DĚTI, HERCI A ROBOTI

Moje profesní dráha není nijak zvlášť křivolaká a strhující. Rotuje výhradně v tom nudnějším zázemí internetových a papírových novin (nenosím neprůstřelnou vestu ani nechodím na spiklenecké schůzky se zdroji), tudíž neočekávám, že mi jednou potenciální vnoučata budou viset na rtech, až budu vyprávět historky od kávovaru z dávno zaniklých redakcí či profesí. Pár bizarních příběhů by se nicméně najít dalo.

Třeba jsem před pár lety bůhvíproč dostal na starost potenciálně skvělý projekt, kdy nám skupina talentovaných studentů herectví ve svém volném čase začala načítat články. Oni si tím vydělali nějaké peníze, což se hodí, naši čtenáři lamentující nad délkou článků získali možnost nerušeně poslouchat a já spoustu šedin.

Ono to totiž ve skutečnosti bylo dost hrozné – i když zdaleka ne tak hrozné, jako když jsme podobný úkol předtím zkoušeli svěřit moderátorům komerčního rádia, kteří kupříkladu neznali slovo rutina a četli ho s Ť.

Za těch pár měsíců jsme každopádně s mladými herci nedokázali způsob našeho vzájemného fungování odladit natolik, aby to bylo funkční a spolehlivé a dlouhodobě udržitelné pro mé nervy. Nejsem úplně organizovaný člověk, ale tady mi připadalo, že scénář úplně absentuje a jede se jen improvizace, přičemž v závěru našeho společného představení byla míra entropie neudržitelná. Když se ten den podařilo něco nahrát, šlo si to poslechnout a bylo to tam celé, měl jsem skoro chuť to jít oslavit.

Ale byly tam i hvězdné momenty, jako když jeden brzy už známý mladý herec načítal nějakou naši dramatickou reportáž někde v horách na opuštěné chatě v bouři a na nahrávce byly slyšet hromy. Nebo když jeho kolegyně zapomněla, že je na ní dnes řada, a tak pověřila svou matku (rovněž herečku)...

A jak to tehdy skončilo? Nahradili je roboti. Do práce chodí včas, protože z ní neodchází, přečtou vše okamžitě, ne až po návratu z večírku, bohužel jim ale nelze vysvětlit, že slovo clo se nečte "klo".

Šíleně jsem na ty herce nadával, ale svým zvráceným způsobem to bylo skvělé. Nejenže četli fakt hezky, navíc jsem se i trochu těšil, co že zase vyvedou. Jen mi občas připadali těmi různými výmluvami a chronickou nespolehlivostí trochu jako devítileté děti, kterým sežral domácí úkol pes.

Uběhlo pár let a teď jako devítileté dítě jeden z našich někdejších hlasů exceluje v Dlouhé - a to v představení Jak vidět neviditelné o holčičce, která musí být po úraze v nemocnici na pozorování a představuje si ledacos.

Je to rodinné představení, šli jsme tam s Hedvikou, před začátkem jsme se naládovali chlebíčky a já jsem jí šeptem vyprávěl, že tu šikovnou slečnu s obvázanou rukou, která celé představení neopustí pódium-nemocnici, znám (vůbec ji to nezajímalo, ale hercům visela na rtech).

Bylo to ostatně parádní divadlo. První půlka dějová, s řadou milých fórků, druhá pomalejší, ale zas se spoustou fantazie, zábavných proměn a slušných písniček. A děti u toho ty dvě hodiny vydržely a dospělí si nepřipadali, jako když je někdo nutí dívat se na Tlapkovou patrolu nebo na Ježka Sonika, prostě to vůbec nebolelo.

A já jsem byl unešen: jak je možné, že někdo, z koho jsem byl na denní bázi vyloženě nešťastný (nemyslím tím Hedu), takhle září.

Přeju jí i dalším hercům, ať se jim práce daří a ať je nenahradí stroje. A ať se z jejich práce nestane rutina.

text a foto Řízek

ČEKÁNÍ NA MELOUN

Bojí se vejít do pokoje, když je tam tma. Bojí se pavouků, ale to podle mě nemyslí úplně vážně, jen chce být jako máma. Bojí se kreslené pohádky Sofie I., protože tam v jednom dílu byla zlá čarodějnice. "Nebude tam zlá paní. Nebude tam čarodějnice. Nebude," neptá se, ale ujišťuje pokaždé, když se zapíná televize. Bojí se plyšového křečka od dědy Luboše i povídacího auta, o kterém se jí zdálo, že "ubližuje tátu". 

A já se zase děsně bojím o ni a pak se mi zdají noční můry, že jsem ji nechal na smíchovském nádraží (vím já proč?) a teď ji zběsile hledám a nade mnou létá policejní vrtulník a řeku brázdí potápěči. Třeba. 

Jsme výborná dvojka a takhle jsme společně trochu báli toho, že jsme měli poprvé jít do divadla. Respektive já jsem se bál, že se bude bát. 

Společně s dalšími maminkami, dětmi a kočárky jsme nicméně dorazili do divadla, které bylo v podstatě Národní (ano, Laterna magika). Vzal jsem si košili a vlhčené ubrousky, nebojte. 

Hlavně teda dorazila Eliška, takže veškeré dotazy na to, jestli tam bude zlá paní, teď nemusíme řešit, protože svět je teď Eliška. Mají samy sebe a zábavná křesla a my s její mámou Míšou jsme jen kulisy. Hodná paní z divadla by ráda rodičům vysvětlila pokyny, ale holky se nahlas smějí a k nám dolehnou jen útržky. Představení má trvat půl hodiny, jestli slyším dobře. Bojím se, že to je příliš. 

Naštěstí tady dětem zjevně rozumějí. Kolem pódia jsou polštáře, na nichž budeme sedět. Pokud dítě vstane, má jej rodič diskrétně vrátit znovu na místo. Jsme úplně na kraji, což je výhodné, protože se bojím, že budu vstávat často. Až se objeví obří meloun, je to pokyn, že se z pódia stává herna. Už aby to bylo. 

Pak to začne a děti ani nedutají, protože po pódiu začnou křepčit tři herci, pitvoří se, legračně si navlékají ponožky a mají různé poutavé rekvizity. Vlastně mě to baví, asi bych měl chodit do divadla častěji, když je taková psina. Nedutání netrvá dlouho, dětský pláč je nakažlivý a jeho R je větší než u omikronu a těch rodičů sbírajících potomky taky raketově přibývá. Heda sedí a pozoruje dění. Hodně ji to zaujalo, možná na chvilku i víc než Eliška. 

Stejně se pořád bojím, že přijde nějaký průser, a asi jako všichni včetně herců, kteří jsou skvělí, protože zvládají kromě těch kejklí i tišit plačící, vyhlížím ten pitomý meloun, protože si jako jeden uvědomujeme, že situace je neudržitelná. A taky se bojím, že ji z té následné herny pak nebudu moct dostat. 

Katastrofa přichází asi minutu před koncem, kdy se Heda konečně chce proběhnout po pódiu, když už to udělali všichni ostatní. Jenže místo toho hodí tlamu, takže se sice objeví ta avizovaná zelenina - mám podezření, že ta hra ve skutečnosti vůbec nemá žádný scénář ani plánovaný konec a že meloun prostě nasazují ve chvíli, kdy je atmosféra v sále už příliš blízko entropie -, a na pódiu už se legálně smí, ale plačící Heda volá "Domů, domů" a ani vidina Elišky to nedokáže stabilizovat, takže to celé vypadá bledě. 

Ale pak se to srovná, navíc nás vyzvedne máma a to je vždycky vítané. My se teď můžeme navzájem ujistit, že naše strachy byly jako v naprosté většině případů úplně zbytečné, protože v divadle žádná zlá paní ani povídací auto nebyly, a tak zas můžeme příště vyrazit, co myslíš? S Eliškou samozřejmě. Jasně že tam bude Eliška. Nevím, co dneska dělá. Asi je s maminkou. Ne, dneska nejspíš nepřijde na návštěvu. Už asi spinká. Ale brzo ji zase uvidíš. Nebude tam to auto. Neboj. 

text a foto Řízek

JEN POČKEJ, STAVROSI!

- Hele, tak je vezmeme zas na další imerzivní divadlo?

- No nevim. Ty Opisy byly dost fiasko. Mi to Janko hodí na hlavu.

- Stojí to jen 350,-. Kdyžtak odejdeme jak ze Žítkovských bohyní.

Takhle nějak asi vypadá, když se progresivnější části párů v Café Míšeňská nad odporně drahým a nedobrým vínem domlouvají na tom, jak vytáhnout své drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů. Proto jsme se posledního červencového dne vydali na další imerzivní počin pod hlavičkou spolku Pomezí.

(Co je proboha imerze? Je to jakési částečně interaktivní divadlo s výhodami. Hra probíhá naráz v různých místnostech a diváci jsou vlastně pohyblivou kulisou či komparzem příběhu. Děj typicky probíhá na několika místech naráz, diváci mohou pronásledovat ty aktéry, kteří je zajímají. Nebo mohou zvolit jakoukoli jinou strategii, jak si večer užít. Nevýhoda je, že i kdyby se přetrhli, nikdy neuvidí úplně vše.)

U vchodu do známé budovy za Poříčskou bránou nám byly předány Nové listy – dobový tisk, který nám díky shrnutí událostí a jednotlivých informací počínajícího politického dramatu postupně umožnil naladit se na atmosféru příběhu, který na účastníky čekal v osmi pokojích rozprostřených po prvním patře vybydleného činžáku. Kromě novin jsme obdrželi i hlasovací lístek. Bude tedy na nás, jak příběh skončí?

Po několika rozpačitých a horkých minutách představení začalo. Octli jsme se na jakémsi festivalu dokumentárních filmů. Postupně jsme v místnosti stylizované do podoby promítacího sálu začali rozeznávat postavy, které nepatřily k řadám návštěvníků. "Proč se ten chlápek u promítačky stále chytá za prsty? Je snad nervózní? A jeje, ten manželský pár v druhé řadě vypadá na pěkné vykuky," běželo mi hlavou a čekal jsem, co má za lubem hippie dvojice před promítacím plátnem.

Po několika záběrech, které vypadaly jako záznamy útočných manévrů wehrmachtu, se na plátně zčistajasna objevily výjevy z pohádky Jen počkej, zajíci a nastal chaos. Dobrý začátek, říkám si. A pak se zpoza plátna vyloupl On. Ten chlápek, kterého jsem viděl v Nových listech. Stavros! Sympaťák od pohledu a vůdce národa. Laskavými slovy plných populismu se snaží dostat do hlav a srdcí nás všech, tedy až na moment, kdy zmiňuje cosi o separatistech a jejich vině za ty hrůzné události, které jsme v útržcích zaznamenali na záběrech. Promítač, uvaděčka a mladý hippie pár začnou chodit mezi účastníky a soupeří o naši pozornost, kterou si mezitím získal Stavros a jeho naučené líbivé obraty.

Musím zjistit víc. Vydávám se tedy za promítačem. Chlapec s očividnými mentálními problémy? Nic lepšího v životě nepotřebuju! V jeho příbytku metr na dva metry jsme se usadili společně s dalšími návštěvníky. Spustil vodopád nesmyslných vět o útoku, mrtvých, jeho filmu. Věty byly prokládány promítačovým lupáním jakýchsi prášků, zapíjením alkoholem a vítáním stále nových příchozích.

„Je tu nějaký novinář?“ zeptal se do pléna promítač. Modří věděli, ale Řízek se ke svému žurnalistickému pozadí nepřihlásil. Poté co chlapec spolkl už pátou pilulku, vzdal jsem to i já.

Začal jsem střídavě procházet všechny místnosti, zkrátka mapovat terén. Separatistický kutloch, příbytek manželského páru, bar, náměstí s lavičkou. Nejvíc času jsem však strávil ve Stravrosově kanceláři. Dialogy mezi autoritářem a jeho asistentkou Kristýnou až mrazivě připomínaly známé výjevy z reálného prostředí.

Po čase sledování si pozorovatel mohl povšimnout, že Stavros je uvnitř vlastně jen vylekaným mužem, který je loutkou her jeho ďábelské asistentky Kristýny. Usmívající se intrikářka nechávala dumajícího a apatického Stavrose podepisovat plné moci a dekrety, jimiž budovala svoji vlastní politickou sílu. Tyto dokumenty, včetně některých složek vedených na protagonisty příběhu měla uložené přímo v kanceláři. Jako správný špion pracující pro vládu jsem se jal prohledat pracovní stůl. Sakra – Kristýna má klíč na krku, takhle se k těm plným mocím nedostanu.

Šel jsem proto o dům dál. Zde zrovna probíhal rozhovor mladého manželského páru. Elegantní a pohledná žena zrovna hubovala svého manžela za to, že se na baru setkal se zástupkyní separatistů. Vždyť on ji nemá přeci co poslouchat! Má být rád, že se za vlády Stavrosovy garnitury mají dobře. A má adorovat Stavrose, protože ho adoruje ona – jeho manželka! Je na první pohled jasné, že politické smýšlení obou manželů má daleko od harmonie. No hodně štěstí přeju! Na tyhle dramata nemám ve svém životě čas.

Vydal jsem se proto zpět do Stavrosovy kanceláře. Autoritář stál v rohu u kartotéky a listoval si v barevných složkách – zabarvených dle politického souznění s režimem. Na stěně byla odkrytá nástěnka se schématem vztahů jednotlivých protagonistů. A hle! Klíč od psacího stolu je v zámku. Začal jsem tedy na stůl vyndavat jednotlivé plné moci a dekrety. Nic netušící Stavros svými podpisy zmocňoval Kristýnu k nejvyšším politickým rozhodnutím. Jeho nechápavý pohled na dokumenty přeruší hlášení.

Je to tu – volby! Nabízí se dvě varianty: strana Šťastné zítřky autoritářského Stavrose a Opozice – velká neznámá pro všechny hlasující. Ptám se volební zřízenkyně, kde je plenta. Prý není. „Mají všichni odvoleno?“ zjišťuje žena. Kolega Kopáč chtěl samozřejmě dodat okamžiku jistou dramatičnost a jako poslední volič jde rozhodnout o osudech našich protagonistů.¨

Probíhá počítání. Z nás leje pot. Dopíjím pivo.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informovala, že v letošních volbách zvítězila strana Šťastné zítřky.“ Na tvářích separatistů je vidět hořké zklamání. Se šouravým krokem se vracejí zpět do svých místností. A náhle se ozve rána...

V rychlém sledu zjišťujeme, jak výsledek voleb zamával s osudy postav. A můžeme jen prozradit, že  zamával velmi.

Potlesk. Děkovačky. Tleskačky.

Mariánka zkušeně navázala hovor s hercem separatistou – jistojistě jen kvůli tomu, aby rozebrali dnešní počin, a vůbec to nemělo nic společného s jeho scénou nahoře bez. K rozhovoru se přidala se i uvaděčka/volební zřízenkyně/sestra promítače. Chvíli jsme lamentovali nad počasím a hicem v domě, vysekli hercům několik poklon, venku dali cigárko a rozprchli se zpět do našich pražských příbytků.

Skoro mám teď chuť vás taky nechat hlasovat. Povedlo se nám vytáhnout naše drahé polovičky z šedi jejich všedních dnů?

text Honza M., foto FB Pomezí a Terka

IMERZIVNÍ JABLONĚ

I takové dny v životě - jinak velmi vyrovnaného, zkušeného a se vším smířeného - muže jednou přijdou a neklepají dvakrát. Doposud vidím svou milovanou ženu, jak vchází do dveří a ve spěchu spojeném s chaosem sobě vlastním mi oznamuje:"Miláčku, jdeš s námi na imerzivní divadlo?". Ten otazník si samozřejmě můžete odmyslet, nebyl nijak výrazně důležitý stejně jako jiné otazníky v jejích dalších, čistě oznamovacích větách.

Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.

V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Spatřuji strohou, nijak výrazně opečovávanou zahradu, ačkoliv plně postačující svému účelu. Poté vcházíme bočním vchodem po schodech dolů, kde odkládáme svrchní šatstvo.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.

Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.

Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.

K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.

Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.

Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Poslední patro, které se skládá ze dvou menších pokojů, je věnováno neveselé historii této stavby a taktéž snad ještě neveselejším osudům původních majitelů.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.

Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.

Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.

Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Příběh je relativně propracovaný a celý děj se vám doslova odehrává přímo před očima. Můžete za jednotlivými herci chodit po celé vile, a když je vhodná doba, vést s nimi i dialog. Avšak nezapomeňte se prosím nejdříve řádně představit, a to včetně všech titulů!

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.

Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.

Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.

Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.

V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.

Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.

Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.

Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.

Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.

text Petr Kop, foto manželé Kopovi

HM... POTŘETÍ

Vánoční koncert Na prádle
text Petr Slipouš, fotky Řízek

Jak název napovídá, jednalo se o moji třetí účast na koncertu Hm... Tentokrát to ale byla trošku last minute, protože se mi ozval Venál (děkuji ti, Václave!), že mu jaksi přebývají lístky a že prej jestli půjdu večer na koncert. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít, a tak jsme s Domčou vyrazili do Divadla Na prádle, kde nám Lukáš s Maruškou předali lístky. 

Netradičně jsme si vybrali místo na pravé straně balkonu, kam později dorazili i Ála s Tomášem a (časově) opožděný Vašek s Hankou. Jak se ukázalo později, volba místa byla skvělá, protože jsme měli perfektní výhled na celé divadélko a nemuseli jsme stát.

Kapela koncert pojala jako předvánoční oslavu svého otcovství, takže se v repertoáru objevily nové dětské písně z připravovaného CD. Samozřejmě zazněly i známé hity jako Píseň o přátelství, Můj příběh nebo třeba Známka punku.

Atmosféra neustále houstla a i přes to, že se do divadélka vešlo pouze několik desítek posluchačů, byla kapela po každé písni odměněna bouřlivým potleskem jako v Lucerně.

Skupina Hm... není příliš známá, a tak se na jejích koncertech schází poměrně stálá sorta lidí, kteří vědí, že se s nimi budou vždy dobře bavit. Texty mají hezké a vtipné, ty převzaté z básní umí skvěle zhudebnit. Celý koncert je vždy naplněný nenuceným humorem od srdce.

I já jsem se skvěle bavil, představení nemělo jediné hluché místo. Domů jsem odcházel odpočinutý, s pěkným kulturním zážitkem a vidinou dalšího koncertu. Takže pokud jste ještě někdo nezažil Hm... naživo, určitě neváhejte, protože live znějí mnohem lépe než na stáhnuté desce.

Všechny zdraví Petr

NEZABÍJEJTE DAVIDA!

Na tohle do divadla ne
text Nikol, foto www.muzikal-jetrebazabitdavida.cz

Myslela jsem si, že divadlo nemůže být strašné, ale tento zážitek je vážně pekelný. Zavolal nám náš známý, který pracuje v Divadle Broadway v Praze, že má volné lístky na muzikál Je třeba zabít Davida. Já kývla, že půjdu. Neposkvrněná informacemi o tomto projektu jsem si myslela, že je stvořen jako výsměch nedávno tolik propagovanému muzikálu Děti ráje. Ale ono ne. Prvnímmé zděšení a odpor k celému tomuto dílu vyvolalo to, když mě kreslený Michal David upozornil na to, že si mám vypnout telefon, nebo mě zastřelí…

Omlouvám se tímto hercům, že jsem jim nezatleskala, ale za tu hrůzu to vážně nešlo!

Iva Pazderková alias Blondýna z reklamy na jogurt se celou dobu snažila, zpívala z plných plic a válela se na pódiu, ukazovala publiku, co má pod sukní i ve výstřihu, maskovaná pod černou parukou, kterou odhodila při závěrečném a velmi slabém aplausu…

Roman Vojtek, který představoval několik osob najednou, snad klesl v mém vědomí ještě hlouběji, než když jako učitel v seriálu zbouchnul studentku…

Vanda Konečná snad jako jediná zpívala písničky z muzikálu Kleopatra bez ovlivnění toho nemožného hemžení….

Ivan Vyskočil, Bohouš Josef, Tomáš Beroun asi nemají dost peněz, že vystupují v této propagandistické show Michala Davida.

Když jsem viděla scénu před přestávkou, kdy si všichni herci na podiu vzali zelenou šálu a zpívali píseň My jsme ten správnej tým, nevěděla jsem, jestli je to legrace, nebo zdali to myslí vážně.

Pak už jen chyběla druhá půlka, kdy Juraj Bernáth a Michal Sobotka převzali hlavní role a snažili se zabít Davida. Musím konstatovat, že jsem tím začala být konsternována, a kdyby mě v té tmě někdo pozoroval, viděl by, že sedíc s otevřenou pusou dokořán nevěřím vlastním očím a uším.

Jediný pozitivní závěr z toho plyne, a sice, že ta hrůza mě nestála žádné z mých vydělaných peněz. Lituji ty, co za to zaplatili a trpěli tam stejně jako já. A nejvíc ty, co za to zaplatili a ještě se jim to líbilo.