MOŽNÁ AŽ MOC

Lanýže? Máme a rádi vám (za drobný příplatek) ukážeme, jak se hledají. Máme na to psa. Jenže když nasněží, a to dnes večer má - jasně, divíte se, ale i to se v polovině listopadu stává -, je i nejlepší pes i jeho pán v háji.

Sedíme v drahé restauraci, z jejíž obrovských oken jsou vidět piemontské vinice. A taky blesky. Na zdech visí díla současných umělců. Celkem hnusná, ale nepochybně drahá. Počáteční pocit nepatřičnosti mizí s každým dalším chodem, protože každý další chod je doprovázen vínem. Restaurace, kterou tvoří dohromady asi tak čtyři stoly, se navíc během večera postupně zaplňuje, takže se armáda číšníků přestane věnovat jen nám. Roztáváme, zatímco venku přituhuje.

Zvlášť jsem si oblíbil jednoho z nich. Má pronikavé hnědé oči, skvěle padnoucí sako a angličtinu s tak silným přízvukem, že by klidně mohl hrát mafiánského učně v nějakém americkém seriálu o italské mafii. Nese tajuplně vypadající předkrm a obřadně nám jej představuje. Je úplně jedno, že to jsou ve skutečnosti grilované kuřecí kůžičky. Další pingl nese víno. Nebo možná jeden nese lahev, druhý vývrtku, třetí skleničku a čtvrtý druhou. Víno je dobré. Možná až moc.

Za okny, která sahají až na zem, kupodivu hřmí a blýská se. Na vinice začínají dopadat velké, nasáklé sněhové vločky.

Následují další chody. Moc číšníkovi nerozumím, ale tohle by mohlo být velbloudí ucho s nádivkou z jednorožčího chlupu. Chody mají společné to, že jsou malé, vypadají vycizelovaně a je k nim dobré víno. Možná až moc.

Tak moc, až mi upadl bryndák pod stůl. "Kód 56! Kód 56! U stolu 3 mimořádná situace, volám posily, je třeba urgentně řešit," ozve se možná v kuchyni. Číšník číslo šest se najednou odkudsi vynoří a s rafinovanou záminkou a novým ubrouskem zamíří k našemu stolu. Cestou zpět poklesne v kolenou tak, aby nenápadně dosáhl na rušivě ležící hadr. Celá akce trvá jen pár vteřin.

Když je faux pas zažehnáno, blíží se další chod. Je to taková mistička s kolínky a hříbky v ceně nákupu potravin na týden. Na další úroveň ji povýší nastrouhané lanýže. Pokud teda chceme. Chceme, číšník podivný útvar vyndavá zpod průhledného poklopu a strouhá mi houbu přímo do mističky, což je náročná operace od všech zúčastněných, protože já se usilovně snažím o to, aby můj bryndák při tom zůstal na místě. Na můj pokyn putuje část houby i do ženina talíře, respektive mističky.

Chutná to jako syrová houba za třicet eur. Což je možná až moc. Ale je k tomu dobré víno.

Všeho je nakonec až moc, zejména pak mokrého sněhu. Po večeři se patnácti centimetry nadílky brodíme přes dvůr do své komnaty. Kdyby to nebylo proti bontonu, zkouloval bych manželku.

Mokrý sníh polámal stromy a ty přetrhaly dráty. A ty nám nerozsvítily světlo. I tak je hezky. Dál sněží, auto na cestu domů nám ráno odmetou zřízenci.

Máme před sebou tisíc kilometrů, což je na mentální návrat ze světa, kde teče víno a snobství proudem, do upřímnější reality... možná až moc? 

Spíš tak akorát.

text a fotky Řízek