pondělí 7. února 2022

SLUNCE

Heda je naše Slunce, protože kolem ní všechno rotuje, zejména pak my. Občas i ona sama, když vsedě legračně napodobuje zmatené otáčení robotického vysavače.

A když pak nastane zatmění, je to velmi divné.

Minulý týden začala moje žena zběsile pátrat po nějakém pěkném penzionu nebo hotýlku, který by nás na víkend hostil. Pojedeme třeba pendolinem do Ostravy. Anebo do Českého ráje, bez pendolina. Hlavně ne nikam na hory do zimy, proboha. Ovšemže nebudeme nic vařit ani vyvařovat lahvičky na mlíčko, vlastně nebudeme ani nic dělat, jen odpočívat, povídat si a s postupem času se čím dál tím víc těšit na mimino, které bude vlastně poprvé na tak dlouhou dobu hlídat babička. Ale ne nijak křečovitě, prostě jen tak mile se těšit.

Mimochodem, koukal jsem jen přes rameno, ale fascinovalo mě, kolik takových vlídných penzionů je a kolik z nich v neuvěřitelných dírách, kde široko daleko nic není, se neváhá velkohubě pojmenovat třeba "resort". Ale to není důležité.

Protože jsme samozřejmě nakonec nejeli nikam. Odevzdali jsme sice mimino babičce a dědovi, ale jen na jednu noc. A radši jsme zůstali v Praze. Co kdyby se něco stalo.

Pochopitelně se nestalo vůbec nic, jen jsme babičce během odpoledne a večera třikrát volali, jestli se něco nestalo. A pak zas hned ráno. Na oběd jsme zašli do filipínské restaurace (ze setrvačnosti s dětským koutkem) a pozorovali jsme Hedina vrstevníka, jak do něj jeho rodiče se střídavými úspěchy dostávají potravu (dojemné). Kolik je mu? O měsíc víc? O dva? Už umí chodit? Umí roztomile napodobovat koníčka a rybu? Co asi dělá Heda? Poslala babička nějakou fotku? 

Pak jsme šli do sauny a přes panoramatické sklo jsme sledovali, jak na protějším břehu Vltavy motoráček zdolává kopec na Žvahov a přemýšleli jsme o tom, jak ji někdy vezmeme na výlet právě takovým motoráčkem a budeme jí to všechno vysvětlovat a ukazovat přes řeku na místo, kde jsme onehdy byli v sauně.

Potom jsme zašli do kina a film byl zrovna o takovém motoráčku a přenesl nás do tmy; šli jsme ještě na přiměřeně romantickou večeři a přemýšleli jsme o tom, jestli už Heda spí a jestli vypila všechno mlíčko.

Pak jsme šli spát a nechali vypnutou chůvičku. A celou dobou se nám hrozně stýskalo.

Naštěstí je naše hedocentrická soustava zase kompletní.

text a foto Řízek