovat.

Když Lukyn konečně vyslechl příběhy rodáků z Popradu a dalších horských vísek, mohli jsme vyrazit na výlet. Ze Smokovce lanovkou na Hrebienok a pěkně po svých. Vodopády, kameny, lidi, kameny, spousta lidí s dětmi, kameny, obvyklá buzerace:  "Jdeme pomalu." Kameny, méně lidí, Skalnaté pleso. Hurá. Na Lomnický štít není vidět, je v mracích. Nicméně přesvědčuju Lukáše, ale spíš sama sebe, že kdyby svítilo slunce, určitě tam tou lanovkou vyjedeme. Všechno lepší než letadlo.

Místo barcelonského Gaudího obdivujeme Laca Kulangu. Tatranský Laco sice není věhlasný architekt, zato na svých bedrech vynosil minimálně tolik, co Gaudí postavil. Na chatrné konstrukci připomínající žebřík dokázal z údolí na hřeben vynést i přes dvě stě kilo plynových bomb, sudů se Šarišem i brynzových halušek. A když nenosil, plodil děti a zachraňoval chaty odsouzené k zániku. Laco je nejen Gaudí, ale i tatranský Chuck Norris.

Bylo nám ctí se s tímto skromným chlapíkem, který o sobě popsal několik informačních tabulí v jím zachráněné Skalnaté chatě, seznámit. A jeho příběh teď šířit dál, když tedy zrovna nebudeme poslouchat příběhy těch druhých.

text Maruška a Řízek, foto Ř.