Neformuloval bych to tak ostře, ale je pravda, že naše sociální kontakty a vlastně i veškeré aktivity v podstatě ustaly. Ale zase jsme upekli chleba, štrúdl a Maruška skvělý segedín.
Takže až se mě hygienická stanice zeptá, s kým jsem se epidemiologicky významně viděl, napráším Marušku, Pepana, několik řemeslníků, kteří nám více méně dokončili byt, a bankomat (občas se přistihnu, že mám tomuto stroji tendenci děkovat, když mi podává peníze). A tím skoro končíme.
Pokud je člověk vzorný a jde příkladem, nic nedostane, ale možná nic nedostane. A my skoro vzorní jsme: kromě výše zmíněných se potkávám jen s běžeckými kamarády. A jen průběžně, pod vysokým stropem ze stromů či dokonce z nebes, v dobře ventilovaných lesích a polích.
Třeba můj šéf Pavel před půlrokem zjistil, že padesát metrů od jeho domu začíná nádherný, běžeckými pěšinami protkaný les. Nechci se přeceňovat, ale obávám se, že jako klasický superpřenašeč jsem jej běháním trochu nakazil. Zjistili jsme ostatně, že máme podobně usedavý způsob života: ráno zapneme počítač a snažíme se do pozdního večera kočírovat splašené noviny a takhle to pokračuje den co den a jde jen o to, zda se nám v tom kolotoči podaří najít časové okno pro výběh.
Podařilo! S čelovkami a zahaleni do více vrstev kvůli nenadálému poklesu teploty vyrážíme do pro mě naprosto neznámé krajiny na opačném pólu Prahy. Únětické kočky svítí očima z křoví, vyprávím nějaké dávné více či méně zajímavé historky, protože by bylo unfair načínat zásadnější témata, když je méně zkušený kolega momentálně v bezdeší. Natož pak mluvit o práci, když před ní oba zrovna utíkáme.
Druhý den střídám běžecké partnery, na řadě je Václav. Slova se ujímá můj přítel; vracíme se mimo jiné k bolavému tématu z minulosti: proč ještě nejsme bohatí. Václav má za to, že je to způsobené především tím, že jsme nedotáhli naše společné inovativní nápady (dnes by se tomu říkalo startupy). Podsvícené lyže mohly být někdy kolem roku 2000 obrovský hit, škoda. Bývali bychom dnes běhali okolo svých vil na Ořechovce, takhle nám musí stačit Kavčí hory a Krč.
Další vzrušující cesta mimo stěny bytu vede do Radotína za kamarádem Milanem. I zde dodržujeme pravidla stanovená Vládou ČR, ženy jdou samy na procházku (+ kočár s dítětem, které se pravděpodobně do shlukovacího limitu nepočítá). My vybíháme prudkou strání na místní pohoří a na zpáteční cestě nemineme nádhernou vyhlídku na údolí Berounky. Není vidět vůbec nic, jen jednolitá šedivá mlha, ale je to určitě lepší než bílé stěny bytu, takže jsme dočasně šťastni.
Vracíme se domů a přistihnu se, že už plánuju, co budeme vařit. Asi zkusíme ten jablečný koláč, tedy až potom, co si trochu pospíme.
Takže až se mě hygienická stanice zeptá, s kým jsem se epidemiologicky významně viděl, napráším Marušku, Pepana, několik řemeslníků, kteří nám více méně dokončili byt, a bankomat (občas se přistihnu, že mám tomuto stroji tendenci děkovat, když mi podává peníze). A tím skoro končíme.
Pokud je člověk vzorný a jde příkladem, nic nedostane, ale možná nic nedostane. A my skoro vzorní jsme: kromě výše zmíněných se potkávám jen s běžeckými kamarády. A jen průběžně, pod vysokým stropem ze stromů či dokonce z nebes, v dobře ventilovaných lesích a polích.
Třeba můj šéf Pavel před půlrokem zjistil, že padesát metrů od jeho domu začíná nádherný, běžeckými pěšinami protkaný les. Nechci se přeceňovat, ale obávám se, že jako klasický superpřenašeč jsem jej běháním trochu nakazil. Zjistili jsme ostatně, že máme podobně usedavý způsob života: ráno zapneme počítač a snažíme se do pozdního večera kočírovat splašené noviny a takhle to pokračuje den co den a jde jen o to, zda se nám v tom kolotoči podaří najít časové okno pro výběh.
Podařilo! S čelovkami a zahaleni do více vrstev kvůli nenadálému poklesu teploty vyrážíme do pro mě naprosto neznámé krajiny na opačném pólu Prahy. Únětické kočky svítí očima z křoví, vyprávím nějaké dávné více či méně zajímavé historky, protože by bylo unfair načínat zásadnější témata, když je méně zkušený kolega momentálně v bezdeší. Natož pak mluvit o práci, když před ní oba zrovna utíkáme.
Druhý den střídám běžecké partnery, na řadě je Václav. Slova se ujímá můj přítel; vracíme se mimo jiné k bolavému tématu z minulosti: proč ještě nejsme bohatí. Václav má za to, že je to způsobené především tím, že jsme nedotáhli naše společné inovativní nápady (dnes by se tomu říkalo startupy). Podsvícené lyže mohly být někdy kolem roku 2000 obrovský hit, škoda. Bývali bychom dnes běhali okolo svých vil na Ořechovce, takhle nám musí stačit Kavčí hory a Krč.
Další vzrušující cesta mimo stěny bytu vede do Radotína za kamarádem Milanem. I zde dodržujeme pravidla stanovená Vládou ČR, ženy jdou samy na procházku (+ kočár s dítětem, které se pravděpodobně do shlukovacího limitu nepočítá). My vybíháme prudkou strání na místní pohoří a na zpáteční cestě nemineme nádhernou vyhlídku na údolí Berounky. Není vidět vůbec nic, jen jednolitá šedivá mlha, ale je to určitě lepší než bílé stěny bytu, takže jsme dočasně šťastni.
Vracíme se domů a přistihnu se, že už plánuju, co budeme vařit. Asi zkusíme ten jablečný koláč, tedy až potom, co si trochu pospíme.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat