Jinak náš kocour vyhledává klidná zákoutí s vyměkčeným povrchem, jako je pootevřená šatní skříň, a je v nich schopen pětaosmdesát procent ze dne proodpočívat. Občas mi svým vyvaleným břichem zabere lepší židli u počítače, takže ho odsunu a vezmu si horší. Ve zbylém čase loudí nebo se prostě dožaduje jídla, na které má nárok.
Signalizace hladu je disciplína, v níž dosáhl za necelých třináct let úrovně velmistra (nevím, jaká je to barva pásku). Jeho taktika dokonce zohledňuje denní dobu; ví, že v půl páté ráno nemá smysl otírat se lidem o nohy nebo je slabým mňoukáním upozorňovat, že už je čas. V půl páté ráno je nutné zabouchnout dveře a drápáním vydávat zvuk podobně příjemný jako nehet na tabuli. A pořád dokola. Jasně, musíme mu něco dát, vždyť je chudák po nemoci.
Jednou ráno došly kapsičky, tak jsem udělal to, co hlava rodiny v takových případech dělává, a sice v e-shopu pro chovatele našel patřičný druh a stiskl ikonu se stylizovaným nákupním vozíkem, jenže ouha! Kvalitní a veterináři ochutnávané krmivo s drůbeží příchutí bylo vyprodané, zbývalo lososové. To sice Pepan už nějakou dobu neměl, ale nebývaly s ním problémy. Koneckonců, losos je jedna z mála ryby, kterou respektuje. Třeba i sushi mu chutná jen s lososem, tuňáka by nepozřel.
Mé váhání uspíšilo to, že kapsičky byly v akci. Samozřejmě jen tehdy, když člověk koupí výhodné balení. Jenže když koupí jen jedno, tak nemá dopravu zdarma. Každému už došlo, že jsem koupil tři výhodná dvojbalení, k tomu nějaké granule, hračky a tak.
Přišlo to za dva dny v obrovské krabici, propracoval jsem se k první kapsičce, nakydal ji do mističky a stalo se něco divného - hladový kocour uraženě odešel. To se opakovalo i s další kapsičkou. Když už nebylo zbytí, snědl aspoň část prémiového krmiva, když se mu do něj naházely granule; podezřívám ho, že jen proto, že byl líný to přehrabovat.
Když se situace po několik dní neměnila, bylo načase řešit, co s milionem předražených tuňákových pokrmů. E-shop se ústy paní operátorky tvářil až nečekaně vstřícně - dvě nenačatá balení můžeme poslat zpátky, z německé centrály nám pak časem přijdou peníze zpět.
Odvlekl jsem tedy krabici zpět na poštu, vystál frontu, odmítl uzavřít další stavební spoření i zakoupit losy a dálniční známku mám a ano, i moji příbuzní, opravdu všichni, a s pocitem, že to vlastně dobře dopadlo, jsem kocourovi otevřel zkusmo jednu z těch nevrácených kapsiček, protože to přece nevyhodím.
Samozřejmě ji zhltl na jeden zátah. A potom i další. A všechny ostatní.
Protože to byla nade vší pochybnost jen jeho poťouchlost (chtěl vidět, jestli se rozhoupu k vrácení té zásilky), rozhodl jsem se ho potrestat vážením. A zhrozil jsem se: nejenže zvíře dál váží víc než naše dcera, ale se svými 6,7 kilogramu už téměř atakuje moje kolo. Ba co víc, od doby, kdy jsem si tu naposledy vyléval srdce nad tím, jak je kocour obézní, přibral skoro 800 gramů.
Nasadili jsme redukční dietu. Včera teda dostal kousek lososa, ale to byla výjimka.
Signalizace hladu je disciplína, v níž dosáhl za necelých třináct let úrovně velmistra (nevím, jaká je to barva pásku). Jeho taktika dokonce zohledňuje denní dobu; ví, že v půl páté ráno nemá smysl otírat se lidem o nohy nebo je slabým mňoukáním upozorňovat, že už je čas. V půl páté ráno je nutné zabouchnout dveře a drápáním vydávat zvuk podobně příjemný jako nehet na tabuli. A pořád dokola. Jasně, musíme mu něco dát, vždyť je chudák po nemoci.
Jednou ráno došly kapsičky, tak jsem udělal to, co hlava rodiny v takových případech dělává, a sice v e-shopu pro chovatele našel patřičný druh a stiskl ikonu se stylizovaným nákupním vozíkem, jenže ouha! Kvalitní a veterináři ochutnávané krmivo s drůbeží příchutí bylo vyprodané, zbývalo lososové. To sice Pepan už nějakou dobu neměl, ale nebývaly s ním problémy. Koneckonců, losos je jedna z mála ryby, kterou respektuje. Třeba i sushi mu chutná jen s lososem, tuňáka by nepozřel.
Mé váhání uspíšilo to, že kapsičky byly v akci. Samozřejmě jen tehdy, když člověk koupí výhodné balení. Jenže když koupí jen jedno, tak nemá dopravu zdarma. Každému už došlo, že jsem koupil tři výhodná dvojbalení, k tomu nějaké granule, hračky a tak.
Přišlo to za dva dny v obrovské krabici, propracoval jsem se k první kapsičce, nakydal ji do mističky a stalo se něco divného - hladový kocour uraženě odešel. To se opakovalo i s další kapsičkou. Když už nebylo zbytí, snědl aspoň část prémiového krmiva, když se mu do něj naházely granule; podezřívám ho, že jen proto, že byl líný to přehrabovat.
Když se situace po několik dní neměnila, bylo načase řešit, co s milionem předražených tuňákových pokrmů. E-shop se ústy paní operátorky tvářil až nečekaně vstřícně - dvě nenačatá balení můžeme poslat zpátky, z německé centrály nám pak časem přijdou peníze zpět.
Odvlekl jsem tedy krabici zpět na poštu, vystál frontu, odmítl uzavřít další stavební spoření i zakoupit losy a dálniční známku mám a ano, i moji příbuzní, opravdu všichni, a s pocitem, že to vlastně dobře dopadlo, jsem kocourovi otevřel zkusmo jednu z těch nevrácených kapsiček, protože to přece nevyhodím.
Samozřejmě ji zhltl na jeden zátah. A potom i další. A všechny ostatní.
Protože to byla nade vší pochybnost jen jeho poťouchlost (chtěl vidět, jestli se rozhoupu k vrácení té zásilky), rozhodl jsem se ho potrestat vážením. A zhrozil jsem se: nejenže zvíře dál váží víc než naše dcera, ale se svými 6,7 kilogramu už téměř atakuje moje kolo. Ba co víc, od doby, kdy jsem si tu naposledy vyléval srdce nad tím, jak je kocour obézní, přibral skoro 800 gramů.
Nasadili jsme redukční dietu. Včera teda dostal kousek lososa, ale to byla výjimka.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat