250 LÍVANCŮ

Je jediný důvod, proč se moje žena každý rok těší na návštěvu tábora. Respektive ona se vlastně netěší, ale tahle jediná okolnost je ta polehčující, proč vždycky nakonec aspoň na chvilku přijede.

Není to ani koupání a mytí v rybníce ani stokrát omleté, ale čím dál lepší historky vyprávěné za soumraku a později nad kartami. Kdybych hádal a nevěděl, zkusil bych ještě třeba Péťův smích, večery s kytarou s tisíckrát omletými, ale čím dál lepšími písničkami i kytaristy anebo (trochu naivně) západy slunce nad táborem. Tady už by mi docházela fantazie - ještě by se žena mohla případně těšit na ty roztomilé dětičky, jejich drobné a srandovní starosti a bolístky, se kterými za námi přicházejí, pokud si nás ještě pamatují. Ale o tom dost pochybuji.

Taky ne? Tak co déšť bubnující do plachty stanů? To mě vždycky bavilo poslouchat a čumět ven na tu moknoucí louku a nějaké opozdilce v pláštěnkách, když byl táboru vystavený člověk najednou sám a relativně v suchu a mohl si třeba číst. Anebo ty jedno- a vícedenní výlety do civilizace, kdy si člověk může při rozchodu nakoupit devadesát osm čokoládových tyčinek a hned je sníst (je-li dítě) nebo si dát pivko na zahrádce (není-li dítě, ani v dohledu).

Možná prostě přijíždí proto, že mě má ráda. A že ráda vypadne z Prahy do přírody, přežije komáry, stan i latrínu, když ví, že to tam mám rád.

Taky ne.

Ve skutečnosti se moje manželka těší výhradně na táborovou kuchyni. (Podotýkám, že se v práci stravuje v Eurestu). Zdejší hodování dost často překračující hranici obžerství - a dámy prominou, teď mluvím výlučně o chlapeckém táboře - je totiž pro člověka přišedšího zvenčí cosi stěží pochopitelného. Zatímco pro nás je umění našich kuchařek luxus, na který jsme si rádi zvykli.

Málokdo už třeba pamatuje na incident, kdy vinou snad sokolského sletu na jeden tábor kuchařky přijely později a do rizota na ohni jsme se odvážně pustili sami, neboť nám nic jiného nezbylo. Odpudivou spálenou rýži nechtěla ani odpadová jáma a historicky první rizoto s chlebem zase táborníci. Naštěstí slet brzo skončil, jinak by nás musel možná zachraňovat UNICEF.

Neví se to, ale i naše kuchyňské holky mají za sebou pár nezdarů. Všechny si je pamatují. Ten největší je snad lehce přichycená krupicová kaše snad z roku 2009. Patrně si toho ani nikdo nevšiml, ale ony o tom dobře vědí a dodnes je to pro ně citlivé téma. Což je docela slušná bilance, když uvážíme, že my jsme vařili jedinkrát a jedinkrát jsme to nezvládli. Anebo jinak - kéž bychom měli podobné skóre třeba u etapových her!

Vždy když přijedeme, motáme se v kuchyni a snažíme se Ije, Janě či Lucce pomáhat, podílet se na projektech typu rajská nebo obalovaný květák. Zaběhnout vedle k holkám pro něco, co nám nevrátily, anebo se pokusit vylobbovat od hlídačů rozpočtu více masa. Nakrájet cibuli najemno a bez krve. Dolít vodu z obrovského barelu do ještě obrovštějšího hrnce.

Třeba se dělají lívance, skočím pro droždí do sklípku. Lívanců je asi dvě stě padesát, pěkně nám nakynuly, smaží se na kamnech, po kterých stejně jako po jídelně a kuchyni nebude už za týden ani stopy. Smažení (lívanců, květáků, filé i řízků) patří k činnostem, které motající se pomocníky baví nejvíce. Pokud zvládnete obstojně tohle a máte i bicepsy, můžete pokročit k zadělávání těsta na knedlíky. Bohužel mě vždy diskvalifikovaly ty bicepsy. Tak aspoň pracuju s pánví.

A naučil jsem se i některé triky. Ačkoli mají určitě i nějaké racionální vysvětlení, pro mě zavánějí šamanstvím a homeopatií. Tak třeba: nakrájíte-li do rozpáleného oleje na délku mrkev, řízek ani filé se nepřipálí a všichni vás budou chválit. A když ráno děláte kakao (fakt každý den snídáme kakao!), nasypte nejdříve na dno hrnce cukr, pak teprve nalijte mléko. A pak teprve to kakao. Ale nenech to na ohni moc dlouho, protože pak ty rozžhavené plecháčky děti hrozně pálí do rukou a musí foukat.

Naše kuchařky jsou ve skutečnosti ty, které ten tábor vedou. A jsou nedocenitelné. Přiznávám, jezdíme se na tábory najíst, a jistě nejsme sami. Nicméně letos jsem Marušku dostal i do rybníka. A kdoví, třeba příští rok zkusí i latrínu.

text a foto Řízek

POHÁDKA O POLOVINĚ PRASÁTKA

Maso jede
text Maruška (kurzívou) a Řízek, fotky Ř.

Za devatero horami, několika dálničními sjezdy a desítkou ďábelských serpentin leží ves Rašovice, kde máme chalupu a pohodu. A tam jsme zabíjeli prase. Zase asi po patnácti letech. A bylo to mastný.

A protože od prasete není daleko k našemu kocourovi, vzali jsme na tu podívanou taky Pepu. Aby věděl, co se mu přihodí, když bude ráno budit Marušku chrasticím míčkem.

Osvěta asi vyzněla naprázdno, protože kocoura daleko víc zajímali ptáci u krmítka nebo zuřivý pes Nela, kvůli kterému rozlil hrozně moc kafe a Lukiho podrápal až na půdu. Zbylí tvorové se ale věnovali spíš polovině prasete. To asi ani netušilo, kolik radosti nám může přinést.
Co na tom, že pan řezník není řezník. Hlavně že bude ovar, tlačenka a prejt! Guláš ne. Na pánvi voní škvarky, prase je příliš dietní, Maruška se proto řítí do sousedního městečka pro rezervní sádlo. Ve velkém hrnci se vaří voda. Prase je i v troubě, vyhřáté ještě od vynikajících buchet.

Bude nám moc dobře.

Zabijačka ovšem není jen o čumendě, ale musíte přiložit ruku k dílu, vlastně obě. Takže poté, co pan řezník nadšenec ukroutí vepříkovi nožičky a rozkuchá ho, začíná maraton vaření. Jeden krájí, druhý míchá, třetí plní směs na tlačenku do speciálních pytlíků. Je to fuška, ale padesát kilo flákoty za to stojí. Naše lednice teď díky tomu oplývá vepřovým bohatstvím různých konzistencí.

Každé svinstvo (a že tohle o svini bylo) se většinou neobejde bez kritiků a ani tento labužnický masakr nebyl výjimkou. A tak, jako si lehají na koleje němečtí aktivisté proti jádru, si lehnul i náš kocour na nabízený symbol zabijačky - na prejt. Neochutnal, sabotoval a s pohrdavým pohledem sledoval orgie umaštěných lidských červů a určitě hluboce soucítil s tím tvorečkem, který zatím plnil naše bříška.

PRÁVNÍK MEZI LABUTĚMI

O závodě pro všestranné muže a pár žen

text Kubča, fotky Péťa a Řízek

Co mají společného vyplašené labutě na jezeru Chmelař a vyplašení turisté na úzkých pěšinách v CHKO Kokořínsko? Minimálně to, že se museli poslední srpnovou sobotu vyhýbat účastníkům 16. Úštěckého triatlonu.



Naštěstí pro nás, kteří jsme se nechali zlákat ke kilometru plavání, 42 km jízdy na horských kolech a 5 km běhu, se labutě i turisté vyhýbali úspěšně. Největší nástrahou nám tak byla schopnost orientace.



Cyklistická část totiž nebyla v terénu značená, jelo se podle mapy po turistických trasách a po kontrolních stanovištích. Za jejich rozmístění zaslouží organizátoři zvláštní pochvalu. Trasa byla krásná a opravdu terénní, nabídla písek, vodu, bahno, kameny, ba až skalky, takže jsem chvílemi rád opustil sedlo a klusal vedle kola.



Dokonce i místní obyvatelé se tvářili chápavě a přívětivě, když jsem na ně pořvával, kudy že ta turistická značka vede dál. Když jsem měl za sebou i běžecké kolečko kolem jezera a v cíli mě přivítali rychlejší soupeři, věděl jsem, že teď už nás čeká jen společensko-gastronomická část víkendového programu.



Vyhlašování vítězů předčilo olympijské ceremonie a grilované maso a utopenci chutnalo stejně dobře i těm, co závod nedojeli. Večerní debaty podkreslovalo vystoupení místních umělců, které se neslo z nedaleké zábavy pod širým nebem a lze říci, že svou úrovní odpovídala některým opakovaně probíraným tématům.



V neděli už jen rozloučení a cesta domů zpříjemněná vložkou à la Need for Speed a dýdžejem Náhodný výběr, jehož vynalézavost ocenili všichni členové posádky.



Aby bylo jasné, proč si provozovatel těchto stránek vyžádal příspěvek o úštěckém triatlonu, musím ještě zmínit, že právě on se stal letošním vítězem.



Příštímu ročníku zdar!

Jakub - Kubča