PO ČERVENÉ A BĚHEM

Jednou ráno jsem sedl do auta a odjel do Radotína. Měl jsem totiž volno, nemusel jsem nikam spěchat, honit se, mohl jsem odpočívat až do aleluja. A tak jsem s Milanem vyrazil na výlet, který by snad i němečtí a ruští turisté odsoudili jako příliš zprofanovaný – na Karlštejn! Ale my jsme to vzali jinak než autokarem s průvodkyní. Po červené a během. 

Dáváme si tradičně sraz pod hodinami, které vymezují hranici sídliště; dá se tam nejlépe vypozorovat, jak ten čas letí a jaké má ten druhý zpoždění. Dnes jen dvě tři minuty, přešlapuji v nových botách (neprávem) přehlížené značky Brooks (ne, nekoupil jsem je v Sapě a ano, opravdu stály tři tisíce). Milan se vynoří v jakémsi modrém atletickém trikotu a nebýt malý, bílý a blonďatý, vypadal by skoro jako Usain Bolt. Působím proti němu dojmem společensky deklasovaného androida – tělo mi obepínají různé dráty, popruhy a ortézy a celé to vypadá chatrně a lacině.

Cestou ke kinu probereme ve stručnosti drby, protože na cestě na to už nebude moc času ani dechu. Na mostě nad kinem a cementárenskou železniční vlečkou to vypukne. „Dobrej výběh, ne? Takovej správně trailovej,“ ocení pak někdejší profesionální atlet Pája Špás to, co právě začalo. „Co je to trail?“ ptá se Milan. Já vlastně nevím… asi jako že hrozně dlouho klušeš po lesní pěšině a nemůžeš popadnout dech a nad tebou jsou větve a namísto asfaltového pleskání pod nohama křupou větévky a kořeny. Na konci máš propocené tričko a bolí tě stehna. To by tak mohlo být. A vypadalo to asi takto:

 Stoupáme na bezmála horu Klapici, kolem dvou hřbitovů a přes hlavní silnici. Značku na Karlštejn vymysleli dobře, jenže ji natáhli přes několik ukrutných kopců. V Solopyskách na nás vesele bečí beránci boží; krpál stoupá až nahoru do Vonoklas, kolem domu, kde major Zeman sbíral inspiraci pro Studnu. Poprvé hovor vázne, ono taky o čem chcete mluvit, když máte tep 190 a mžitky před očima.

Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Tak Milan běhá odnepaměti. Nebo já si aspoň nepamatuju, že by neběhal. Zato já, já jsem se tak dlouho těm trapným fitness běžcům vysmíval, až jsem si loni koupil svoje první boty a zjistil jsem, že jsem vlastně jedním z nich a že když pak třeba v Krčském lese potkám klusajícího tlustého pána se sluchátky na uších a infarktovým pohledem a on na mě ledabyle pokyne a já mu to opětuju, že mě to hřeje u srdce a dává mi to něco jako sílu.

Nejhorší kopec nás ale čeká pod Mořinkou. Začíná zprudka, pak se uklidní a po dlouhých kilometrech nás červená značka vyplivne uprostřed obce. Nedávno jsme tam jeli na kolech a turisti tam měli nějaké pré, v letním žáru se tam pražily zástupy pochodníků a na grilu klobásy. Tentokrát nic z toho. A to není všechno – stoupání pokračuje ještě nad vesnicí po nekonečném poli. Na křižovatce dělníci něco budují, výkop poddoloval a obklíčil Boží muka, to je fakt boží, ale vyfotit to nemůžu, protože bych se už nerozběhl.

Když se konečně objeví horizont a les, máme v nohách 14 kilometrů a už nás čeká jen sestup. Na Karlštejn klesáme krajinou Pána prstenů, určitě se v téhle rokli něco podobného muselo natáčet. Nebo nějaká pohádka. Anebo mám halucinace. V jediné louži na trase oba dva shodně zabahníme své do té doby zářivé boty. Pod kopcem se Milan ptá, jestli si nechci hrad vyfotit. Nechci, vyfotím ho až z nádraží. Kruci, z nádraží není vidět. Tak z vlaku.

Sedmnáct kilometrů a hodina a 38 minut uteče jak voda a to nejhorší nás teprve čeká. Na přívětivé zahrádce u nádraží sice jedí a pijí lidé, leč restaurace je zavřená, pro nás ano. A tak necháváme ujet vlak a vracíme se k řece, snad že tam budeme šťastnější. Jenže hotel neví, že bychom si tu limču fakt zasloužili, a otvírá až ve dvanáct. A tak, jako největší tragédi, vytřepeme z kapes drobné a do příjezdu dalšího vlaku obchodujeme s nádražním automatem na pití, protože v té blbé díře prostě nic jiného není!

Možná trochu smrdíme, protože si v jinak plném vlaku nikdo nechce přisednout. Avšak kdyby věděli, co všechno máme za sebou, jistě by se usadili a celé naše dobrodružství si vyslechli.

text a mobilní fotky Řízek