V kočárcích odpočívají děti a jejich okolní rodiče koukají do mobilů. Heda se na ně všechny směje. Než ze dveří vykoukne sestřička, to pak okamžitě začne srdceryvně plakat. Jako kdysi spustila, když jsem ji na dvě minuty nechal pohlídat Frantovi, který u nás budoval skříň, a sám jsem šel na otočku do auta. Nic podobného jsem donedávna neslyšel (ale to se změnilo).
Úplně stejně reaguje na robotický vysavač, který je tak, chudák, momentálně univerzálně v nemilosti. Nebožtík Pepan ho nesnášel, žena na něj nadávala od prvního dne a dokonce už i já jsem byl nucen uznat, že ta věc nejenže absolutně neuklízí a už to snad ani nepředstírá, navíc není ani za mák chytrá, jak slibovali. Vlastně jen žere proud, zabírá místo a hučí. Na druhou stranu, reagovat na to srdceryvným řevem je trochu moc.
Co mají společného Franta, vysavač a sestřička od dětské lékařky? Patrně nic moc, kromě toho, že donedávna tvořili kompletní seznam Hediných nepřátel a vytvářely situace, které z jejího pohledu měly jediné řešení - pláč (řev).
Než k nim přibyla školička. Je to krásný, vlídný domeček na kraji vilové čtvrti, ale v docházkové vzdálenosti, navíc s blízkou kavárnou, kde mohou rodiče problematických potomků usrkávat latté na žal.
Školička, byť útulná a v hezkém prostředí, má jako nepřítel na rozdíl od těch předchozích i nějaké opodstatnění.
Heda totiž není hloupá a brzo pochopila, že to je celé past: že ty hračky, hodné tety a dokonce i chlupatí pejskové (máme hodně podbízivou školičku) jsou jenom jedna strana mince. Ta druhá je naprostá absence maminky, jež je momentálně nedostižně na žebříčku popularity ("Mimi. Mami. Mamimimi. Mami? Mimi. Mami! Mami!!" + neodbytné bušení na dveře od záchodu), nebo sporadicky doprovodného tatínka na nesnesitelně dlouhou dobu. Ta v současnosti čítá zhruba třiceti minut, neboť jsme právě ve zkušebním režimu, jestli si to sedne.
Zatím si to nesedlo ani v nejmenším, což je při mém kvapném odchodu slyšet, neboť školka nemá dostatečně zvukotěsná okna. Dělám, že to neslyším, a odcházím do kavárny, pít kafe na žal. Sleduju ručičky hodinek, poslouchám cizí rozhovory znuděných baristek a představuju si, jak to tam probíhá.
Když si Hedu vyzvedávám, nedozvím se to, protože není nic slyšet. Paní, ještě před půlhodinou usměvavá a rázná, jako by zesinala a smích ji přešel. Loučím se velmi chvatně, ona něco povídá, oba se snažíme odezírat. Ale bojujeme dál a kdoví, třeba se dceřin postoj změní na: "Jesle? Yes!".
Zatím ji akorát "rozsadili" od kamarádky Elišky, na kterou měla špatný vliv: bezproblémová Eliška se inspirovala a řvala taky, a tak teď chodí každá jindy. To mi přijde v patnácti měsících jako slušný výkon a cítím jako někdejší potížista náznak hrdosti.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat