Máme to lepší než odhadem 90 procent lidí. Můžeme do práce, o kterou jsme nepřišli – třebaže jen na dálku. Nemajíce potomků, nemusíme se kvůli nim učit kvadratické rovnice ani jim zabavovat mobily a vymýšlet smysluplný program, když jim agilní měšťáci obalili prolézačky policejní páskou Nevstupovat. Mám(e) kde běhat. A nejsme ani nemocní.
Přesto je to občas trochu na palici.
Přes den mžouráme každý do svých monitorů a displejů a lezeme si na nervy, nebo spíš já lezu. Kupuju si věci na běhání a pořád něco jím. Kadence mého jedení překvapuje i mě samotného.
Když nejím, vařím kafe. Nouze, respektive nouzový stav, nás přiměla koupit topinkovač, pánev a především mlýnek na kávu. To poslední poté, co jsem z lokální kavárny, kterou jsem si značně oblíbil, omylem přivezl zrnka nenamletá.
Z lokální kavárny se stal mezitím improvizovaný farmářský obchod, jako se z nedaleké drahé restaurace stala "sousedská kantýna s okénkem", a kromě řady tradičních kavárenských atributů při té příležitosti zmizela i moje finanční gramotnost. Neboť ať už nakoupím cokoli, typicky kilo brambor, deset vajíček a dvě kapučína s sebou, nebo jedno mléko a dva jogurty a dvě kapučína s sebou, platím vždy šest set korun. Nakupuju zde obden. Dnes jsem vzal i pár farmářských tulipánů, takže to bylo sedm set.
Z domácího vězení je kromě mé těžce zkoušené peněženky a znuděné manželky nejvíc nesvůj kocour. Sice je v karanténě v podstatě nonstop jedenáct let, ale přítomnost lidí, kteří pořád sedí u počítačů, jedí a vaří kafe, narušuje jeho denní režim sestávající z šestnácti hodin spánku a osmi hodin mytí.I já mám svůj denní režim. Na třiceticentimetrové pánvi dělám míchaná vajíčka a devětadvaceticentimetrové palačinky a topinkovač opéká inovativně seschlé toustové pečivo z Penamu tak ochotně, že se zařadil mezi nejvěrnější společníky – do společnosti HBO Go, tiskovek krizového štábu a virtuálního AZ kvízu s Alešem Zbořilem.
S nimi a spolu trávíme večery. Včera jsme dokonce hráli mlýn, abychom vyzkoumali, co v té dřevěné tubě vlastně je. Mlýn jsem naposledy hrál zhruba před dvěma dekádami se svým dědečkem. Pamatuju si, že mě pokaždé dostal taktikou, které říkával, tuším, přešupovačka. Docílil takové zničující konfigurace, že přesunem jediného kamene v každém kole nekompromisně zavíral jeden ze sousedících mlýnů a mě rychle zbavoval mých figurek. Zjistil jsem, že tahle taktika funguje i na manželku. Ale dnes večer se chystá odveta.Jindy ženě barvím vlasy, protože její běžná kadeřnice si nemůže otevřít sousedské okýnko.
Jsem nervózní. Jemné prameny štětcem natírám čímsi, co připomíná lepidlo na tapety, a nevycházím z údivu. Nevycházíme už měsíc.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat