Máma nám odjela na víkend na dvougenerační dámskou jízdu, takže jsme si s Hedou zbyli. Ona od toho asi neměla přehnaná očekávání, ale já mám přesto vždycky bůhvíproč tendenci nám organizovat na poměry dramatický program. To se pak samozřejmě nerealizuje, protože místo večerního výletu na Signal Festival čumíme na šmouly (ale jo, jsou celkem dobrý).
Tentokrát ale běží všechno jako po drátkách. Hlavně díky tomu, že nej kámoška Eliška a její máma Míša na nás mají čas. Stihneme akvapark (divoké řece říká elektrická voda), pizzerii a druhý den i divadlo s herničkou – to nám ta dálnice pěkně utíká pod koly.
Pojďme ještě na sváteční oběd do restaurace (žízek s buambouem). Kreslí si pastelkami (Eliška pečlivě vybarvuje, Heda tvoří chatrné, ale strašně roztomilé H), přehazují si nakrájené maso mezi talíři a neděje se nic, co by jakkoli vybočovalo ze společensky tolerovatelných mezí, dokonce absentuje i obvyklý raně fekální humor.
Zatímco okolní stoly (jako obvykle) patrně řeší hádanku, jak mohou být ta dvojčata tak vzájemně nepodobná – vždyť mají i úplně jiné oblečení, ta jedna dost nevkusné –, Míša odvážně pronese šokující dotaz: Tak co v práci? a já si na chvíli pomyslím, že už je to tady, jsme mistři rodičovství.
V dobrém rozmaru neuvážlivě navrhuji přesunout se po jídle ještě někam na chvíli na hřiště, vždyť venku je tak pěkně (a taky se Maruška vrátí asi tak za 28 hodin a aspoň nám to uteče).
Krátce poté se volume dětí poprvé dostává nad snesitelnou hladinu, na zemi se opakovaně octnou pastelky, což nebude náhoda, a okolní stoly se zvědavě natáčejí naším směrem, což mě přiměje přerušit napínavý monolog o vývoji předplatitelského kmene. Rychlou analýzou seznám, že to z dvojčat, které je moje, je původcem výrazně větší porce bordelu, což je politováníhodné, a hlavně bych to asi měl nějak začít řešit. Jestli nepřestaneš, na žádné hřiště nejdeme, slyším se nesměle říkat, zatímco letící kamion vztekle odsekne: CHCI NA HŘIŠTĚ! (Nebo možná spíš hžiště, ale to už je fuk.)
CHCI NA HŘIŠTĚ! CHCI NA HŘIŠTĚ! a furt dokola a celé se nám to rozpadá pod rukama, najednou nevěřícně vidím sám sebe, jak táhnu nevychované dvojče, které se začalo ještě celé nějak podivně zmítat a divže se neválí po zemi, ven z lokálu a cenu pro tatínka roku zas hanebně vracím, zatímco Míša platí, nese nám zapomenutou koloběžku a odvádí nechápající Elišku domů.
Tady někde jsem měl asi odvést pozornost nebo to zkusit jinak. Každopádně jsme se moc neposunuli a ve Vodičkově mezi turisty vedeme plodný dialog: CHCI NA HŘIŠTĚ - Nemůžeš jít na hřiště, podívej, jak se to chováš. JÁ CHCI NA HŘIŠTĚ! - Ne, nepůjdeme na hřiště. - ABSOLUTNĚ JÓ!
Heda ani neví, kde nějaké hřiště je. Vydává se náhodně různými směry a vztekle se ohání rukama nohama. Nemám lepší nápad než pokusit se odnést svůj kříž (batoh, foťák, koloběžku a momentálně nespolupracující dítě) někam blíže k naší tramvaji a přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy řešil a jak. Buď jsem to vytěsnil, nebo to bylo hrozně dávno. Vím, že se do toho občas měly tendenci s různou měrou empatie zapojovat kolemjdoucí, především starší ženy. Nebály se a oslovily zuřící dítě a někdy to i mírně pomohlo. Hrdost stranou, beru cokoli.
Támhle jedna přichází. Na empatickou starší ženu je, pravda, poněkud mladá, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. "Jako dítě mi rodiče nechtěli koupit psa, i když jsem ho hrozně chtěla," začne vyprávět a Heda zmlkne a oba čekáme, co bude. "A tím mě psychicky týrali. Ve třiatřiceti jsem kvůli tomu dostala rakovinu," vysvětlí nám. Pěkně poděkuju, že mi to moc pomohlo, Heda zařve CHCI NA HŘIŠTĚ a jdeme dál.
Na Karlově náměstí po sérii přesvědčovacích rozhovorů ne nepodobným Dohodám z Osla Heda zmlkne. Ostentativně se mnou nemluví a otočila se ke mně zády a v této pozici vytrvává. Je to posun, byť paradoxně statický. Po další čtvrthodině jdeme na tramvaj a mlčky dojedeme domů.
Omlouvám se ti, tati. Mám tě moc ráda. Je to první věc, kterou mi po té celé show řekne, a zároveň ta nejlepší. Řekl jsem jí, že ji mám taky moc rád. A hrozně bych chtěl, abych příště nebyl moula a dokázal to jakkoli zastavit nebo uřídit včas, než nás to semele.
To sice neřeknu, ale vymyslím, že ještě zajedeme za dědou, prokecáme celou cestu tam i zpět, budeme pouštět draka, i když nefouká, a mámě upečeme dort. Bezlepkovej.
Jo a té paní přeju brzké uzdravení.
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat