Není to ani koupání a mytí v rybníce ani stokrát omleté, ale čím dál lepší historky vyprávěné za soumraku a později nad kartami. Kdybych hádal a nevěděl, zkusil bych ještě třeba Péťův smích, večery s kytarou s tisíckrát omletými, ale čím dál lepšími písničkami i kytaristy anebo (trochu naivně) západy slunce nad táborem. Tady už by mi docházela fantazie - ještě by se žena mohla případně těšit na ty roztomilé dětičky, jejich drobné a srandovní starosti a bolístky, se kterými za námi přicházejí, pokud si nás ještě pamatují. Ale o tom dost pochybuji.
Taky ne? Tak co déšť bubnující do plachty stanů? To mě vždycky bavilo poslouchat a čumět ven na tu moknoucí louku a nějaké opozdilce v pláštěnkách, když byl táboru vystavený člověk najednou sám a relativně v suchu a mohl si třeba číst. Anebo ty jedno- a vícedenní výlety do civilizace, kdy si člověk může při rozchodu nakoupit devadesát osm čokoládových tyčinek a hned je sníst (je-li dítě) nebo si dát pivko na zahrádce (není-li dítě, ani v dohledu).Možná prostě přijíždí proto, že mě má ráda. A že ráda vypadne z Prahy do přírody, přežije komáry, stan i latrínu, když ví, že to tam mám rád.
Taky ne.
Ve skutečnosti se moje manželka těší výhradně na táborovou kuchyni. (Podotýkám, že se v práci stravuje v Eurestu). Zdejší hodování dost často překračující hranici obžerství - a dámy prominou, teď mluvím výlučně o chlapeckém táboře - je totiž pro člověka přišedšího zvenčí cosi stěží pochopitelného. Zatímco pro nás je umění našich kuchařek luxus, na který jsme si rádi zvykli.Málokdo už třeba pamatuje na incident, kdy vinou snad sokolského sletu na jeden tábor kuchařky přijely později a do rizota na ohni jsme se odvážně pustili sami, neboť nám nic jiného nezbylo. Odpudivou spálenou rýži nechtěla ani odpadová jáma a historicky první rizoto s chlebem zase táborníci. Naštěstí slet brzo skončil, jinak by nás musel možná zachraňovat UNICEF.
Neví se to, ale i naše kuchyňské holky mají za sebou pár nezdarů. Všechny si je pamatují. Ten největší je snad lehce přichycená krupicová kaše snad z roku 2009. Patrně si toho ani nikdo nevšiml, ale ony o tom dobře vědí a dodnes je to pro ně citlivé téma. Což je docela slušná bilance, když uvážíme, že my jsme vařili jedinkrát a jedinkrát jsme to nezvládli. Anebo jinak - kéž bychom měli podobné skóre třeba u etapových her!
Vždy když přijedeme, motáme se v kuchyni a snažíme se Ije, Janě či Lucce pomáhat, podílet se na projektech typu rajská nebo obalovaný květák. Zaběhnout vedle k holkám pro něco, co nám nevrátily, anebo se pokusit vylobbovat od hlídačů rozpočtu více masa. Nakrájet cibuli najemno a bez krve. Dolít vodu z obrovského barelu do ještě obrovštějšího hrnce.Třeba se dělají lívance, skočím pro droždí do sklípku. Lívanců je asi dvě stě padesát, pěkně nám nakynuly, smaží se na kamnech, po kterých stejně jako po jídelně a kuchyni nebude už za týden ani stopy. Smažení (lívanců, květáků, filé i řízků) patří k činnostem, které motající se pomocníky baví nejvíce. Pokud zvládnete obstojně tohle a máte i bicepsy, můžete pokročit k zadělávání těsta na knedlíky. Bohužel mě vždy diskvalifikovaly ty bicepsy. Tak aspoň pracuju s pánví.
A naučil jsem se i některé triky. Ačkoli mají určitě i nějaké racionální vysvětlení, pro mě zavánějí šamanstvím a homeopatií. Tak třeba: nakrájíte-li do rozpáleného oleje na délku mrkev, řízek ani filé se nepřipálí a všichni vás budou chválit. A když ráno děláte kakao (fakt každý den snídáme kakao!), nasypte nejdříve na dno hrnce cukr, pak teprve nalijte mléko. A pak teprve to kakao. Ale nenech to na ohni moc dlouho, protože pak ty rozžhavené plecháčky děti hrozně pálí do rukou a musí foukat.Naše kuchařky jsou ve skutečnosti ty, které ten tábor vedou. A jsou nedocenitelné. Přiznávám, jezdíme se na tábory najíst, a jistě nejsme sami. Nicméně letos jsem Marušku dostal i do rybníka. A kdoví, třeba příští rok zkusí i latrínu.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat