POPO A ŘÍZKY

Na etiketách řepkových olejů bylo bůhvíproč napsáno Mamince a Pro mne, správně by tam však mělo být Jirkovi a Pro kamarády z Radotína. Nalil jsem olej do tchynina friťáku a s Maruškou a synovcem jsme krájeli, klepali, obalovali a těšili se na večer.

Ve stejnou dobu zřejmě Jirkova maminka drtila obrovské množství česneku a stroužky slučovala s máslem a taveným sýrem v poměru, který je utajen podobně jako recept na Coca-colu. A Jirka, s nímž tradičně společně slavíme narozeniny, ač se narodil o jedenáct měsíců později, jel možná zrovna kupovat sud nápoje, kterému jeho synek říká "popo". Možná je to zkratka pro velkopopovické pivo, těžko říct.

V klubovně jsem snad rok nebyl, byl tam větší bordel, než bývalo zvykem, a asi sedm lidí. Upoutalo mě, že z reproduktorů hrál Aleš Brichta, jednooký mezi vlastenci, což mi přišlo jako roztomilá recese, ale asi to bylo míněné vážně. Jako každý rok jsem se uvelebil do křesla a rozvíjel černé myšlenky, že už nikdo nedorazí, že už na nás všichni kašlou, protože si udělali kupu dětí, jež jsou podstatně zábavnější než my.

Ale nakonec přišlo přes dvacet lidí. Řízky i pomazánka zmizely ještě dříve než Brichta. A večer hrozně rychle plynul, lidé přicházeli s dary, vesměs látkami, po nichž je člověku lépe a jinak, jako jsou například lahve a dorty.

Mezitím jsme hodně mluvili: o pěstních soubojích v nejnižších fotbalových soutěžích, slaďování rodinného života s pracovním, chrabrých novinářích, lékařích, učitelích, právnících a jejich nelehkém údělu. Anebo o mostech mezi lidmi i nad dálnicemi.

Přijal jsem gratulaci z Finska i z Loun, která pak dorazila osobně a odvezla nás všechny domů. Tou dobou už bylo po půlnoci, z repráku se linuly nějaké divnosti od Tata Bojs, Jirka spal a v sudu zbývalo na dně pár posledních sklenic popo.

text a foto Řízek

MOZOLY PROTI UHRŮM

Déjà vu je zapeklitá věc. Hlavně napsat správně ta znamínka. Patnáctiletí kluci s uhrovitou pletí a v dresech, které jim nažehlila maminka, nervózně pomrkávají na své fotbalové protihráče - plešatějící tatíky s pivními mozoly. Nezažili jsme to už někdy? A jo, takhle přesně začínal FC Forejt. Před patnácti lety. Na zápasy hanspaulky jsme cestovali vlakem a metrem a v teplákách, někteří z nás se nepřevlékali, a distribuovali tak odpornou škváru z Pankráce a Karlína zpět do Radotína. A maminky vždycky spráskly ruce. A většinou jsme prohrávali. Jen ty dresy jsme mívali podivně zelené, ne zářivě bílé jako tihle mládenci.

Proti KáGéčku C jsme tedy nastoupili už vybaveni těmi plešemi a mozoly. A s tendencí podcenit soupeře t. č. na posledním místě, zvlášť když teď jedeme na vítězné vlně - tři výhry po sobě, to u nás nebývá zvykem. Navíc v minulém zápase jsme předvedli asi nejlepší výkon za posledních několik sezon a porazili tým z popředí tabulky, JZD Slivenec, drtivě 5:1. Tak jsme si nějak mysleli, že to už půjde samo.

Od té doby, co kapitán vypadá jako
fotbalista, se naše výkony zlepšily.

Jenže křesťanští gymnazisté se do nás nebojácně pustili a jejich ještě štíhlá a běhavá těla (nikde žádné ortézy a jiné protetické pomůcky) byla všude nějak rychleji než ta naše. Když navíc mládenci nesmlouvavě zakončili přímák do šibenice, Forejt zase po čase musel dotahovat.

Vrhli jsme veškeré síly do útoku, ale bylo to marné. Jiřina šel třeba sám na branku, jenže namířil do tyčky. Další střely šly mimo, nebo je pochytal fantom v oranžovém dresu (na snímku uprostřed), kterého jsme náramně rozchytali. A KáGéčko nám naopak soustavně utíkalo do brejků - a třebaže jsem kvůli podobnosti svého hnusného sepraného mundúru s nažehlenými bělostnými dresy soupeře musel chytat jen v triku, zima mi fakt nebyla.

O poločase nám začínalo být trochu ouzko. Tím spíš po další čtvrthodině, kdy se skóre pořád neměnilo, navzdory tomu, že hrálo dočista zběsile a hekticky a že jsme měli už asi čtyřicátou střelu na branku. Nervózní Jirka už křičel na všechny spoluhráče, nejen na mě, že blbě a pomalu rozehrávám. Útočníci se chytali za hlavu po dalších a dalších neproměněných šancích. "Ani neví, jak to chytil," hlesl Luboš poté, co brankář jeho jistý gól vytáhl těsně nad břevno. A naopak na druhé straně jsme měli několikrát ohromnou kliku.

Až sedm minut před koncem se Matyášovi podařilo vyrovnat. A když už to vypadalo, že si mladíci za sympatickou hru odvezou bod, zrodil se dvě minuty před koncem divoký závar s nějakými trefenými tyčkami, na jehož konci byl Kajetán, kterému se odrazil proti noze balon. Stál přesně v těch místech, odkud by se dala parádně přestřelit branka až někam k metru na Opatov a odtud dál směrem ke starému Chodovu, a nikdo by se pořádně nedivil. Leckdo si možná už představoval ten opruz, jak budeme muset potmě hledat zakopnutý míč.

V devíti z deseti případů by to tak skončilo, ovšem Kajetán nádherně trefil růžek branky. A tak jsme se radovali a mladí kluci byli děsně zklamaní, tak jako jsme bývali my, než jsme časem zjistili, že je to vlastně jen poslední hanspaulská liga a že na to naše skuhrání stejně není nikdo zvědav.

text a foto Řízek

JEZ, PIJ, DRŽ HUBU!

První jarní cyklovýlet
text Milan a mobilní fotka Řízek

„Nechceš jet na kolo?“
„Kam?“
„Do prdele. Tak co?“

Jirka není z těch, co zbytečně chodí okolo horké kaše. Venku vystrkovalo růžky jaro, tak jsem se nasoukal do těsné kombinézy, dofouknul kola svého kola a vyjel vstříc sobotnímu odpoledni. Basítek už čekal u trafiky. Ještě mají dorazit Slipouš a Řízek. Znalci, kronikáři a životopisci si jistě ráčí povšimnout, že tato čtveřice spolu není na kolech prvně. No ano! Ve stejné sestavě jsme předminulé léto brázdili šumavské cyklostezky, majíce základnu ve Vyšším Brodě, po večerech kalíce, zejména pak poslední večer, který je dodnes zdrojem řady nedořešených záhad. Po těchto zkušenostech jsme si pochopitelně od dnešního výletu slibovali hodně a zklamání se nekonalo!

Prvním kontrolním bodem byla věž vysílače Cukrák, která je, bohužel, na kopci. Poprvé v životě se mi na kole zamlžily brýle, a to tolik, že skrz ně nebylo vůbec nic vidět. Posledních dvě stě metrů je totiž opravdu výživných. Naštěstí je to na světě tak zařízeno, že při cestě z vrcholu to není do kopce, a tak jsme, propoceni, měli možnost zchladit svá rozpálená svalnatá sexy těla svižných sjezdem.

Pokračovali jsme po červené a projížděli řadou anonymních míst. Zřejmě nejzáludnější překážkou byl potok s mostem-nemostem. To jsme se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory – na mostaře a na překračitele. Obě varianty překonání potoka měly svoje osobité kouzlo, nicméně věřím, že jsem se rozhodnul správně, když jsem po vzoru Petra nechal most-nemost mostem-nemostem a s využitím jednoduché gymnastiky, kamene a stromu přešel s nohama při zemi.

Z Černolic jsme pak sjeli známým žlutým sjezdem do Všenor. Takhle mě ještě ruce nikdy v životě nebolely, ono to totiž hrozně drncalo. Všenory – Mokropsy – Černošice. Je potřeba vypíchnout moment, kdy jsme jeli na silnici všichni čtyři vedle sebe jako čtyři teplí bratři v triku. Muselo to vážně vypadat teple, ale skutečnost byla taková, že se sluníčko soukalo za obzor a teplota neúprosně klesala.

Staré přísloví říká něco o penězích, hospodě a lezení, ale my jsme si od lidové moudrosti nenechali poradit a obsadili jsme malou zahrádku hospůdky u černošické návsi. Naštěstí tam měli lacino a já jsem našel v kapsičce na kole zapadlé mince bůhví odkdy, takže jsme si kromě piva pro každého mohli s Jirkou dovolit i utopence, který tu stojí neskutečných patnáct korun, no nekupte to. Jenže byla strašná zima, ale vážně hrozivá, která požitek ze svačinky dost znehodnotila. Na silnici do Radotína jsme se pak zase trochu zahřáli rychlým šlapáním.

Málem bych se zapomněl zmínit o Petrově cyklistickém úboru. Nenapadá mě, jak bych to náležitě popsal slovy, naštěstí však jediná fotka z výletu zachycuje právě Slipouše. Ještě snad někomu není jasné, odkud vzala ta zvláštní přezdívka svůj počátek?

Tak zase příště na kolech. Brzy se oteplí a bude teplo, navlíkneme si přiléhavky, pojedeme a bude nám teplo.

OSMAČTYŘICET!

Krátce o dlouhé oslavě
text a foto Ř.

Už nějakou tu dobu chodím po světě. Jistě, chvíli jsem se také plazil, dost toho prosedím a proležím, často jezdím a občas i létám. Nicméně dohromady to dává už bezmála čtyřiadvacet let. A protože můj kamarád Jirka je na tom dost podobně, jen toho asi víc naběhal, uspořádali jsme společnou oslavu.

Možná bych mohl lehce poodestřít, co se za takovým mejdanem vlastně skrývá a ve stručnosti popsat práci celého týmu, armády odborníků z cateringu, kaskadérů a bedňáků. Anebo radši ne, jen vypíchnu to absolutně nejdůležitější. Největší pozornost je potřeba věnovat sudu, ten se musí vošéfovat jako první a tak, aby na něj bylo spolehnutí. Žádný jiný účastník totiž není tak nenahraditelný – i kdyby oslavenec nedorazil, nebude to taková pohroma. Mnohý z návštěvníků by to pravděpodobně ani nezaznamenal.

Nikol sice vaří pivo, ale Jirkovi po varnsdorfském moku nebývá dobře, a tak jsme sáhli po konkurenci. A pak jsme ji i naložili do mého dosud bezejmenného vozu, společně s nějakými dalšími drobnostmi, jako jsou lahve vína a koly a Eliška. Všechno jsme to odvezli do klubovny a už kolem čtvrté jsme to odpálili. Aby na nás taky něco zbylo. Postarali jsme se i o interaktivitu mejdanu: papírové verze zdejších populárních anket jsme umístili mezi pokrmy a napjatě čekali, jak návštěvníci budou hlasovat. Obě anketní otázky byly totiž ještě zapeklitější, než soutěž o padesát tisíc ve Snídani s Novou.

Hráli jsme stolní tenis a klubovna se zvolna zaplňovala. Lidmi, lahvemi s rumem a bahnem. Počasí bylo totiž přesně takové, aby nikomu nevadilo, že sedí v teplé klubovně, klábosí a popíjí. A komu to vadilo, šel ven hrát badminton. Taky jsem to zkusil, ale protože lopatka, jež mi suplovala raketu, neunesla mé zaujetí pro hru, šel jsem se bavit jinak.

Přijela za námi moje kamarádka Maruška, ta malinká s růžovými vlasy, co mluví sprostě a tvrdí, že ne. Už chvilku po jejím příjezdu došlo pivo, aby dokázalo, že naše obavy o jeho spotřebování byly liché. Ze spolupráce se sudem Ferdou jsme tedy vytěžili maximum - děkujeme, Ferdinande! Co se vlastně dělo dál? Tvořily se hloučky, povídalo se, hrála muzika zprostředkovaná, ale i živá.

Ta se soustředila do malé klubovny, kam přitáhla i nějaké posluchače a spoluhulákače. Dostávali jsme spoustu darů převážně rumového charakteru, některé z nich však tradiční pochutinu posouvaly dál a výš (vzpomeňme na láhev o objemu tankeru od Václava, dárkové balení Mírovo či například tuzemského Řízka s tuzemským Basítkem a plachetničkami od Zdenky). Rozjetý večírek jsme opustili někdy nad ránem, když to ještě v klubovně žilo. Spolu s úklidovou četou jsme se tam vrátili kolem nedělního poledne a musím konstatovat, že jsme třídili.

Nezodpovězenými otázkami zůstává, která z pomazánek byla chutnější a zda to byla nejhorší oslava na světě. Obě ankety totiž někdo v nestřeženém okamžiku svěřil kamnům.