SKLEP

Jistě by se dalo napsat pár odstavců o tom, jak jsme ve čtvrtek byli se ženou v Rudolfinu na Zkoušce orchestru a jak to bylo skvělé a že mi to sako pořád ještě je, i když neběhám, akorát bylo z balkonu slyšet Ebenovy vtipy skoro stejně blbě, jako když mám zrovna home office a pokouším se vnímat poradu z redakční zasedačky. Vyprávět však budu o následujícím večeru, který bude buďto přirozeným kontrapunktem nádherné Mé vlasti, nebo rovnou její nedopsanou větou, kterou by to mohlo končit: hodláme jít s Péťou a Vaškem do hospody a nejspíš to dopadne tak, že se vylijeme jak vázy.

Samozřejmě jsem dělal vofuky, že se mi tam nechce, ale Václav tyhle moje tendence zná, proto se mi snaží ubourat všechny bariéry a umetat chodník: před domem mi třeba staví autobus a vysype mě až před hospodou. Tam trochu zaváhám, neboť jsme zjevně v komorní sestavě, a ta ještě k tomu stojí u baru a nevábnou, ale oblíbenou nálevnou se rozléhá hlomoz jakési country kapely. 

Nakonec na chvíli najdeme kus volného stolu a jsme chvilku trpěni, než se cizí večírek rozjede. A řeči plynou a připíjíme si na nový rok s asi rekordním zpožděním, načež přicházejí další a další mládežníci a můj spásný nápad, abychom jim, než nás od rezervovaného stolu vyhodí, zkontrolovali občanky, ostatní jednomyslně zavrhují a ocitáme se v rozpacích vně hospody. 

Václav naštěstí bydlí v docházkové vzdálenosti a má sklep. To zní jako trochu zoufalé útočiště, ale tohle je sklep s velkým S, tedy až nám Vaškova žena otevře, protože si zapomněl klíče. Je to sklep disponující záchodem, basou piv, načatým rumem, dětským koutkem a pingpongovým stolem, což jsou všechno Čechovovy pušky visící na zdi, byť má každá jinou důležitost. 

Staré heslo říká, že dva lidé jsou společnost, tři jsou obíhačka, a tak jsme ten stůl rozložili a bylo to vlastně hrozně pohodlné, protože jsme nemuseli řešit nemovitosti, automobily, vztahy, tchyně, práci, děti a ani proč Péťa už nikdy nepůjde na Mňágu (ale půjde), jen jsme si každý počítali písmena velmi krátkého vulgárního výrazu. Jakmile se neúspěšný hráč stal tím celým slovem, odešel do dětského koutku pro rum.

Takhle to pokračovalo několik hodin: nejdřív hodně prohrával Péťa, pak chvilku já, ale hlavně jsem v pádu rozlil část nápojů na dětské hračky, tak snad je nebudou moc olizovat, a zápas se musel přerušit pro nutný úklid, ale na záchodě je naštěstí mop, a pak začal dost výrazně prohrávat pořadatel.

Nakonec jsme si v šatně, což byla už téměř prázdná basa, vyzvedli kabáty a vyrazili zase ven, sice trochu vratce, ale šťastni, že to takhle dopadlo, že jsme nemuseli poslouchat to country.

text a fotky Řízek

TECUMSEH OBÍHÁ

Petr se mě ve vlaku do Radotína ptal, jestli jdu večer na tu Jirkovu narozeninovou oslavu. Aby ne, když je to i moje oslava, odvětil jsem dotčeně. Pravděpodobně jsem radotínským lidem sešel z mysli. Přitom jsem polovinu soboty strávil tím, že jsem pro ně ve friťáku chystal tři kila řízků, čímž jsem z tchynina domu vytvořil imitaci provozovny KFC (přepálený tuk se nedal vyvětrat). Třetina byla nicméně vepřových, protože Václav kuřecí nejí. Večer jsem pak Václava mimochodem bedlivě sledoval - nevzal si žádný. 


Na začátku to bylo v klubovně komorní. Když jsme přišli, bylo tam asi osm lidí a hrála naprosto strašlivá hudba, což okamžitě zaujalo mou manželku. Dozvěděla se, že je to přece Voxel. Postupem času se v přehrávači uhnízdily Tři sestry a hrály pořád dokola jako vždycky a nikdo neprotestoval.


Kromě krajně neobvyklých řízků, jež do budoucna budou sloužit jako mnemotechnická pomůcka, že je to i moje oslava, se objevila tradiční česneková pomazánka a bramborový salát. Abych byl spravedlivý a na chvilku opustil populární ublížený tón, tekutých dárků jsem dostal přibližně stejně jako Jirka a dost často měly i stejnou etiketu s plachetničkou. A navíc mám i poukázku na půjčení psa pro účely běhání, bez čehož se chudák Jirka bude muset obejít. Zato obdržel obrázek s medvědím párem oddávajícím se erotice, jenže to neocenil, protože každý až na Milana ví, že Jirka potřebuje tekuté dárky. (Od nás mimochodem dostal ponožky, však měl taky každou jinou).


Pak někdo dostal skvělý nápad, že se postaví pingpongový stůl. Obíhačka v době největší popularity přitáhla asi patnáct lidí a hráli jsme ji asi pět hodin. Pálek bylo dost, ale Péťa se rozhodl, že bude hrát s Tecumsehem. S náčelníkem kmene Šavanů vytvořili dobrý tým a inspirovali řadu dalších, kteří si řekli, že běžné pálky jsou pro lidi bez fantazie. Já jsem si zvolil ještě drsnější cestu ke hvězdám (a - a to je podstatnější - mermomocí jsem chtěl být zajímavý) a hrál jsem třeba s lopatkou na uhlí, bowlingovým pohárem, hubicí od vysavače i várnicí na čaj. A hrál bych i lapačem snů, kdyby ho někdo tak důkladně nepřidělal.

Stejně jako se po Tecumsehově smrti zbytky indiánské koalice rozpadly, po odjezdu Marušky, Péti, Vaška a Haninečky spěla oslava do terminální fáze. S Petrem jsme se pokoušeli hrát na kytary, ale Tři sestry to odmítaly zabalit. V půl třetí jsem objevil u školy zbloudilého taxíka a zase jsem se ztratil Radotínským z mysli.


Druhý den jsem trochu zaspal a vařil oběd tak dlouho, až jsem na uklízení po oslavě dorazil přesně ve chvíli, kdy Jirka zamykal dveře vysmýčené klubovny. Koneckonců, je to jeho oslava.

text a fotky Řízek