TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek