Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorie. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 22. června 2017

TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek

pondělí 20. října 2014

PAMĚTI

 
Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer
S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě
A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

čtvrtek 24. ledna 2013

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.
K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek