VE STŘEDU HRAJEME DOBŘE

Zkažená neděle. Muž je od rána jak na trní, protože se blíží zápas. Pak odpoledne nesmyslně brzo vyrazí na fotbal, kde obvykle prohraje, načež se nesmyslně pozdě vrací domů po povinném a doporučeném pozápasovém pivu. Žena hubuje, že na dlaždičkách v koupelně, ba i v kuchyni (proč, proboha?) jsou černé kousky gumy snad ze hřiště (a jsou tam), a muž je skleslý, protože jsme prohráli. Tohle se pak opakuje každý týden.

Po mnoha letech jsme tuhle depresivní rutinu zdařile nabourali - místo v neděli hráváme totiž ve středu večer. Navíc nám to zatím celkem jde a jsme čtvrtí v nejnižší lize na planetě (čímž jsme to právě zakřikl). Považte: v prvním zápase Forejt porazil Kolíky 2:1 (tam jsem nebyl), pak si poradil s Playboy Teamem 5:2 a v minulém kole remizoval se Seniory Praha B 1:1 - i když tam jsme tedy měli jednoznačně vyhrát, protože poměr střel na branku byl asi 36:2 v náš prospěch.

Čím to je, že se nám zatím relativně daří?

- Středy nám sedí víc než neděle. Na tom může něco být, jestliže kocovina po sobotním večírku je horší než únava z pracovního anebo proflákaného dne. Možná pro někoho jo. A asi záleží na večírku.

- Chodí Jirka. Jiřina zatím ovládl statistiky všeho a po zásluze jej rozhodčí vyhlásili nejlepším hráčem na světě. On na oplátku v každém zápase vyhlásil všechny ostatní hráče, kteří mu zrovna nepřihráli, anebo udělali něco jinak. Ale on už takový je, a máme ho proto rádi.

- Naši mladí se zlepšují. Třeba Citrón udělal za prázdniny neuvěřitelný pokrok, zdrsněl a přestal se bát. I když pořád trochu zmatkuje a vymýšlí patičky, když jdeme do přečíslení, má v každém zápase spoustu šancí - byť zatím nedává góly.

Náš hráč má místo hlavy kosočtverec.

- Potkali jsme zatím samé slabé soupeře. Už jen narazit na někoho, kdo je výrazně horší než my, je celkem neobvyklé. Když se tohle stane hned třikrát po sobě, je to na pováženou.

- Spalujeme šance, ale sem tam dáváme góly. Tradičně máme problém s produktivitou, ale třeba v dlouho vyrovnaném mači s Playboyem jsme dali pět parádních fíků. A jak vědí experti z televizního studia, kdo dá víc gólů, vyhrává.

- Důraz! Zaznamenal jsem, že soupeři brečí a padají po našich zákrocích čím dál častěji. Kromě toho, že to viděli v televizi, to asi bude tím, že hrajeme docela důrazně. Nemyslím tím, že se jako Karel popereme při zápase (Kája má poslední dobou pořád nějaké excesy), ale prostě nasadíme takové nepříjemné, otravné bránění. Není to moc pohledné, ale celkem to funguje.

- Ničím, je to náhoda. Podle téhle teorie to brzo přejde a poslední zápas je toho důkazem. A ono to tak nejspíš je a brzy se z toho zase stanou zkažené středy.

text a fotky Řízek

O KOCOUROVI, KTERÝ CHTĚL LÉTAT

Pohádka od naší nejmenší
text, kresby a fotka Maruška, fotka a grafická úprava Řízek, v roli Barnabáše von Schwarzenberg Pepa

V jednom malém parku stál vysoký domek, ve kterém bydlel kocour Barnabáš se svým pánem. Když se ráno Barnabáš vzbudil, protáhl se a hned se běžel podívat k oknu, co nového se dnes v parku děje. Vyskočil na parapet a velké žluté oči se mu rozzářily, když viděl, jaký je tam venku zase šrumec. Ze čtvrtého patra měl krásný výhled na celý parčík a tak sledoval psy, kteří se pod ním proháněli, vlaštovky a děti na hřišti. Mňoukal si blahem a jediné, co ho od jeho zábavy dokázalo odtrhnout, byla snídaně od jeho pána.

„Barnabáši, poběž, máš tu dobrotu,“ volal na něj, a když kocour dojedl, ještě se s ním chvíli mazlil. Většinu času byl však pán v práci a Barnabášovi bylo smutno. „Kdybych tak mohl alespoň za všemi těmi zvířátky, co si hrají dole v parku,“ říkal si. Jenže, jak všichni vědí, kočky ven nechodí, a tak si mohl Barnabáš jen rozmrzele mňouknout, že by byl radši psem.

Občas za oknem lítal ukřičený havran a Barnabášovi se takhle předváděl i dnes. Kocour věděl od pána, že havrani jsou pěkné potvory. „Oškliví ptáci,“ nadával na ně vždycky Barnabášův pán. Ale kocour jim přesto záviděl, že si tak létají a plachtí ve vzduchu, můžou na zem i na střechu a hrají si s ostatními ptáky.

„Má taková hezká křídla, ani s nimi moc nehýbe, a přesto lítá. Asi to nemůže být taková věda,“ říkal si Barnabáš, když havrana pozoroval. Napadlo ho, že kdyby hodně roztáhnul všechny čtyři packy, jeho huňatý černý kožich by ve vzduchu také určitě letěl.

Druhý den kocourův pán zaspal. Sotva zjistil, že mu nezazvonil budík, nasoukal se do obleku, otevřel okno, aby vyvětral, a za chvíli už byl na cestě do práce. Ani nedal Barnabášovi snídani. Kocourek vyskočil k oknu a díval se, jak jeho pán po cestě peláší do práce. Už už si chtěl na chvíli schrupnout, když zjistil, že pán nechal otevřené okno. Vzpomněl si na havrana a představil si, jaká dobrodružství by mohl v parku zažít.

Barnabáš neváhal a rozhodl se létat. Ladně vyskočil z okna a roztáhnul tlapky, ale …. Ouha… neletěl, ale padal. Kmital nožičkami ve vzduchu, ale ani to nebylo platné. Věděl, že velké neštěstí je na spadnutí.

V poslední chvíli ho však mohutný zobák čapnul za kožich a Barnabáš letěl. Sice ne přímo on, ale pocit to byl krásný. Za chvíli se ocitnul zpátky za svým oknem. „Teda, ty jsi pěkné trdlo!“ krákal vedle něj havran, který ho ve vzduchu chytil. „Copak tě to napadlo?“ rozčiloval se dál pták. „Víš, já chtěl létat jako ty. Jsem stejně černý jako ty a packami taky umím zamávat,“ povídá Barnabáš. „To sice ano, ale nejsi přece pták, ale kočka! Ty se nenaučíš létat nikdy,“ odvětil havran.

Barnabaš smutně svěsil hlavu a začal nešťastně mňoukat. „Ale zase umíš jiné věci. Chytat myši, máš páníčka, který tě má rád a dává ti mlíčko. Já sice lítám, ale jinak jsem sám a je mi smutno,“ uklidnil ho pták.

Barnabáš uznal, že má havran pravdu. A tak se ty dvě černá zvířátka domluvila, že se budou každý den scházet u okna a povídat si, aby jim smutno nebylo. Barnabáš brzo poznal, že havran není ošklivý, jak říkal jeho pán. Velký zobák a krákání totiž ještě nedělá zlého ptáka. A stejně je to i u lidí.



KONEC