PSÍ ŽIVOT

Nejsem příliš televizně vzdělaný, ví se o mně a je to naprostá pravda, že mám zásadní nedostatky v kánonu pohádek a rodinných filmů  - před pár dny jsem poprvé zhlédl "asi vítr, Máchale", moc mě to nebavilo. Také mohu jen o málokterém seriálu říct, že jsem viděl veškeré odvysílané díly. Výjimkou je Bluey, která jich má 153, přičemž leckteré jsem viděl nejméně desetkrát. 

Ovšemže ne sám, protože na tuhle původně australskou kreslenou psí rodinku bych asi bez Hedy nijak nenatrefil. Teď s psíky trávíme rána: kakao, čokoládové kuličky, peřinku na gauč a Bluey.

Bluey je těžké nemilovat, protože se tam neřve, špatně nadabovaní psi nesuplují integrovaný záchranný systém, nejsou tam blátivé kaluže, nikdo se neproměňuje v pavouky, absentují lejzry i Gargamel a každý díl trvá milosrdných pět minut. Takže když Heda ráno usmlouvá "ještě jeden, tati", je reálná šance, že tu školku i tak stihneme.

Je to vlastně o tom, že dva psí rodiče mají dvě děti a ty se snaží vychovávat, zpravidla pomocí her. A je to roztomilé, legrační i dojemné a někdy strašně dobře vypointované a nedá se od toho odtrhnout. 

Někdy je to poučné nebo k zamyšlení, dost často jen sranda a pár dílů je prostě dokonalých (jak je Bluey taxikářka a veze tátu na letiště, když jim Bandit vypráví o tom, jak šikanoval bráchu, když Bluey přemýšlí, za co nejlépe utratit pět dolarů na trhu, když se Bluey zdá, že je netopýr, a spousta dalších). Navíc je tam zpravidla výborná muzika a občas i hlášky (třeba "taktické čůrání" u nás zdomácnělo).

Nevýhoda je, že výrobci vycítili šanci, a tak máme (zatím jen) lego Bluey a nově i zubní pastu Bluey. Což ještě jde.

Někdo to prostě hrozně dobře napsal, hlavně teda postavu Bandita, ve které se každý táta vidí, nebo spíš tak trochu doufá, že si o něm jeho okolí myslí, že je jako Bandit. Pořád je hustej, i když mírně fotrovatí. I vorvanej z práce najde sílu vymýšlet ty nejlepší, ale zároveň někdy trochu ostré hry, děti ho totálně žerou a když si s nimi hraje, kouká do mobilu jen občas. Miluju, když dělá, že je kouzelný pařát.

Jeho žena Chilli mě trochu štve, je taková akurátní a k uzoufání rozumná, na střední měla nepochybně samý a seděla v první lavici, a její hry tím pádem většinou stojí za prd. Nicméně asi tam někdo takový musí být, aby to drželo pohromadě. Chilli je jako taška s důležitými provozními věcmi, které člověk potřebuje k bazénu a které bychom já nebo Bandit určitě nechali doma a vzali jen ty zábavné, což by nefungovalo. 

Heda je někdy jako roztomilá a citlivá pětiletá Bingo, někdy jako její rozjívená a trochu problematická sestřenice Muffinka. Zvídavá, akční a sebevědomá Bluey je možná Heda za dva roky.

Á propos, kdybych o ní psal seriál, musela by tam nutně být scénka, jak spolu večeříme sushi a ona řekne: "Mami, já tam mám tu pálivou šunku, tu nechci!" a ukazuje při tom na nakládaný zázvor.

Zkrátka, jestli máte pocit, že kreslené seriály jsou nutné zlo, které je potřeba přetrpět nebo vytěsnit, pusťte si Bluey. A můžete s námi čekat, až konečně natočí i celovečerák. 

Anebo si přečtěte Děti z Bullerbynu, s nimiž aktuálně usínáme a Heda se mě ptá, co to znamená "jednotit řepu" a "dostat výprask". Což je vlastně taky dobrý. 

text a foto Řízek 

UNIVERZÁLNÍ ZNĚLKA

Zmáčkneme na ovládači 99, Heda začne rukama matlat po obrazovce, máma začne hrozit a spustí se Déčko a pohádky. Pár seriálů je výborných (zpravidla baví nás, Hedu ne), pár jich je snesitelných pro nás pro všechny. Ty nesnesitelné vypínáme, takže o nich dnes nepíšu. Některé jsou fakt německé a bizarní (Tom a krajíc chleba s jahodovou marmeládou a medem), no a zbylá spousta je navzájem zaměnitelných. U nich zpravidla dcera znuděně odchází a věnuje se jiným předmětům a činnostem, třeba zrcadlům nebo destrukci.

Televizní pohádky jsou pro mě dost neprobádaný žánr, vnímám je velice intenzivně a zřejmě daleko pozorněji než jakékoli zpravodajství. A jsem možná přehnaně kritický, byť si jako profesí přece jen kreativní člověk dovedu představit, jak těžké je vymyslet něco originálního (moji čtenáři by to nepochybně potvrdili) anebo aspoň ne úplně očividně vykradeného, zvlášť na přesyceném trhu animovaných seriálů pro nejmenší publikum.

Vymyslet (smysluplně přeložit do češtiny) k tomu navrch slušnou, původní úvodní píseň musí být úplné peklo.

Buďto jsem přecitlivělý, nebo se to fakt moc nedaří a zpravidla to končí průserem plným divných obratů  ("letí ptáci v jednom shonu", "vstává brzy ráno, kocour mňoukne 'ano'" apod.) a úplně otřepaných postupů a frází. I dobré pohádky mívají blbé znělky.

Vlastně je to jedna jediná znělka v různých obměnách. Její základní verze vypadá takto: 

Pohádková píseň

Pojď sem k nám, je tu bezvadný svět, 

Všechny tu znám a ty nebudeš chtít zpět

Budem se smát, zažijem dobrodružství hned 

Sedni si k tý bedně, ať ti to můžem vyprávět 

Máme tady kamarády, už nebudeš sám

[hlavní postava, dočista neokoukaná a původní, jméno dvouslabičné a zapamatovatelné] je třída, to ti přísahám

[vedlejší postava, přítel hlavní postavy] rád nabídne přístřeší 

Tahle parta [druh zvířat, lidí] vždy všechno vyřeší

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Tady v [atraktivní lokalita, kde se odehrává děj] se nikdo nenudí

když přátelé jsou s tebou, ani sníh nás nestudí

a když někdy smůla je zrovna v osudí

všichni z naší bandy tě rádi povzbudí

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Když budeme spolu, nic nepřemůže nás

Porazíme [vedlejší postava, nepřítel hlavní postavy], ten se příště vrátí zas

Tak hned si nás zapni, zažiješ napětí  

Ne jak u pohádky, co jde vzápětí

-------

Vlastně se dá říct, že čím méně slov znělka má, tím je lepší. Takže na celé čáře vyhrává Prasátko Peppa, kde se ve znělce vůbec nezpívá, zato se u ní dá dobře trsat. 

Všichni mají moc rádi Prasátko Peppu. Chro chro.

text a foto Řízek

LADA A JÁ A VY

Říct, že mi Studio 6 zpříjemňuje ráno, nemohu, neboť úplně stejně mi zpříjemňuje ráno kartáček na zuby anebo zapínání pásku u kalhot. Je to prostě něco, co ráno tak nějak je.

Šumí to kolem nás, mezi snídáním a krmením stíháme vnímat různě velké trhance živých vstupů z nepravděpodobných míst a rozhovorů vedených ze světle modrých pohovek i upoutávky na druhou volejbalovou ligu či na jednání vlády. Vlastně mě na tom baví, jak mě to nebaví; hypnotizován pozoruji, jak se ty rozhovory vlečou, protože je potřeba sisyfovsky naplnit tři vysílací hodiny, každý den kromě sobot a nedělí a už mnoho let. Ale pokud by to zrušili, chybělo by mi to.

Ostatně první televizní pořad, který kdy zaznamenala naše malinkatá dcera, bylo právě Studio 6. Podle pohybu jejích očí to působilo dojmem, že ji zaujal šot z jakési basketbalové ligy. Ne, nedáme ji na basket, protože pokud nenastala nějaká genetická anomálie, bude mít metr padesát.

Kdyby vydržela do 8.20 (což se nestává, protože tou dobou zpravidla probíhá první dopolední spánek), mohla v televizi, kterou nejraději pozoruje vypnutou, zahlédnout mě. Itinerář reportérky Lady Kolovratové se totiž toho dne náhodou protnul s mým nabitým diářem.

Před odběrovým místem krčské nemocnice důležitě parkovala televizní dodávka s majestátným satelitem, od níž se všichni soudní raději drží dál. Od šatny, kde dárci nechávají kabáty, protože přes jejich rukávy se špatně hledají žíly, se budovou až k dodávce táhly kabely. Když jsem stál ve frontě k registraci, konečně jsem Ladu zahlédl, jak efektivně diriguje svůj tým, tedy kameramana, muže, který soustředěně odmotává a namotává kabely, a primáře transfúzního oddělení, jenž bude zjevně respondentem.

Přes složitou dobu bylo v čekárně plno – možná právě o tom měl být živý vstup, který se zde zjevně chystal. Jeho přípravy trvaly přesně tak dlouho jako vypít kafe (před odběrem nutně bez mléka), vyplnit dotazník o zdravotním stavu a nechat si změřit tlak. Cestou do odběrové místnosti, což je jakési srdce pavilonu, jsem se musel protáhnout kolem kameramana a prodrat mírně napjatou a trochu slavnostní atmosférou blízkosti něčeho historického.

Zrovna u lůžkokřesla, kam mě sestry zavedly, stál drobný, trochu nervózní primář Thomayerova sanatoria v Praze 4- Krči, ve vypraném livreji a s černým mikrofonem (ano, ráčkoval, omlouvám se), a Lada Kolovratová v krvavě červené blůzce, nebo co to bylo. Slavnostnost celému okamžiku přidávalo i to, že si sestra, která se mě chystala napíchnout, dokonce vzala rukavice. 

"Koho se můžu na něco zeptat? Třeba jak dlouho darujete krev a proč to děláte?" otázala se reportérka pléna. Pochopitelně jsem gymnaziálně zabodl oči do podlahy a modlil se, aby mě nevyvolala. Nakonec trapné zbabělé ticho přerušil jiný dobrovolník a ze mě se regulérně stalo křoví, ale důležité. Kamera se rozjela, ráčkující primář vyprávěl o protilátkách, koronaviru, Praze, transfúzích a v každém slově bylo to R a ze mě poklidně tekla krev a z místnosti simultánně tekl obraz a zvuk do domácností v Česku.

Uprostřed vstupu se odehrálo kouzlo, to když Lada a její tým včetně kabelového navíječe elegantně přešli z odběrové místnosti do čekárny a dorazili až k okénku, kde se vydávají svačiny. Pak se přesně podle scénáře otočili a vrátili se k nám zrovna ve chvíli, kdy přístroj na mém stanovišti důležitě zapípal, kameraman zbystřil a zašvenkoval na mě.

"Jste televizní hvězda," špitla mi pak sestra, když se jí po úspěšném odběru napotřetí těmi fešáckými rukavicemi konečně podařilo zalepit náplast. Udiveně jsem na ni pohlédl. "Ta vaše nádherně naběhlá žíla. To se jen tak nevidí, krásně se to trefovalo," vysvětlila a tělem se rozproudil pocit ničím nezasloužené hrdosti a štěstí. A mohl jsem jít na párek, zatímco televize balila kabely a jela rozdávat radost a nudu zase do nějakého bizarního muzea nebo šperkařské dílny.

text Řízek, foto ČT

ESVÉBÉČKA

O jednom nežádoucím účinku se příbalový leták antibiotik nezmiňuje: pacientovi jejich užíváním klesá IQ. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že jsem včera využil volný chřipkový večer tak, že jsem ulehl k televizi a - aniž mě kdokoli nutil - pustil jsem si premiérový díl seriálu Svatby v Benátkách. Dokonce jsem to dokoukal do konce; při asi osmdesátiminutové stopáži a třech reklamních pauzách s prostředky proti inkontinenci je to myslím slušný výkon. Co je horší, já jsem z toho vlastně měl místy i radost.

Přiznám barvu, ať nejsem jako intelektuál, jenž se ofrňuje nad Bleskem a pak potajmu na bulvárních webech kliká na zábavné fotky s Petrem Kolářem a neznámým bílým práškem: koukáme na to se ženou bohužel celkem pravidelně, zpříjemňujeme si tím večery trávené na chatě s babičkou. Teda zpočátku hlavně žena koukala. Já jsem si k televizi brával knížku, ale naneštěstí jsem se skrze tak blbé, až zábavné dialogy, nešikovně skrytý product placement a hlasité reklamní pauzy nedokázal soustředit.

A tak jsem spolu se statisíci dychtivých divaček zřejmě převážně v malých vesnicích, domovech důchodců a v domácnosti začal řešit ústřední otázky celého seriálu: kdo bude tím pravým pro paní Olgu, spolumajitelku svatebního salonu? Šarmantní fotograf Romeo, úlisný Trenér, či snad excentrický exotický malíř José Pivoda? A čí jsou vlastně ty její děti? Proč se jedno z nich během přestávky mezi sezonami změnilo na tlustší a hloupější? Všimne si toho Olga někdy? A proč pořád chtějí měnit ty dodavatele energií?

Nemá cenu si něco nalhávat, včerejší díl Esvébéček (říká se tomu tak? Jako Vékávéčka nebo Béháčka) patřil k těm dějově chudším. Žádné dramatické pády z traktoru, hrdlořezové navštěvující dětské pokoje či aspoň nevěsta, která si to na poslední chvíli rozmyslela. Vlastně tam nebyla ani žádná veselka, ale i tak nám to spolu pěkně uteklo: Lola s Olgou na začátku zjistí, že je Romeo vypekl, předal svůj podíl na svatebním salonu své matce Kony a sám odjel na Island. Bídák, já mu nikdy nevěřil! Paní Kony je hrozně úspěšná kapitalistka, ale chce mít ve všem ordnung. Třeba ty účty za elektriku - mává fakturami -, to je síla (asi jim ještě nepřišla na tu pěstírnu ve sklepě. Kecám, v Benátkách takové věci nejsou). Nepřemýšleli jste o tom, že změníte dodavatele elektřiny? Zvlášť Lola tu její panovačnost těžce nese - Kony jí třeba objedná pizzu a Lola si nevezme ani dílek. Ani jeden! Hádám, že z toho budou ještě problémy. Stejně jako s paní Krejzovou, které ten dům a asi i všichni seriáloví lidé patří. S Kony se bába taky nějak nepohodla, asi šlo o prachy, a ani kafíčko spolu nepopily.

No a pak ten chudák zubař, pan doktor Grábner. Tváří se, jako by ho bolely zuby, a ani do práce nejde - a jo, on si vlastně před pár reklamními bloky vzal svou sestru (ovšemže zdravotní) Lenku a z Lenky pak vypadlo, že sviště nečeká s Grábnerem, ale s nějakým jiným zubařem (Viktorem, myslím). Takže Grábner chodí jak tělo bez duše a potkává další benátecké postavy, které mu vesměs radí, ať si z toho nic nedělá, že je to vlastně prima. Nakonec zakotví u Olgy, jež je taky v depresi (myslím, že aktuálně z Romea). "Vychrápe se Grábnerem, nebo nevychrápe?" pípne mi SMS od ženy (je u babičky). A já správně odhaduju, že koitus nebude (aspoň zatím), že to by už na Olgu a koneckonců i na diváctvo Primy bylo až moc promiskuitní.

Další, kdo je v depresi, je zkrachovalý herec Drozd. Nemá práci a diváci mu píšou, že neumí hrát. A tak vyhání červotoče z kredence a řeže dříví a pak ho bolí ruka. Další zubař, kterého hraje Bob Klepl, mezitím pokračuje ve své nekonečné etudě na téma Jsem nešika a sociální případ a nemám kde bydlet, ale je to hrozně tajné. Jeho čas asi ještě přijde, nebo nevím. Malíř Pivoda si zatím zvyká v nové roli, zařizuje kavárnu. Jako vždycky mě tenhle rošťák překvapil - vevnitř to totiž vypadá úplně nudně, ale zase jsem rád, že je spokojený a že se usadil.

Jak Romeo odjel fotit lišejníky na Island, salon vlastně přišel o fotografa. Naštěstí je tu dlouhovlasý permanentně nesmělý mladík (nemohu mu přijít na jméno), který v salonu brigádničí, nosí nějaké hadry a předměty a tak. Jaká náhoda - zrovna si jde pro vyvolané fotky. Já totiž rád fotím, skromně říká Olze s Lolou. "Ty vole, bůh ze stroje!" raduje se Maruška. Určitě se radují o Olga s Lolou a dlouhovlasý brigádník to bezesporu zvládne, i když si samozřejmě moc nevěří, prostě je takový. 

Najednou titulky, tak asi už se fakt nic nestane. Vypínám to a zase příště v Benátkách na viděnou. Ve městě, kde všichni žijí v jednom baráku vlastněném protivnou bábou a nejsou si jistí, čí jsou jejich děti.

A tu výměnu dodavatele zvážím.

text Ř., ilustrační foto: "Benátky nad Jizerou Husovo nám. 3" by Petr Vilgus - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.

P. S. Soundtrackem k dnešnímu článku nemůže být nic jiného než tohle.

NAŠI FURIANTI

Naše třetí letošní fotbalová hanspaulka fiktivním divákům nabídla návrat v čase, setkání s televizní celebritou a několikanásobné furiantství a chvástounství. A taky jsme samozřejmě prohráli. FC Forejt - La Famiglia 1:4...

Kolemjdoucí a svatebčané se nedaleko Libeňského zámečku divili, když jsme s kapitánem přímo na ulici shodili saka a jali se ze svatebního převlékat do fotbalového, v našem případě do páchnoucích běžeckých trenýrek respektive fešného modelu složeného z termoprádlové soupravičky doplněné mým starým brankářským dresem. Jestli hádáte, že ten jsem si vzal já, tak jste vedle.

Cesta autobusem a tramvají měla svou logiku: náš týmový vůz musel zůstat Marušce a transportovat těhotnou kamarádku, a tak jsme se museli učit číst jízdní řády a jet potupně sockou. Samozřejmě, že bychom tramvají mohli jet i v oblecích, ale to by nebylo ono. Takhle přesně cestoval na zápasy (a především z nich) Vlastimil tak před jedenácti lety, kdy naše slavná fotbalová kariéra byla ještě v dupačkách, než poznal kouzlo když už ne sprchy, tak aspoň převlékání. V teplákách a zeleném dresu, kapající škvárovou emulzí znečišťující koženku a zaujatě popisující klíčové momenty zápasu, zpravidla opačně s většinovým výkladem.

Václav navíc po cestě zkoušel žonglovat se třemi míči. Já jsem se zase netajil tím, že jedu načerno. Byl na nás pěkný pohled. "Luki, ta paní se nás bojí," poznamenal při pohledu na stařenku, která s obdivuhodnou rychlostí vyklidila prostor autobusové zastávky, v jejíž blízkosti jsme se dočasně nacházeli.

Korunu všemu nasadil Václav právě na zastávce Bulovka, jenž se na liduprázdném plácku u dálnice jal chvástat svým fotbalovým uměním. Předvedl velmi slušnou kopací techniku či driblování o skleněnou výplň, než jej o míč připravila položená taška. Unikátní videodůkaz mi zakázal zveřejnit, bude nám muset stačit přepis:

"Ahoj, jsem Vašek a jsem kapitánem FC Forejt. Rád bych se tímto představil. Mezi moje přednosti patří nožičky, teď vám ukážu ještě kličky... driblink s balonem (míče utíkají a zastavují se o lavičku)... Vidíte, umím ovládat dva balony najednou. Tohle je improvizovaná brána (ukazuje na tašku), ukážu vám střelbu dvěma míči. Vidíte, zasáhl jsem dvakrát svůj cíl. A teď se vrátím k nožičkám (míče opět utíkají). Vidíte, umím si nahrát i o zastávku (zadribluje o přístřešek). To je vše."

Pak už nám to naštěstí jelo. Zápas samotný nicméně poznamenalo to, že jsme sestavu slepili na poslední chvíli, a především fakt, že soupeři byli mnohem lepší. Přesto jsme se ujali vedení, Péťa vyslal zákeřnou přihrávku před branku, která k radosti FC Forejt skončila gólem. Klasicky nám vedení vydrželo asi třicet sekund a do poločasu nám důraznější La Famiglia dala další dva góly, přičemž ten druhý tam spadl těsně před poločasem, jako pokaždé - začal jsem sprostě nadávat, až jsem spoluhráče poděsil, že mi něco je, ale byl jsem jen hrozivě naštvaný.

Druhou půlku jsme neodehráli špatně. Matyáš, driblér Venál, Luboš, Péťa, navrátilec Franta i nováček David bojovali a vizuálně vyrovnali obraz hry, ale ke snížení jsme se nijak nepřiblížili. Největší šanci vyhlavičkoval Péťovi kdysi populární moderátor Pavel Zuna z brankové čáry, ale myslím, že už mu to odpustil. Na konci už jsme to trochu otevřeli a La Famiglia tak dlouho nezištně přihrávala na nikým neobsazeného chlapce v útoku, až se mu v posledních vteřinách poštěstilo mě zostudit a uzavřít výsledek na 4:1.

Nutno říct, že zápas byl velmi příjemný, atmosféra víkendová, hrálo se  nezákeřně a až na debilní mokré kluzké hřiště na druhém konci planety se to každému muselo líbit. Snad i proto jsme se pak odebrali všichni do hospody, Vašek pokynul moderátorovi, jak jinak - a furiantství posedlo i mě a nechal jsem se vyhecovat k tomu, že jsem svůj údajně vodotěsný telefon Sony ponořil do půllitru s vodou - původně jsem se holedbal, že ustojí i pivo, ale vyměkl jsem.

Piva jsme dali dvě, jak dopadlo potápění, se podívejte na videu. Dovoláte se mi i nadále, jen vás někdy možná neuslyším, ale třeba je to shoda náhod.

Ke dnu tabulky po nadějném začátku opět klesá i FC Forejt, ale jak říkám, byla to tentokrát příjemná prohra.

text, mobilní fotky a video Řízek

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.

K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

DRAČÁCI PROTI PRODAVAČKÁM

Dnes bych se zde rád zamyslel nad televizními seriály. Nepůjde však o žádnou sofistikovanou kritiku, jak už jste zvyklí - vypadám snad jako Mirka Spáčilová? Seriály totiž nejsou tak úplně moje gusto, nemám na ně trpělivost, a tak je trochu s podivem, že jsem z bohaté tuzemské produkce téměř dokoukal zrovna primácký seriál Obchoďák. Ano, ten, který kvůli tomu, že se na něj vůbec nikdo nedívá, za pár dní končí. Ten bych si dovolil porovnat s americkou fantasy sérií Hra o trůny z produkce HBO.

Tak jasně, ono to srovnání bude asi trochu kulhat, protože Obchoďák, i když mu nemůže nikdo upřít snahu, bude vždy jen ubohá papundeklová provinční sračka s vachrlatým scénářem a okoukanými herci. Oproti tomu Hra o trůny je po dvou sériích už malém legendární záležitost, při které milovníci fantasy na celém (skutečném) světě zažívají několikeré Vánoce a naplnění mokrých snů. Že jste o ní ještě neslyšeli? Já do pátku taky ne a to už máme s Maruškou za sebou osm hodinových dílů - byl to hezký víkend. Takže to bude asi jako srovnávat Ivetu Bartošovou s Amy Winehouse.

Co však mají tato díla společného, kromě toho, že nemám rád nakupování ani fantasy?

Nepřehledné prostředí. Hra o trůny se odehrává na fiktivní ploše Sedmi království Západozemí, na každém rohu se něco děje, někdo kuje pikle, souloží a vraždí zvířata a děti, jinak je to v podstatě takové Dračí doupě říznuté Heroes of Might and Magic a Tolkienem a nepřekvapilo mě, že knižní předlohy zaplnily čestné místo Vlastíkovy knihovničky. Přiznám se, že občas netuším, kde na rozlehlé mapě se hrdinové zrovna probodávají a kopulují. Obchoďák zase nepřekvapivě téměř neopustí atraktivní obchodním centrum za našimi humny, kde si ani po několika letech nejsem jist, v kterém patře je Interspar, a pokaždé marně hledám bankomat. Zkrátka a dobře, ani v jednom se vůbec neorientuju.

Moc postav. Jak autor knižní předlohy Hry o trůny, tak především stvořitelka Obchoďáku nemysleli na jednodušší diváky mého typu. Rodinná pouta jsou propletená sama o sobě, navíc to Hra o trůny komplikuje incestem a Obchoďák zase různými věkově nevyrovnanými vztahy. Abych si skoro kreslil rodokmeny! Navíc měli potřebu dostat do děje prakticky všechna bizarní jména z kalendáře - věděli jste, že existuje jméno Doubravka? A to není fantasy. Ani v tom se neorientuju.

Hlavní hrdinka je v tom. Ať už jste atraktivní Daenerys Targaryen (žena, kterou nic nepálí), anebo manažerka obchodního centra Vanda, máte především plodit děti, ovšem musíte zároveň zvládnout i celou řadu dalších úkolů - ať už je to řízení čtyřicetitisícové armády divochů, anebo obřího obchodního domu a náročný rodinný život. Zatímco Vandu oplodnil buďto nevěrný fidlálista (tak mu fakt říkají), nebo její dávný milenec, s nímž se příležitostně zapomněla onehdy po večírku (uvidíme!), v těle Daenerys koluje dračí krev (jak přesně to provedla, mi není zcela jasné) mixnutá s geny hrůzostrašně vypadajícího divocha. Zatímco Vandě je během těhotenství převážně špatně a fidlálista jí dál zahýbá, Daenerys se celkem přirozeně stává královnou barbarů, sní syrové koňské srdce a její partner jí dělá, co jí na očích vidí, třeba na jejího ne moc sympatického bratra vylije roztavené zlato.

Krutost. V tomhle ohledu vede rozhodně dílko Lucie Konášové. Ve Hře o trůny sice zabíjejí oddané a nevinné domestikované vlky, sekají lidem i koním hlavy, desetiletá dívka propíchne osmiletého chlapce a krále alkoholika nakousne divočák a všude tryská krev a asi i další tekutiny, ale zase tam nejsou v každém druhém záběru nenápadně nastražené igelitky Intersparu a další "nevtíravý" product placement, absolutně nesympatická bába (Alena Vránová), co se do všeho... co do všeho strká nos, dalších strašně moc nesympatických postav, které jsou na pěst, dementní výtahová hudba opakovaná do zblbutí, šišlající Václav Noid Bárta ve znělce a tlustá paní kopulující na kuchyňské lince. Správně by se to mělo jmenovat Obchodní doom.

Erotika. V tomhle musím opět chtě nechtě přiznat kladný bod Hře o trůny. Přestože v Obchoďáku se všechno motá kolem různých trojúhelníků i víceúhelníků (a kolem Intersparu), žádný sex tam vlastně vidět není (ano, Dagmara v kuchyni, ale tak to bylo spíš pro fajnšmekry). Ve Hře o trůny je naopak k vidění všechno a pořád, takže pak divák (já) třeba zírá s široce otevřenýma očima, jak si tam dvě pohledné kurtyzány "dlachní kačenky" (citace Marušky).

Akutní nedostatek kladných hrdinů. Fikční svět Hry o trůny i Obchoďáku je ke klaďasům nesmlouvavý. V seriálu HBO postupně vymírají - často v hrozných bolestech. Seznávají, že držet se svých ideálů bylo vlastně dost krátkozraké. Pokud na to zjištění vůbec mají dost času. V seriálu Primy nikdo žádné ideály nezastává. Dobrácký učitel češtiny a po nocích taxikář (Pavel Kříž) je soustavně podváděn svou plnoštíhlou ženou, Petr Kostka coby doktor je zas tak kladný a moudrý, až je to protivné snad i jemu, a postava dušínovského právníka v podání Davida Matáska je zcela z jiné planety - správňák, který balí prodavačku Intersparu, a ta mu pak uteče s bývalým mužem do Panamy (mimochodem, všimli jste si, jak se často v tomhle textu objevuje slovo Interspar? To jistě není náhoda). Sympatické hrdiny však Obchoďák vůbec nemá. 

Zdravotní problémy. Kromě Intersparu je nejvytíženější místnostní Obchoďáku ordinace. Vandina dcera se před maturitou předávkuje energy drinky a má z toho něco jako epileptický záchvat (!), stárnoucí fotbalista má autonehodu a pak okázale kulhá, dítě sní písmenko do spotřebitelské soutěže z obalu tyčinky, migrény, bolesti zad a infarkty ani nepočítaje. Syn Eddarda Starka (z rodu Starků) hned v prvním díle ochrne, falešnému následníku trůnu potrhá vlk ruku, Eddardu Starkovi probodnou nohu zákeřně zezadu kopím a těch šrámů a jizev z boje je tolik, že by je dobrotivý Petr Kostka ani nestíhal obvazovat.

Jak jsem na předchozích příkladech ukázal, oba seriály jsou prakticky stejné. Proč je tedy jeden naprostá krávovina fungující jen jako nosič reklamy a druhý zajímavá podívaná i pro odmítače dračáků? Úspěch toho druhého přičítám, kromě těch kačenek, hlavně faktu, že je tam vlastně poměrně málo fantastična. Sice to je celé takové středověko-tolkienovské, jinak však stále aktuální. Pořád se navzájem rubou, souloží a přemýšlí, jak ty ostatní ochcat, což je reálnému životu určitě bližší než nezajímavé peripetie těch dokonalých lidí z obchoďáku za rohem. Navíc Hru o trůny zjevně dělal někdo, kdo to umí, a měl na to i prachy.

text Řízek, koláž Milan

POLNIČKA MÁ TALENT

Ten večer po tmavých chodbách ubytovny bloumaly děti. Dumaly nad tím, jak by mohly zaujmout porotu a naklonit si diváky v talentové soutěži, jež měla za pár okamžiků začít. Jiní mutujícími hlasy zkoušeli pěvecká čísla na pokojích a chudák kocour Pepan z toho všeho byl celý špatný a zalezlý.

Na velikonoční akci do Polničky na Žďársku jsme s Maruškou přijeli pozdě a jen na takový jednodenní skok. Je to bezvadná ubytovna, protože má tělocvičnu, kde se dá blbnout a hlučet, dokud síly stačí. Hned po příjezdu všudypřítomný hlomoz a rachot ohromil zvíře natolik, že se někam vypařilo. Ale pak se samo našlo.


Děti měly páteční zbytkovou energii využít k nacvičení nějakého vystoupení. Porota v čele s extravagantními moderátory pak vybrala, kdo z nich by měl na to, aby se popasoval s odvážlivci, kteří se svými kousky nestydatě lezou do komerčních televizí. Určitě by to nebyl Hora, který se svou partnerkou a jejich Ššš... pohořel. To jsem se chvílemi cítil nepatřičně asi jako Jan Rejžek na koncertě Heleny Vondráčkové.


Vyhrát nemohl ani Marek, který převyprávěl fiktivní pražské derby z pohledu diváka. Samozřejmě vyhrála Sparta, jenže porota to nemůže ocenit, když je slávistická (Péťa mu kvůli tomu dal na stupnici od jedné do pěti nulu). Anebo jeden nejmenovaný nešťastník, kterému jsem poradil, že když ho nic nenapadá, ať zkusí třeba nějaké kouzelnické číslo. A ejhle, on se tam objevil jiný, lepší kouzelník, s opravdovými triky.


Taky kadeti moc nenadchli, protože se na to evidentně vybodli, a navíc podváděli. Ale celá řada talentů se skutečně našla. V příšeří tělocvičny publikum zaujala hlavně pěvecká čísla. Alešův libý hlas a Maruščina práce s publikem musely zákonitě prohrát s Lukášem a Anežkou, kteří si totiž navíc dokonce napsali vlastní song. To z těch televizních kašparů svede málokdo, i proto to porota ocenila nejvíce.


Talent má zjevně i Vlastík, který, ač v minulém fotbalovém zápase opravdu nezářil a na hřišti bylo asi devět hráčů, kteří hráli lépe, byl rozhodčím nevysvětlitelně zvolen mužem utkání. Momentka zachycuje jeho radost, když se o tom dozvěděl.

Přinejmenším pohybové nadání mají i vedoucí, kteří si na úvod od kapely Horkýže slíže půjčili písničku o lesbách a gayích. To se naopak nedá říct o mně, když jsem si po skončení talentové soutěže při fotbálku zvrtnul svůj spravovaný kotník. Jinak to byl velmi povedený večer i večírek.



text a fotky Řízek

LUKÁŠ JE SLAVNÝ

Nezapomenutelná televizní premiéra
text Kristýna Svatá, fotky Kristýna a Martina Topinková

Nejenže se o něm píše na jeho blogu, ale dokonce byl v televizi. V Hyde Parku na ČT24, ve středu asi v 20:41. S Honzou Šibíkem. Neviděli jste ho? Koukněte na záznam. Je to hvězda. Nutně ho tam potřebovali. Měl se na něco zeptat a nikdo jiný to udělat asi nemohl… Proto se pro něj vypravilo ČTauto – až do bowlingové herny.

A aby si nepřipadal před kamerou opuštěně, pozvali na natáčení i dvě jeho spolužačky. Ty ale musely pěšky. Měl položit dvě otázky světoznámému fotografovi. Jeho první otázka byla ale tak vyčerpávající, že k druhé se už nedostali. Předskokana mu dělala doktorka Daniela Mrázková s Martinou.

Ve druhém vstupu konečně přišla řada i na mistra. Moderátor Luboš Rosí, který se nenechal vykolejit ani bandou srbských fotbalových fanoušků, situaci nezvládl. Nejspíš se před ním styděl mluvit, a tak se zakoktal a jeho úvodní vtip zanikl. Když pak před ním měla mluvit Kristýna, zakoktala se taky…

Není amatér. To každý ví. Ví to samozřejmě i Honza Šibík. A tak to o něm v živém vysílání prozradil těm, kteří to možná ještě nevěděli.

Po tom náročném vstupu jsme s ním šli do hospody. Rosí se tam vytahoval knihou, kterou dostal. On o ni projevil zájem. Rosí odešel a knihu mu tam nechal. Náš skromný hrdina však tento dar nemohl přijmout. Poslal ji velkoryse do Hollaru.

Hned druhý den se o něm dokonce psalo na facebooku – „…zajímavý host, zajímavé dotazy (dobrý výběr tazatelů od přenosového vozu)…“. On je ta závorka… Závorka s velkým Z. Byl v televizi.

Lukáš je slavný.

(Hyde Park s Janem Šibíkem (a se mnou) najdete zde.)

SILVESTR V PACOVĚ

Sova by vejral
text Milan foto Řízek a někdo

Tak letos mě Silvestr opravdu bavil! V rychlíku do Tábora jsme obsadili kupé ve složení Milan, Pája, Řízek, Domča a Domčin Petr. Krom toho tam s námi byl i údajně nejlepší přítel člověka, totiž rum. A taky pes a v neposlední řadě i Sikina. A večírek začal, přestože bylo krátce po poledni.

Ubytovna v Pacově vypadala líp než kdy předtím. Nejprve jsme měli téměř hodinku možnost obdivovat ji z venku, ale pak konečně dorazil pán s klíči (Vy jste tu už od tří? Mně paní řekla, že tu budete ve tři čtvrtě, teď je celá, takže není co řešit.) a my si rozebrali pokoje.

Spolu s námi byl v objektu ještě jakýsi pán, kterému nikdo neřekl jinak než Pán. První večer jsme se, myslím, náležitě uvedli. Lví podíl na tom má Marťas (Pané, proč se koukáte na televizi? Pojďte, Pane, budeme si hrát! Panéé!) a Sikina, která (snad nedopatřením?) vstoupila namísto do svého pokoje do pokoje Pána a umyla si tam ruce (?), aniž by potom zavřela vodu. Nato poslala do pokoje Marťase, který incident vyřešil velice diplomaticky (Já vám jenom zavřu vodu.) ,

Druhý den jsme podnikli velkolepou výpravu po Sovově stezce. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na zamrzlých kalužích na cestě to klouže, se v nás probudila hravost a rozjařeně jsme této vlastnosti ledu využívali. Řízek se ovšem propadl (proč asi zrovna on?) a zadkem políbil bahnitou louži, k naší velké radosti!

Původním vyvrcholením výletu měla být pauza na medvědí mlíko. A ta skutečně byla moc příjemná! Jenže přinejmenším stejně povedené bylo i nezřízené klouzání na velikánské kaluži, kterou jsme potkali krátce po medvědování. Dvě vyvrcholení za výlet je podle mě slušné skóre.

Co se týče večerů, kromě sledování televize (Plácek 2, Podezřelá parta, Dr. Dolittle, Cesta do Ameriky, Ať žijí duchové, scénky Bolka Polívky, Noc s Andělem) jsme taky hráli hry, a to věž nebo macháčka, s tím, že obě byly populární a u obou se dobře pařilo.

Na ten poslední večer, slavnostní, nás sice opustil Řízek s Maruškou, zato dorazil týpíčák Franta. Tradičně jsme na poslední vteřiny roku vylezli pod širé nebe a tradičně jsme místní obyvatele informovali úderným sloganem podtrženým strhující melodií, odkud jsme sem do Pacova přijeli.

Ohňostroj, mobily, dál to každej zná... Ale co je pěkné, na rok 2010 si s námi připil i pan Pán! To by tedy bylo, aby se letošek nevydařil!

ČÍSLO 2 ŽIJE!

text a foto: Trsáč

Born to be wild!

Co se dá dělat po večerech s krásnou ženou, když nemáte televizi? Možností je mnoho, ale jedna z příjemných alternativ a tudíž i odpovědí je: "Děti!" Toho se pravděpodobně drží Trsáč, jemuž jeho drahá žena přivedla na svět v pondělí 2. 3. v 0.52 již druhého potomka.

Prokop vážil 3,91kg a měřil 52cm. Macek! Takže mu držme palce, ať se mu daří a je na světě šťastný. A ty, Trsi, si radši pořádně rozmysli, jestli už by nebylo načase zainvestovat do televize. Teď už se dá i slušná placka s lcd pořídit celkem lacino...