PŘEDENÍ

Před čtyřmi a půl lety na mě jedna čerstvě narozená, druhá k smrti unavená čekaly v nemocnici, až přijdu na to, jak připevnit dětskou sedačku, a až se uráčím pro ně přijet, tedy až s kamarádem Davidem podél Vltavy dokončíme svůj soukromý závod, pokus o osobní rekord v půlmaratonu. A vše z toho se nakonec povedlo, byť jsem v cíli (Motol) mohl být o něco dříve. 

V dalších letech se Heda postupně naučila obstojně chodit i běhat a já jsem načas běhat úplně přestal a ze zoufalství zakoušel jiné způsoby pohybu, jako je třeba nevábné plavání. Ale v posledních pár měsících mě bolest paty kupodivu prakticky opustila (takže jsem se mohl na plavání směle vybodnout). To na jednu stranu vedlo k úlevě mých blízkých, neboť jsem méně protivný, na druhou stranu zas víc času trávím neúčelně dupáním po asfaltu. Prostě smíšené pocity.

Bylo potřeba, nebo aspoň mně to tak přišlo, se zase vrátit k závodům, které mě částečně naplňovaly. Pražský půlmaraton jsem prochrchlal, ale nabízely se Pardubice, kde jsem ostatně ještě nikdy neběžel. Holky kupodivu kývly na společný výlet a mimo jiné našly kočičí kavárnu, hezké hřiště i další atrakce, které jim umožnily příjemně strávit hodinu 26 minut a 35 sekund čekání na sportovce ve středním věku.

Já jsem se v mezidobí jal poznávat placaté město a vlastní limity a šlo to vlastně překvapivě dobře. Normálně bych teď věnoval cenné odstavce statečnému boji zralého jinocha s nepříznivým počasím, horkem nebo větrem, jenže tentokrát tam nic takového nebylo, počasí jako by neexistovalo, nepředstavovalo překážku. 

Jestli někdy běžet rychle, tak dneska, blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem to zahnal. Místo toho jsem se prvních pár kilometrů pohyboval přesně na úrovni svého povltavského osobáku a nikam se nehnal. Což bylo pořád vlastně šíleně rychlé: za ten prosimulovaný rok a půl jsem tempům kolem čtyř minut na kilák dost odvykl (resp. bylo to na mě rychlé vždycky).

Kudy jsme běželi, vlastně vůbec nevím. Pamětihodnosti nebo aspoň nějaké významné body absentovaly, táhlo se to jakousi neutěšenou periferií, čímž jsem se nechtěl nikoho dotknout, a točilo se to v kruzích, na levé straně byl rozpadlý barák, pak nějaký vojenský objekt či co, prima kapela a pak jsme se občas vraceli asi ne úplně do centra, ale aspoň mezi lidi. Dvakrát nebo třikrát se podběhla trať a to bylo veškeré převýšení. Což mi ale celkově vlastně hrozně vyhovovalo.Včetně toho, že jsem vůbec netušil, co přijde pak - ne jako když vím, že se budu v Praze další kilometry mrcasit na Strakonické.

Reálně jsem sledoval akorát hodinky a vzpomínal na všechny ty průšvihy z minula, kdy jsem tempo netrefil, přepálil to a pak shořel, jako když jsem na třetím kilometru maratonu na Karlově mostě měl tep 178 a doufal, že si to ještě nějak sedne - nesedlo, vzdal jsem to.

Druhých pět kilometrů jsem mírně zrychlil, ale jen neznatelně. Pořád to ostatně šlo relativně dobře, byť už to z mé strany aspoň vynaloženým úsilím připomínalo závod. Mezi skupinkami běžců už byly velké mezery a většinu času jsem běžel sám, nebo se na mě někdo vypočítavě přisál. 

Nezpomaloval jsem, ale kolem patnáctého kilometru se mě zmocnila panika, že je to ještě dost daleko. Odřené nohy v tvrdých adidaskách hrozně nadávaly a tep už byl tam, kde by být neměl, navíc jako by chvílemi i trošku fouklo. Pak jsem šlápl do nějaké obskurní díry, ale slepovaný kotník to zvládl a už se to nemohlo zkazit. 

Ve finále jsme se opravdu dostali do centra města na Pernštýnské náměstí. Ad hoc kamarádovi jsem se pokusil dodat kuráž, aby běžel se mnou, a jal se zběsile finišovat, což bylo trochu dříve, než by bývalo bylo soudné. Po domnělé poslední zatáčce totiž následovaly ještě další dvě a mám dojem, že můj souputník to věděl a v souboji o 141. místo mě deklasoval. Ale mávala na mě Maruška a něco volala, takže jsem to neřešil. Pak jsem si radostně zavýskl, protože to tam bylo, a šli jsme s Hedou na klobásu a koláč.

Jen mě mrzí, že jsem prošvihl tu kočičí kavárnu. Ale trošku jsem si vystačil sám: kdybych to uměl, spokojeně předu.

text Řízek, fotka Maruška

RUMOVÉ LABUTIŠTĚ

Odložil jsem v Praze stud a polovinu mozku a vydal jsem se na Jirkovu rozlučku se svobodou. Šťastně jsme se shledali na hlavním nádraží a zjistili jsme, že naše rezervovaná místa v Janu Pernerovi nevedou do intimního kupé, ale do normálního, lidského vagonu s usměvavou slečnou, pánem, maminkou s dítětem a panenkou. Pak tam taky byla tlupa debilů, která vlastně šla celou dobu přesně v našich šlépějích, neboť byla námi.

Pardubice, to je to město

"Pán pije pívo!" podotklo dítě a maminka poznamenala, že pán má pívo asi hodně rád. Pak se vlak rozjel. V Běchovicích začala bůhvíproč kolovat litrová zelená. V Úvalech jsem otevřel stáčené víno Chateau d'Hlavák, které jsem na poslední chvíli nakoupil. Cesta utíkala až příliš rychle. "Nebojte, slečno, já vám přes rameno nečtu, co si na tom mobilu píšete," ubezpečoval Jirka užívající si posledních 162 hodin na svobodě. Ujistili jsme slečnu, že se nemusí bát, že Jirka stejně neumí číst. Za Kolínem zelená zmizela a objevily se mraky a za chvíli i Pardubice.

Ve městě perníku a stovek obstarožních bicyklů, za něž by vám na pražské náplavce urvali ruce, jsme měli v plánu koncert třicetiletých Tří sester. Před branou pivovaru bylo nutno dopít přinesené nápoje. Chateau d'Hlavák říznutý kolou přes počáteční odpor rychle zmizel a začalo pršet. Schovali jsme se do průjezdu a čekalo se na překvapení. Tím byl Vašek s Haničkou, kteří se u nás zastavili cestou do Beskyd.

Pro strýčka Příhodu.

Když odjeli, přestalo pršet a vešli jsme. Spíš než předkapely a pivo Pernštejn upoutalo v jednom stánku mou pozornost parádní černé triko s nápisem Nohavica vyvedeným ve stylu Metalliky a s agentem Mirkem třímajícím elektrickou kytaru. Zvažoval jsem, zda takto utratit poslední tři kila, načež jsem se rozhodl být racionální a utratit je za pivo a panáky. Bylo to moudré rozhodnutí ("kdybys mi něco takovýho přinesl domů,  podala bych žádost o rozvod").

Tři sestry někdy předtím, než Jirkovi
věnovaly paličku

Tři sestry předvedly to, co jsme od nich tak asi očekávali. Tím chci říct, že to bylo prima. A Jirkovi se dokonce podařilo zachytit hozenou paličku, kterou, ozdobenou podpisy hudebníků, si pak po zbytek večera hýčkal jako drahokam.

Když nás ochranka odstrkala od pódia, přelili jsme se do McDonaldu. Pozornost tlupy debilů, která se nás pořád držela, bezvýhradně zamířila ke slečně Helence za kasou. Restaurace se chystala ke spánku. Jirka se ztratil, nebyl dokonce ani zamčený na dámských záchodech, jelikož tam byl někdo jiný patrně nepatřící k našemu zájezdu. Slečna Helenka mi gestem naznačila, že tam opravdu ty tácy s bordelem nevyhodím a že se vyhazují támhle, a bylo to rozhodně víc, než na co se zmohl kdokoli jiný. Cítil jsem obdivné pohledy kamarádů. Pak se Jirka našel, mohli jsme tak pokračovat.

Oheň! Oheň! Bude svítit!

Někoho napadlo, že zajdeme na diskotéku. Za šest pětek jsme dostali přístup do pekla laserových efektů, dunivé hudby (Péťa: "Já ty písničky vůbec neznám") a středoškolské mládeže. Byli jsme v celém podniku nejstarší hned po dýdžejovi. Tohle byl trochu omyl. Někdy před třetí jsme přistáli na hlavním nádraží, což bylo mnohem příjemnější. Potřebovali jsme do Přelouče a nakonec jsme ukecali dva zoufalé drožkáře, kteří nás svezli do Přelouče. Do kempu to byly asi tři nekonečné kilometry po hlavní silnici, ale pak se objevily naše maringotky připomínající cirkus Humberto.

Uvnitř to vypadalo trochu jako ve vybydleném vlaku. Spal jsem na palandě a pode mnou chrápal Péťa. Když jsem se zavrtěl v propadlé posteli, bylo to, jako kdybychom jeli přes výhybky, palanda zavrzala a zapraskala a Péťa ztichl. A tak pořád dokola.

Sobota začala asi v deset ráno pivem a Třemi sestrami, takže se vlastně nic nezměnilo. Šli jsme na oběd a ostuda šla s námi. Snili jsme o katově šlehu - a on tam opravdu byl! "Katův šlem," překřtil jsem Karlovo jídlo a zkazil jsem mu chuť. Proběhlo povinné očumování servírek, hodnocení jejich proporcí. Objevily se (nepochopitelně) panáky vaječňáku alias slunečního likéru ("To my tady dáváme spíš na poháry. Nedáte si poháry?"). "Prosím vás, co je tohle?" ukázal Jirka někam mezi fotografie a artefakty na zdi a myslel patrně vydloubávák na řepu. "To je moje babička s dědečkem," odvětila obsluha. Péťa si dal něco s osmi knedlíky a byl za hrdinu. Paní si myslela, že jsme nějací sportovci, ale vysvětlili jsme jí, že jsme jen gayové z Prahy na cestách.

Pak jsme šli po zelené se zelenou. Nakonec spíš po hlavní silnici nesmyslně do Přelouče a zpět. Kubajz našel na mapě Srnojedy ("To snad ani není na mapě!") a něco, co přečetl jako Rumové labutiště. Přijel Míra a Franta a jako bumerang jsme se vrátili do hospody. Karel přinesl kytičku. Část výpravy zůstala v restauraci a s nimi i ostuda.

Večírek se už kolem šesté večer začal nebezpečně zrychlovat. Jimi jel na kole třikrát pro klíče od naší rezidence a ani jednou se mu to nepovedlo. Chtěli jsme grilovat a zahrát si fotbálek, ale ani to se nějak nedařilo. Potřeboval jsem odjet dřív a stihnout autobus z Břehů. "My učitelé jsme dobře zaopatření," bylo poslední, co jsem slyšel, zaplatil jsem panáky za peníze ušetřené za nenákup trička s Nohavicou a vydal jsem se na cestu domů.

Autobus mi samozřejmě ujel, ale dobře to dopadlo: včas jsem pochopil, že opravdu nikoho nestopnu, a do Přelouče na vlak jsem doběhl. Jak dopadli ostatní, lze jen dovozovat. Jirkovi ještě zbývalo nějakých 136 hodin na svobodě.

text a fotky Řízek