COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

IVANE, DÍK

Jedna ze sporných výhod současnosti je možnost najít si návod na cokoli třeba na Youtube a slavně zvítězit nad jakýmkoli problémem, nebo s ním aspoň remizovat. Prakticky se vším se totiž už v minulosti na širém světě utkalo dostatečné množství nešiků, aby se našel podnikavec, který špatnou angličtinou s východním přízvukem vysvětlí méně nadaným, jak mají seřídit přehazovačku, založit kvásek, plavat kraula nebo napsat strhující a zábavný blog, a trpělivě vydělává haléře na reklamě. Nemluví ze mě pohrdání, nýbrž obdiv a závist.

Můj problém je, že místo abych slepě dodržoval pokyny, často zbytečně přemýšlím jak nad tím, co to vlastně dělám a že bych strašně chtěl, aby to celé v nějakém kontextu dávalo smysl, ale i co by se stalo, kdybych to udělal jinak, kdybych třeba tu přehazovačku začal seřizovat od toho velkého kolečka, místo od malého, jak předvádí pokérovaný borec na videu. To je přitom úplně k ničemu, daleko lepší je nepřemýšlet a prostě imitovat obrázky a důvěřovat, jako když člověk luští pohovku z Ikea.

V zásadě mám návody rád, protože člověku dokážou propůjčit falešný pocit, že dovede cokoli. Vezměte si třeba takový čtrnáct let starý tablet Samsung, který na mě jednou odněkud vypadl. Svého času poměrně nadupaný stroj, který jsme však s Maruškou primárně využívali k hraní primitivní, ale nesmírně návykové hry na řízení letového provozu, nyní a už dávno naprosto nepotřebný krám. Maruška v těch letadlech byla mimochodem dost dobrá.

Ne že by mu někdo ublížil, to ne, ale nějak se stalo, že mu jeho výrobce přestal aktualizovat jeho programovou výbavu (až by snad podezřívavého člověka mohlo napadnout, že jej snad tlačí do nákupu nového přístroje). A tak tam už nikdo nepustí ani letadýlka, ani prohlížeč, možná kalkulačku. 

Mít takový aspoň trochu funkční tablet by přitom bylo hezké. Třeba si na něm otevřít nějaký recept při vaření, najít si na něm akordy na kytaru anebo Hedě pustit apku s Duplo vláčkem, aniž mi bude brát mobil a fotit si selfíčka. Dal by se třeba taky psát blog v posteli.

Docílit toho legálně a elegantně samozřejmě nebylo možné, to už asi tak deset let. Ale tadyhle pan Ivan na Youtube mává nápadně podobným tabletem - a ten už na konci videa nepřipomíná placaté těžítko. Dnes navíc neuspávám, tak se do toho můžeme pustit. Prý se tomu říká flashnout něco. To bude hračka.

Stahuju do svého počítače několik pomocných programů. Jejich smysl mi není jasný, ale každý z nich má podle všeho i podle Ivanovy groteskní angličtiny i jinou úlohu než natahat mi do mého počítače spoustu nežádoucích věcí. Za těch dalších pět hodin se z nás koneckonců stanou kamarádi, takže mu věřím, že to myslí dobře. 

Když jsem bylo dítě, v Radotíně v malém bytě plném součástek a instalačních cédéček podnikal takový zaříkávač počítačů, který nás zachraňoval, když jsme do tátova stroje natahali viry, a ten muž pro všechny nežádoucí programy používal termín spyware /čti spivare/. Tak přesně tohle spivare jsem si tam bezpochyby natáhl.

V 0:07 už dítě zhruba hodinu a půl spalo a já jsem se dostal na úplný konec videa a ke svému prvnímu fatal erroru. Byl napsaný červeně a pochopil jsem z něj především to, že nejsem Lisbeth Salanderová. Nový systém tam sice byl, ale bez těch základních programů (prohlížeč internetu, obchod Google Play). A ty tam jaksi nebylo jak dostat. Dobrou, Ivane a díky.

V 6:30 dítěti zbývala ještě zhruba hodina a půl spánku. Nedalo mi to, popřál jsem svému lektorovi hackingu dobré ráno a zkusili jsme to znovu. Stáhl jsem další pochybný sajrajt a pančovaný operační systém do počítače a nechal to celé skrz kabel proudit do tabletu. Na obrazovce se postupně objevovaly nějaké tečky a znaky a trvalo to dlouhé minuty, než se místo nich objevilo strohé OK. Tím jsem završil rekvalifikační kurz na restaurátora a reanimátora elektroniky. 

Běží to! Tedy spíš chodí, možná spíš do schodů, protože se to zadýchává. A seká. Duplo vláček nespustím, aplikace pro čtyřleté děti je na něj moc náročná. Letadýlka létají, internet vidím (ale je pořád stejně protivný). Blog píšu v posteli, ale je to trochu o nervy, protože se to seká a slova a věty se na obrazovce objevují ještě výrazně pomaleji, než je vymýšlím. Kvásek nějak divně smrdí a přehazovačka mi pořád řadí blbě. Ivane, pomoz.

text a foto Řízek

MALÁ PÁRTY

Nemám úplně spolehlivou paměť a vím to o sobě, přesto jsem si skoro jistý, že jsem své čtvrté narozeniny onehdy oslavil diskrétně jen v rodinném kruhu. Možná ještě s babiččinou slepicí, které jsem v té době rád ujídával namočený chleba z jejího kastrůlku, jak hovoří (pravdivá) rodinná legenda.

Ale větší show jsme z toho nejspíš nedělali. Pozvánky s velmi unikátní malbou jsme nikomu neposlali. Herničku s cukrárnou v obchodním centru jsme nezamlouvali. Drobné dárkové předměty jsme pro příchozí do vkusných pytlíčků nebalili. 

Jenže doba se změnila, to je nezpochybnitelný fakt. Druhý je, že oslavy přece měly Lily i Emmička. No a největší roli hraje to, že já svoji holčičku tak odporně rozmazluju, že z vlastní vůle iniciovat dětskou oslavu, což je za normálních okolností šílené a mně krajně nepodobné, je vlastně úplné minimum, co se pro ni dá udělat. (K Vánocům jsem předběžně zamluvil poníka.) 

Taková Emmička slavila na zahradě vily s bazénem. To jsme zavrhli, ale samozřejmě ne proto, že nic z toho nemáme. Přece jen by zkraje prosince bylo v bazénu chladno. 

Celou sobotu protivná Heda strašně zlobila, měla různé záseky a měl jsem opravdu chuť to celé zrušit, čímž jsem ostatně hrozil, aniž to mělo jakýkoli efekt. 

Podle pravděpodobného scénáře nás měly druhý den čekat tři hodiny velmi hlučného dětského skotačení prokládané pláčem, hygienickými nehodami, donášením a boji o atraktivnější kusy mobiliáře. To vše budou provázet rozpačité pokusy o společenskou konverzaci s navzájem neznámými rodiči, spousta třpytek a plastových jednorázových předmětů s motivy Tlapkové patroly. Plus protivná Heda. A ještě se určitě navzájem nakazí řadou chorob, které pak dostaneme i my, zato s horším průběhem. To celé v ceně zpátečních letenek do slušnější evropské destinace, kam je ale už pozdě prchnout.

Ale víte co? Ono to vlastně bylo bezva. Přišli všichni, které má Heda nejradši, nervali se, kamarádili a chvílemi bylo v dětské části harmonické až podezřelé ticho. Jejich rodiče byli úplně fajn. Taky se jim děti zasekávají a usínají ve čtvrt na jedenáct po absurdních pohádkových maratonech. Taky pijí čtvrté kafe i v neděli (ti rodiče). Heda dostala parádní dárky a z dortu téměř nenápadně sezobala maliny. Nikdo se neporval ani nepoblinkal a zapomenutého jednorožce Natálku nám druhý den vrátili.

A já vím, že příští rok zas udělám cokoli. Ale pokud bude chtít místo toho slavit se slepicí a kastrůlkem, budu to respektovat.

text a foto Řízek

AHOJ, TAK JSEM TU

Je veřejným tajemstvím, že už před poslední operací mi to mezi fotbalisty moc nešlo, resp. že moje silné stránky nenacházejí v této krásné hře odpovídající uplatnění. Jenže si pořád nenechám říct, ani když mi kolegové jinotajně i naplacato naznačují, že bych ten návrat neměl uspěchat, protože zdraví je přednější, že ano. Jenže i beze mě jim to letos moc nejde, protože začátek sezony (ještě se mnou) byl příšerný, a balancují těsně nad sestupem. 

Před pár týdny jsem se přišel spíš ukázat, že ještě žiju, a vzal jsem foťák, abych aspoň k něčemu byl. Přišel jsem až na druhou polovinu, neboť se uspávání protáhlo. "Máš tarfy?" vybafl na mne místo pozdravu Venca, což jsem si domýšlivě přeložil jako "Chyběls, okamžitě se převleč a pojď nás zachránit!" a na chvilku si připadal žádaný a chybějící. Pak mi hned došlo, že o mě vůbec nejde, nýbrž že Vencu kvůli nevhodné obuvi poslali ze hřiště, a tak teď shání náhradní. 

Nepomohl jsem, protože jsem si před zápasem nedovedl představit, jak bych s bolavou patou byť jen popoběhl, a tak jsem přišel v civilu. A tak prohráli 3:4, když ještě dvě minuty před koncem vedli. 

V záchranářských bojích pak kluci někde šťastně urvali pár bodů, a tak bylo v předposledním kole ještě o co hrát, tedy pokud nám pomůžou ostatní výsledky z hlediska nesestupové matematiky. 

Moje pata má přece jen jistý vývoj, a tak jsem tentokrát přišel sice s foťákem, ale pro jistotu tak fotbalově vybaven, jak jen jsem schopen. Nejen moji spoluhráči nechtěli, abych hrál, ale dokonce ani já, protože to fakt bolí, nicméně dovedl jsem si představit nějaké letmé proběhnutí za stavu 1:10 anebo 10:1. Anebo kdyby se tři lidi zranili. 

Tu myšlenku jsem rychle opustil, protože v tomhle tempu bych se absolutně nechytal. Proti týmu z čela tabulky Forejt s novou velkou posilou totiž zahájil nebojácně a po dvou parádních spolupracích Filipa s Marianem nečekaně vedl 2:0. A tak jsem se soustředil na to, jak s malým objektivem potmě zahrát velké divadlo, a sledoval ten koncert. 

Akorát že pak kolegové laxně nabídli soupeři snížení, ten ucítil krev a čtyřmi stejnými góly během asi pěti minut do poločasu úplně otočil vývoj. 

Po poločase se několikrát opakoval stejný úspěšný scénář "aut - náběh nejlepšího hráče - hlavička - gól - rezignované pohledy - neostré fotky". Za stavu asi 2:7 jsem si na střídačce významně sundal péřovku, mikinu a utáhnul kopačky a začal poskakovat na místě, jako bych neexistujícímu trenérovi hlásil, že jsem připraven to jít zvrátit. Když si toho nikdo nevšímal, zase jsem se zapnul a skončilo to 3:9. 

Ale nebojte, prý to máme spočítané. 

text a fotky Řízek

JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek

HROMÁDKA NEŠTĚSTÍ

Ještě zhruba před týdnem jsme si tím nebyli moc jistí, ale teď už to vypadá, že naše nová kočka Coco přežije.

Nyní, po vybití většiny parazitů, samozřejmě vyvstávají nové otázky, z nichž nejzásadnější je, jestli přežijeme Coco.

Kotě mělo "z výroby" a ze svého předchozího působiště takových zdravotních neduhů, že nebyl dosud čas řešit nějaké jiné, řekněme sociálně-behaviorální nedostatky. Když vám po bytě zanechává loužičky/hromady zvíře, kterému je zjevně hrozně blbě, je namístě se nad tím povznést. 

Ale tohle období hájení už skončilo a plynule přešlo do testování naší trpělivosti a toho, co vydržíme. Coco je samozřejmě krásná a máme ji moc rádi, ale co se v té malé odblešené hlavičce odehrává, než nám pomočí oblíbené sandále/kozačky, to bych teda rád věděl. Respektive by mi stačilo zjistit, proč nás tak nesnáší.

"Kuřecí hovna, kuřecí hovna!" řvali z neznámých důvodů nedávno Heda a její školkový kámoš Emil v tiché kavárně uprostřed Prahy a děsně se smáli. To jsme ještě neměli Coco, protože teď by nepochybně řvali něco jiného a my s nimi. 

"Po těch čtrnácti dnech se zdá, že kocouři jsou nějací čistotnější," konstatovala Maruška překvapivě smířlivě krátce poté, co nám kotě v ložnici zevrubně pokadilo obraz (něco takového se skutečně našim předchozím kocourům nepovedlo). Zní to trochu akrobaticky, ale dílo leželo pod postelí, protože se nám nelíbilo. Zase je fajn, že se ohledně umění shodneme i s kočkou. 

Možná je to podobné, jako že prý dámské záchody jsou na tom zpravidla ještě hůř než pánské. Kdoví. 

Coco zatím svou nepřízeň rozděluje spravedlivě a nešetří nikoho, snad jen Hedu. Její pokoj, věci a boty zatím jako jediné zůstávají neposkvrněné. Ona je její bohyně Nekálí. 

Navíc si spolu hezky a roztomile hrajou. Heda soustředěně jezdí s legovláčkem a kočka soupravu vedenou dítětem pozoruje nebo se stává i její součástí. Tlapičkou loví jeřáb, válí se na kusé koleji a tím svým ještě ubohým ocáskem semtam vykolejuje mašinku, které jsme dali jméno Modrý hurikán. 

Pak přijdu do ložnice a pod postelí je na obraze nachcáno. 

 text a foto Řízek

COCO

Mládě kočky domácí, někdy laicky přezdívané kotě, se dá pořídit třeba za 16 tisíc korun. Za tu cenu získáte jednoho ukňouraného živočicha a štos dokumentů potvrzujících skvělý zdravotní stav i dokonalý původ nového člena domácnosti, jejž tím pádem téměř jistě čeká skvělá budoucnost. 

Ale kdo si koupí kotě za 16 tisíc? Rád bych takového člověka viděl. Jak asi vypadá? A jak asi vypadá takové kotě? říkal jsem si, když jsem krajinou proslavenou filmem Vesničko má, středisková, v níž se teď člověku při kochání ztrácí mobilní signál, jel pro obyčejného vesnického mourka za nula korun, tak jako vždycky. 

Holky mě přesvědčily, že by to po dvou černých kocourech a po dvou smutných osudech chtělo změnu, tak jsem ustoupil a (jejich) volba padla na šedivou kočičku. Prohlédli jsme si ji jako úplně mrňavou, jak si tam v klubíčku žila v nádherné symbióze s celou řadou reprezentantů dalšího zvířectva na typickém středočeském dojemném dvorečku. Uzavřeli jsme smlouvu o smlouvě budoucí a sepsali ji na neviditelném psacím stroji a pak jsme se začali těšit, až si ji za dva měsíce budeme moct odebrat. 

Tvoreček na vetchých nožkách, ale s pěkně napapaným bříškem se ani moc nebránil, když jsem jej naložil do přepravky. Hovorná starší paní se dušovala, že zvířátko bylo včera odčervené, a zkušeně mi zkoušela přihodit ještě zábavného sourozence, kterého si kupodivu zatím nikdo nevzal (jestli to nebude tím zahnisaným okem, ptal jsem se v duchu). Na chvilku mě to vábení znejistělo, ale pak jsem si představil naježenou ženu a zase jsem ty úvahy opustil.

Kočička už předem dostala jméno Coco a cestu domů prospala. Ty oči taky nevypadaly úplně čistě, takže ji Maruška rovnou objednala na veterinu. 

A tam jsme teď každý den, protože se ukázalo, že ty oči jsou vlastně celkem detail, protože se do toho malého tělíčka vešlo opravdu neuvěřitelné množství různých parazitů a neduhů. To bříško nebylo napapané, ale nafouknuté. V uších svrab, nízká teplota, podvýživa, anémie, úporný průjem a podobně. Vlastně úplně všechno a cokoli. Asi jako zajet na technickou s mým někdejším favoritem. To v naší nepsané smlouvě jaksi nebylo.

Každopádně bojuje a třetí den už vypadá trošku lépe. Dobře jí, teplota se srovnala, zbavili jsme ji nejméně 120 blech. V klasifikaci průjmu jsme se prý posunuli z nejhoršího na druhý nejhorší stupeň. Hustý. A třeba už žádné další špatné zprávy nepřijdou. A je opravdu krásná, to jo. 

U veterináře to máme zatím zhruba za čtyři tisíce (mysleli si, že jsme to kotě někde našli; říkali, že by bez nás nepřežilo) a já už vím, jak vypadá majitel zvířete za 16 tisíc: šťastně a bezstarostně, tedy úplně jinak než my. A už takové lidi asi chápu trochu víc.

Nicméně kdybyste někdo chtěl zachránit zablešeného brášku naší Coco, rád vás s paní propojím.

text a foto Řízek

ABSOLUTNĚ JÓ

Jako když klidně jedeš delší dobu po prosluněné dálnici vedoucí malebným, pravděpodobně i voňavým lesem. Možná je tam trochu únava z toho, jak je člověk pořád trošku ve střehu, ale zároveň uspokojení, že to tak nějak plyne a že to máš pevně v rukou. A pak přes středový pás přiletí z protisměru kamion.

Máma nám odjela na víkend na dvougenerační dámskou jízdu, takže jsme si s Hedou zbyli. Ona od toho asi neměla přehnaná očekávání, ale já mám přesto vždycky bůhvíproč tendenci nám organizovat na poměry dramatický program. To se pak samozřejmě nerealizuje, protože místo večerního výletu na Signal Festival čumíme na šmouly (ale jo, jsou celkem dobrý).

Tentokrát ale běží všechno jako po drátkách. Hlavně díky tomu, že nej kámoška Eliška a její máma Míša na nás mají čas. Stihneme akvapark (divoké řece říká elektrická voda), pizzerii a druhý den i divadlo s herničkou – to nám ta dálnice pěkně utíká pod koly. 

Pojďme ještě na sváteční oběd do restaurace (žízek s buambouem). Kreslí si pastelkami (Eliška pečlivě vybarvuje, Heda tvoří chatrné, ale strašně roztomilé H), přehazují si nakrájené maso mezi talíři a neděje se nic, co by jakkoli vybočovalo ze společensky tolerovatelných mezí, dokonce absentuje i obvyklý raně fekální humor. 

Zatímco okolní stoly (jako obvykle) patrně řeší hádanku, jak mohou být ta dvojčata tak vzájemně nepodobná – vždyť mají i úplně jiné oblečení, ta jedna dost nevkusné –, Míša odvážně pronese šokující dotaz: Tak co v práci? a já si na chvíli pomyslím, že už je to tady, jsme mistři rodičovství. 

V dobrém rozmaru neuvážlivě navrhuji přesunout se po jídle ještě někam na chvíli na hřiště, vždyť venku je tak pěkně (a taky se Maruška vrátí asi tak za 28 hodin a aspoň nám to uteče).

Krátce poté se volume dětí poprvé dostává nad snesitelnou hladinu, na zemi se opakovaně octnou pastelky, což nebude náhoda, a okolní stoly se zvědavě natáčejí naším směrem, což mě přiměje přerušit napínavý monolog o vývoji předplatitelského kmene. Rychlou analýzou seznám, že to z dvojčat, které je moje, je původcem výrazně větší porce bordelu, což je politováníhodné, a hlavně bych to asi měl nějak začít řešit. Jestli nepřestaneš, na žádné hřiště nejdeme, slyším se nesměle říkat, zatímco letící kamion vztekle odsekne: CHCI NA HŘIŠTĚ!  (Nebo možná spíš hžiště, ale to už je fuk.)

CHCI NA HŘIŠTĚ! CHCI NA HŘIŠTĚ! a furt dokola a celé se nám to rozpadá pod rukama, najednou nevěřícně vidím sám sebe, jak táhnu nevychované dvojče, které se začalo ještě celé nějak podivně zmítat a divže se neválí po zemi, ven z lokálu a cenu pro tatínka roku zas hanebně vracím, zatímco Míša platí, nese nám zapomenutou koloběžku a odvádí nechápající Elišku domů. 

Tady někde jsem měl asi odvést pozornost nebo to zkusit jinak. Každopádně jsme se moc neposunuli a ve Vodičkově mezi turisty vedeme plodný dialog: CHCI NA HŘIŠTĚ - Nemůžeš jít na hřiště, podívej, jak se to chováš. JÁ CHCI NA HŘIŠTĚ! - Ne, nepůjdeme na hřiště. - ABSOLUTNĚ JÓ! 

Heda ani neví, kde nějaké hřiště je. Vydává se náhodně různými směry a vztekle se ohání rukama nohama. Nemám lepší nápad než pokusit se odnést svůj kříž (batoh, foťák, koloběžku a momentálně nespolupracující dítě) někam blíže k naší tramvaji a přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy řešil a jak. Buď jsem to vytěsnil, nebo to bylo hrozně dávno. Vím, že se do toho občas měly tendenci s různou měrou empatie zapojovat kolemjdoucí, především starší ženy. Nebály se a oslovily zuřící dítě a někdy to i mírně pomohlo. Hrdost stranou, beru cokoli. 

Támhle jedna přichází. Na empatickou starší ženu je, pravda, poněkud mladá, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. "Jako dítě mi rodiče nechtěli koupit psa, i když jsem ho hrozně chtěla," začne vyprávět a Heda zmlkne a oba čekáme, co bude. "A tím mě psychicky týrali. Ve třiatřiceti jsem kvůli tomu dostala rakovinu," vysvětlí nám. Pěkně poděkuju, že mi to moc pomohlo, Heda zařve CHCI NA HŘIŠTĚ a jdeme dál.

Na Karlově náměstí po sérii přesvědčovacích rozhovorů ne nepodobným Dohodám z Osla Heda zmlkne. Ostentativně se mnou nemluví a otočila se ke mně zády a v této pozici vytrvává. Je to posun, byť paradoxně statický. Po další čtvrthodině jdeme na tramvaj a mlčky dojedeme domů.

Omlouvám se ti, tati. Mám tě moc ráda. Je to první věc, kterou mi po té celé show řekne, a zároveň ta nejlepší. Řekl jsem jí, že ji mám taky moc rád. A hrozně bych chtěl, abych příště nebyl moula a dokázal to jakkoli zastavit nebo uřídit včas, než nás to semele. 

To sice neřeknu, ale vymyslím, že ještě zajedeme za dědou, prokecáme celou cestu tam i zpět, budeme pouštět draka, i když nefouká, a mámě upečeme dort. Bezlepkovej.

Jo a té paní přeju brzké uzdravení.

text a foto Řízek

BOSTON

Moje Achillova pata je moje Achillova pata. Zároveň je to také jeden z důvodů, proč v poslední době ubylo hrdinských kousků, jimž bych se zde i jinde chlubil. 

To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl. 

Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.

Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea. 

Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic. 

Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály. 

Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval. 

V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.

Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.

Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září. 

A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru. 

Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.

S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.

Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.

text a foto Řízek

EL-BLOG

Na návštěvu rodiny Řízkovic (jistě, oficiálně jsou to tedy Wernerovi, ale pojďme si říct, že toto německé příjmení by jim tady na severu, v místě, odkud Hitler napadl Polsko, mohlo lehounce pokazit PR) jsme se těšili už v dubnu. Rozjeli jsme tehdá důkladnou teoretickou přípravu, to jest objednali jsme krásných deset stupňů a déšť, aby si naši přátelé ten novodobý Karibik východní Evropy nemalovali zas tak úplně růžově. O co míň bylo stupňů, o to víc jsme nakoupili všelikých polských laskomin (a opřeli se do studia Tlapkové patroly). Že to bude návštěva, jakou svět neviděl, to bylo téměř jisté, protože když jste s někým prakticky denně sdíleli katedru žurnalistiky (a Václava…!), ani to jinak nejde.

Že to celé ale začne doslova jejich nepřítomností, nečekal nikdo, možná jen zpropadený Ryanair, který nám vyrazil dech tím, že pro jednou zavřel gate načas, a za zoufalých pohledů zpoza letištního skla odroloval do dáli úplně bez řízků. Pokusili jsme se sice vyhledat jiná spojení, leč bohužel byl v nabídce jen vlak jedoucí asi 11 hodin a let s přestupem ve Varšavě v ceně celé rodinné dovolené ve Španělsku. Takže nesmysl. 

V následujících měsících to u nás začalo působit dojmem, že holčička Heda, teta Maruška a strejda Lukáš jsou jen jakýmisi imaginárními kamarády v našich hlavách, alespoň teda naše tříletá dcera si to myslela stoprocentně. „Heda” s námi snídala, Hedě bylo potřeba “jako” ukázat každý unikátní šutr nebo šišku, co jsme našli venku, znovu a znovu jsme poslouchali dojemný příběh o tom, jak Heda ztratila figurku Marshalla a my jí ho dáme, až se potkáme. I proto jsme byli fakt rádi, že to nevzdali, v červenci učinili ještě další pokus a do spoje Praha - Gdaňsk dokonce i nastoupili. 

Protože nebydlíme v Gdaňsku, ale ve městě Elbląg, což je dalších asi sedmdesát kiláků východněji směrem na Kaliningrad, kromě přesunu a ocachtání se u nás ve Viselském zálivu jsme toho už moc nestihli. Přesto už první odpoledne přineslo pár zásadních poznání.

    1. Když hodíte dětem do vany duhovou šumivou koupelnovou bombu, bude ta voda pak vypadat ne jako kouzelná tůň jednorožce, nýbrž jako eskalace nějaké ošklivé střevní nepohody. #colortheory

    2. Dvě malé cácorky, které obvykle vyžadují precizní spánkovou rutinu (respektive spánek ke svému životu prakticky nepotřebují), nám všem vytřou zrak a usnou spolu v jedné posteli ještě před 21:00

    3. … a to i když tomu předchází pohádka strejdy Lukáše o hořícím letadle.

Společnost nám, příjemně šokovaným rodičům, tak dělal jen kocour Pepíno, což je taková naše oživlá sedmnáctiletá fosilie. Přilnavé chlupy ze svého kožichu trousil férově jak na Marušku, tak na Lukáše, a my jsme přitom vzpomínali na jeho vrstevníka. Legendárního kocoura Pepana, se kterým dokonce Pepíno jeden čas sdílel domácnost (a přišla řeč i na to, jak si střídavě buď lízali zadky, nebo se rvali za pračkou, podle nálady). Dalo by se vlastně i napsat, že tyhle dva Josífky spojovala i společná kastrace, ale to už by znělo skoro jako kriminálně-romantický příběh z detenčního zařízení pro devianty. 

Druhý den jsme vyrazili ke skutečnému Baltu, protože náš záliv je jen takové málo slané moře z Wishe. Volba padla na Mikoszewo, což je v čase vrcholící turistické sezóny jedno z posledních míst, kde pobyt na pláži není obohacen o hlučný polský cirkus. Poněvadž, jak jsem vypozorovala, jakmile je tu kdekoliv v přírodě něco hezkého, Polák má tendenci u toho nafouknout tři skákací hrady, udělat bludiště v kukuřici, pouštět z repráků Italodisco a prodávat zapiekanku. Na pláž Mikoszewo se ale jde z parkoviště lesem přes takovou písečnou dunu, což je docela dobrá pojistka proti všem těm hrajícím nafukovacím šapitó. 

Po cestě jsme museli naši výpravu zásobit v místní sámošce. Tam jsme kromě jídla, které naše děti stejně nebudou jíst, zakoupili i několik bizarních plážových drinků (liči radler Lech cítím na patře ještě dnes). A protože jsme zkušení rodiče, také jsme holčičkám koupili na písek dvě naprosto identické červené lopatky. Za čtyři zlotý, navíc s kočičí hlavou na rukojeti. Poplácávali jsme se po zádech, jak jsme to dobře vymysleli. Bohužel ale jen do chvíle, než Fína nabrala do lopatky první baltský písek a ten začal propadávat skrz drobnou mřížku. A to způsobem, který jsme už všichni někde viděli. Protože máme ty kočky, že jo. 

Tři dospělý lidi nebyli schopný vybrat dětem na celý den jinou hračku než polskou prosejvací lopatku na kočičí hovna. Koukali jsme na sebe způsobem, který dlouho nezapomenu. Vysvobodila nás nakonec Heda, která zvolala: „Jé, pršící lopatka!” A my tak mohli společně předstírat, že to celé byl samozřejmě záměr. 

Na pláži, která sousedí s ústím řeky Visly do Baltu, se dají často v písku najít jantary. Je to tu taková oblíbená kratochvíle, takže tu potkáte hodně lidí, co v plavkách chodí podél moře v hlubokém předklonu a vypadají, jako by houbařili. Prakticky hned vidíme v písku oranžovo červené tečky, takže se ohýbáme taky. Tyhle jantary se ale po pláži nějak podezřele hemží. Dnes je tu totiž nějaká obří invaze berušek. Jsou jich tu tisíce. Vedeme zasvěcené entomologické diskuze o tom, zda sem tito broučci přicházejí souložit, nebo naopak umřít. 

Jenže bez valného závěru. Ozývají se mi totiž bývalí kolegové z Kavčích hor, že dneska točí do Událostí reportáž o tom, kam letos Češi jezdí na dovolenou, a že by potřebovali nějaké záběry z polského pobřeží. Ideální! Obratem nabízím i synchrony a ilustráky s naprosto anonymní českou rodinou z Prahy. Zbytek odpoledne se bavíme pokusy, jak do vysílání propašovat větu: „Mámo, tak tahle plážová lopatka za čtyři zlotý je na stavění hradů úplně perfektní!” 

Lukáš pak jde vystát frontu ke stánku na rybu a hranolky. Přesto, že tento food truck nabízí pouze rybu a hranolky, a každý, kdo stojí ve frontě, chce rybu a hranolky, paní tu předvádí snad tu nejpomalejší možnou kuchařskou performance a každému zákazníkovi smaží jeho objednávku zvlášť až poté, co si tu rybu a hranolky objedná. Tím se jí povedlo vytvořit ve frontě tak bizarní situaci, která spontánním nadáváním spojila různé lidi všech možných národností, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se ta skupina dodnes přátelila. Lukáš se po půlhodině vrátil se slušnou polštinou, ale bez ryb.

Protože jsme se načas přesunuli do Polska celá rodina, a tedy i náš kůň, zajeli jsme ho poslední den rychle obstarat. Ač mu v žilách koluje horká španělská krev, byl jako obvykle přepnutý do módu “plyšový houpací”, takže v jednu chvíli na něm seděly holky i obě najednou. 

Letní vesnický zážitek jsme si tak mohli odškrtnout a tak jsme na závěr výletu vyrazili do Gdaňsku. Tam se to hemží loděmi všech tvarů a velikostí, včetně pirátské Černé perly, a to byl přesně náš cíl. Ačkoliv samozřejmě víme, že to je autentické asi tak, jako dát si na Staromáku trdelník.

Loď jsme krásně stihli, bohužel jsme ale obratem zjistili, že jinou - a ta naše že vyplouvá až za hodinu. Takže jsme si koupili dopředu lístky až na čtvrtou a vydali se ten lán času (tu hodinu) vyplnit procházkou do jantarové uličky a do kavárny, kde dělají nejlepší gofry, to jest čerstvé vafle s kopcem šlehačky a ovoce nebo čehokoliv jiného. 

Už v půlce se ukázalo, že ani jeden z nás nevynásobil ten volný čas konstantou tříletého dítěte. Než jsme vůbec do toho podniku došli a objednali si, pochytali padající otevřené limonády, čepice, utřeli nosy a rozdali pár úpěnlivých proseb a výhrůžek, bylo po půl čtvrté. Což v kombinaci s narvanou kavárnu plnou lidí, co měli stejný nápad, nevypadalo úplně dobře. Začalo nám docházet, že jediný možný plán je nechat si ty vafle zabalit s sebou. Bohužel uplynula další čtvrthodina a nic. Specialistka výroby vaflí pracovala ten den úplně stejným tempem, jako kdyby ta kavárna byla nově franšízou onoho slow-food stánku na pláži. 

Obří vafle se šlehačkou, rychlá chůze a dvě děti je něco, co se ani trochu neslučuje, takže jsme se museli rozdělit. Skupina A, tedy Lukáš, měl za úkol vzít obě holky a co nejrychleji se s nimi přesunout do přístavu. Skupina B, to jest já s Maruškou, jsme měly za úkol totéž, jen tedy se třemi vaflemi na rukou a v kratším čase. Bylo to skoro jako ve filmu. Letěly jsme s Maruškou jako Luftwaffle. Úplně jsem viděla tu infografiku z ptačí perspektivy, na které se posouvá pět teček. Baví mě myslet na všechny ty lidi, kteří ten den jen o kousek unikli tomu, aby jim někdo v ostrém odpoledním slunci připlesknul gofra na zátylek, ani se nezastavil a běžel dál. Protože chytal pirátskou loď. 

Když jsme doběhly, loď tam furt ještě byla, skupina A taky, a dokonce nás nikdo z posádky neprudil s tím, že ty vafle musíme sníst ještě před vyplutím. Vybalili jsme v podpalubí náš šlehačkový catering a vzájemně si svěřili dvě tajemství. Luky se opatrně zmínil, že se mu na lodi dělá blbě, a my jsme ho na oplátku informovaly, že si s tím nemusí tolik dělat starosti, protože jeho pistáciovou vafli jsme stejně musely nechat ležet v kavárně. 

Pluli jsme gdaňskými loděnicemi, kde elektrikář Lech Wałęsa v roce 1980 stanul v čele hnutí Solidarita, udělali otočku u Westerplatte, kde padly první výstřely druhé světové války, a cestou zpátky míjeli obří lodní jeřáby a nákladní terminály. Konec plavby nám svým vystoupením opentlil vousatý námořník s kytarou. Zpíval dlouhou tklivou píseň v jakési staropolštině, což bůhví proč znělo jako výčet míst na těle, kde ho “cosi svědí”. 

Ona ta polština je vůbec zajímavá. Když už pak naši kamarádi letěli domů, přišlo mi na messenger zvolání:

Záchranná vesta se řekne kamizelka ratunkowa!  

Což netrumfnu, ale prosím vás, fotbal se řekne… PIŁKA NOŻNA!!!

Přijeďte zas, M+L+H!❤️

text Míša Janečková, foto Řízek, Maruška a Míša

KONCERTY JSOU FAJN

Neslyším to, co jiní slyší, mohl jsem parafrázovat Seiferta v nekonečné frontě na šatnu. Hm... v někdejším Divadle Archa slavili 30 let, začínaly povodně a šatnářky kolabovaly pod nečekaným nánosem deštníků a rafinovaných batůžků. Mezitím se ze sálu tlumeně ozývaly první tóny právě Písně o lásce a já jsem na úplném konci fronty zjistil, že nemám drobné (a Maruška simultánně ve vedlejší frontě na pití zjistila, že jí nefunguje placení mobilem). Ale zvládli jsme to vyřešit, stejně jako hlídání.

Byl to jeden z těch vzácných večerů, na které jsme se všichni včetně Hedy těšili, protože babička je momentálně v kurzu. Nemyslím tím píseň Babička od Hm..., tu ještě Heda nezná.

U mě jsou Hm... konstantně v kurzu, zvlášť po vydání posledních dvou desek, na kterých je méně srandiček, Nezvalů a Kainarů, zato na nás všechny, kteří jsme se mezitím přesunuli z front do sálu, pomrkávají, jako že jsme jako vy a taky řešíme různá hovna, ale vydržte, protože všechno je přece fajn – porno je fajn, jen pak není tolik času na lásku, láska je fajn, jen se pak nechce pracovat, práce je fajn, jen pak není tolik času na děti, děti jsou fajn, jen pak není čas na... Taková Mňága pro unavené pracující lidi 21. století.

Hm... vznikli jako duo na nějakém skautském táboře či co a já jsem je objevil naprostou náhodou v diskuzním fóru na stránkách Karla Plíhala, kam někdo pověsil odkaz na rozvernou Píseň o přátelství. Tu jsem poslal příteli Milanovi a od té doby je máme rádi. Filipa, který v kapele hraje na basu a takové ty těžké dechové nástroje, jsme potkávali ve vlaku, ale styděli jsme se mu cokoli říct, třeba to, že jsou dobří a že je máme rádi.

Moje žena je aktuálně má ráda ještě víc, neboť se na pódiu jako host objevuje Milan Cais z Tata Bojs. Nevidíme to, co jiní vidí, protože místa, do nichž usedl za bicí, nám zakrývá obrovský reproduktor. Kýve se a podle Marušky, která moc čte noviny, to hrozí pádem a obrovskou tragédií. Pokud popojdeme trochu doprava, vidíme Hm..., ale nevidíme Caise. Pokud doleva, vidíme Caise, ale zase nevidíme Hm.... I tohle jsme dokázali skvěle vyřešit podle vlastních preferencí. Když se vzácný host načas rozloučil, zase jsme se k sobě vrátili. 

Maruška by byla samozřejmě raději, kdybychom byli na koncertě Tata Bojs a tam by jako host přišel kdokoli z Hm..., třeba Marek, který s nimi hrával. Tak třeba příště.

Hráli fajn a kličkovali mezi vykopávkami, hity a mezi současnější tvorbou. Mezi písničkami vedli rozpačitě zábavné dialogy na pomezí vzájemného stírání, což je mi taky blízké. A na pódiu se průběžně střídali hosté převážně bubenického zaměření. Jelikož Cais zas není úplně můj typ, nejvíc mě zaujaly krabičky zvukaře Ondřeje Ježka, především pak dřevěný bubeník, který provází Sen - něžnou písničku o smrti s Kainarovým textem. To bylo asi nejlepší, co zaznělo. A pak taky Naděje, ta je výborná.

Zatímco DJ Mardoša v předsálí chystal svůj set, chtěli jsme si ještě vytvořit vlastní tričko s motivy této nezapomenutelné události, jenže pak nás odradila složitost procesu. Tak jsme ušetřené peníze utratili za taxíka a vyrazili domů za spícím dítětem. 

Spící dítě je fajn, ale koncerty jsou taky fajn.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

HORKO TĚŽKO

Jeden by neřekl, že máme podobné problémy jako fotbalová reprezentace. Taky na nás nechodí lidi. Bohužel na rozdíl od nároďáku nejen diváci, nýbrž i hráči. A zatímco stadion při Lize národů zaplnili "aspoň" Ukrajinci (což reprezentanty urazilo), nám nepomohl vůbec nikdo.

"Co na tom mobilu pořád řešíš?" obořila se na mě žena na složitém sklonku dovolené na jihu Itálie (z pokoje nás vypakovali v deset, letadlo startuje taky v deset, ale večer, celý den prší a Heda je protivná a odmítá uznat porážku v Člověče). "Odvracím kontumaci v hanspaulce," odpověděl jsem bezelstně. 

Ano, sice jsem se tak nějak smířil s odchodem mezi fotbalovou veteš, jenže tým, který jsem spoluzaložil a pořád jej prožívám víc, než si zaslouží, se přes letní přestávku přehoupl do opačné polohy věčného kyvadla "je nás strašně moc, vy nešikovní a starší (mluvím o tobě, Řízku), nechoďte, nezahrajeme si / je nás příliš málo, zeptej se nevlastního bráchy své sestry, kterému snad už sundali tu sádru, jestli by zítra nemohl přijít". 

Kluci tak na začátku naší dovolené horko těžko složili šest zdravých chlapů a první zápas v předposlední lize bez střídání projeli 1:6. 

A teď, den před dalším mačem, to vypadalo ještě hůř. Můj starší vzkaz na týmovém fóru "Můžu jít, ale kdyby nás bylo nějak moc, odhlásím se" vyzníval v situaci, kdy jsme byli všehovšudy tři, spíš jako provokace. 

Dobré i horší výmluvy se kupily. Kapitán i předseda týmu hodlali hodit flintu do žita a oznámit svazu, že to zítra nesložíme. Vytáhl jsem ultimátní argument a la Kosmas, že se to za 22 let ještě nestalo, a začal obepisovat už odepsané kamarády. Leckterého ta SMS pravděpodobně překvapila. "Já jsem psal i lidem, které nemám rád," přiznal ostatně i kapitán Filip. Když jsme za špatného počasí, kdy hlásili možné bouřky, sedali do letadla, byla ve mně malá dušička - že se nesejdeme.

Zatímco jsme se nakonec úplně v klidu blížili k domovu, odkudsi se vrátil Venca a prohlásil, že teda jako nakonec jde, a stal se čtvrtým a slíbil i pátého. Bereme kohokoli - darovanému hráči na zuby nekoukej. Klíčového šestého jsem téměř ulovil já, jenže můj věrný přítel Václav, jenž s pravidelným fotbalem praštil jen krátce poté, co podobně razantně opustil zhýralý život, měl nakonec jiné povinnosti, ale pořád ho mám i tak rád.

Nejlepší na tom bylo, že se to celé dělo na pozadí takřka identické situace, kdy jsem zároveň marně sháněl jednoho redakčního člověka do firemní běžecké štafety na Běhu dobré vůle Nadace Olgy Havlové, který se konal těsně před zápasem a který jsem taky hodlal stihnout. 

Nepřekonatelné běžecké odmítnutí předvedl kolega Lukáš. "Jdu na rodinnou večeři, navíc nesnáším kolektivní sporty," prohlásil bezprostředně poté, co nám do redakce přinesl ukázat své nové boty s karbonovými pláty, jimž slovenští kolegové vymysleli něžný souhrnný název "supertopánky".

Olgu Havlovou jsem asociálně pořešil tak, že jsem chybějícího člena nahradil sebou samým a běžel dvakrát, a naše štafeta obhájila vítězství. Obtěžkán trofejemi jsem bezstarostně kráčel na fotbal. Sice jsem ani mezi běžci neuspěl ("mám s sebou kopačky navíc, to nevadí, že jsi to nikdy nehrál"), nicméně teď to aktuálně vypadalo, že bychom se sejít mohli. 

Šestý totiž měl být nakonec náš vedoucí Kasper, který taky původně nehodlal přijít. "Jedu," oznámil stručně a směřovalo to k takové té klasické pointě, že jsme se hrdinsky semknuli a bez střídání vypráskali početné, silnější a sebevědomě působící soupeře. 

Jenže to by nejdřív jeden z našich tak vzácných hráčů cestou nesměl usnout v autobuse a místo na hřiště dojet bůhvíkam. Takže jsme na obrovském hřišti celý zápas běhali ve čtyřech a prohráli ostudně 0:12 (většinu zápasu jsem chytal). Kontumace by bývala byla 0:6, takže to celé dávalo velký smysl.

Nesnáším kolektivní sporty. Zvlášť pokud chybí ten kolektiv.

text Řízek, foto rozhodčí, který na to musel koukat

V PATÁCH

Tohle je dobré a zábavné období. Dítě už pozná a respektuje červeného panáčka, relativně souvisle spí a umí jakž takž ctít nějaká pravidla, ale už taky umí fixlovat a zkouší, jestli mu to projde. 

Jeho hlášky jsou sice bohužel odposlouchané naše hlášky a je to divné, když se člověk takhle akusticky zrcadlí (sprosťárny nejdou za mnou, to si vyprošuju). Zároveň už vytváří vlastní cílené, byť poněkud svérázné pokusy o humor - jako když nás soustavně bůhvíproč oslovuje tatínečku tudánečku a maminečko tudánečko, ale není to ani v nejmenším něžné, je to jen jízlivé! 

Dennodenně žasnu, kolik toho už o světě vyzjistila, zároveň kroutím hlavou nad tím, že je schopná každý večer omílat stejnou pohádku a pořád koukat na ty modrý mrňouse. A že se bojí pavouků a much.

Vývojoví psychologové mají pro dobu krátce před čtvrtými narozeninami nepochybně nějaké výstižné pojmenování, já tomu pracovně říkám člověčí období.

Protože Člověče, nezlob se hrajeme furt a asi bychom nemuseli dělat vůbec nic jiného, i když je venku hezky, protože nám nic nechybí. Má své červené panáčky, které pozná a respektuje a které jako jediné okousal Maju, a občas to vypadá, jako kdyby měla začarovanou kostku, protože jí padají samé šestky. "Jsem ti v patách," slyším sebe z malého reproduktoru na opačné straně hrací plochy a pak se chytám za hlavu, když mě popáté vyhazuje těsně před domečkem. 

Učíme se prohrávat. Oba - mně se to pořád ještě tak úplně nepovedlo, nicméně musím hrát toho rozumnějšího.

Ostatně já jsem ten, kdo častěji potřebuje utěšit, prohrávám tak čtyři pětiny duelů. "Děda Luboš dvakrát vyhrál, ale pak jsme si dali finály a tu jsem vyhrála já," hlásí nadšeně a já tak nějak zase vím, co budeme dneska večer dělat (tuhle jsme si vůbec nevšimli, že se setmělo).

Jasně, máme tady taky Dobble, pexeso, dáváme si hádanky, můžeme plnit úkoly z obrázkových časopisů - ale Heda už balancuje na stoličce, sundává ze skříňky unavenou krabičku, z níž se sypou plastoví panáčci. 

Akorát člověk nemusí být vývojový psycholog, aby věděl, že tahle sranda asi moc dlouho nevydrží a přijdou období méně pohodová. Třeba až bude tudáneček s tudánečkou marně zakazovat TikTok a ty další věci a že jich je spousta, které nechápeme, chápat nechceme nebo nemůžeme. Do té doby je ale ještě čas se opravdu naučit prohrávat.

text a foto Řízek

STŘÍDAVÝ START

Kaspere, co je to SS u mého jména? ptal jsem se předem trochu vyděšeně. To je střídavý start, Řízku, odpověděl mi s tím svým slovenským nedomrlým Ř bafuňář a pořadatel turnaje. Co je to střídavý start, jsem se styděl zeptat, takže to zůstalo nevyřčené. Nevyžčené.

Na jaře dosud stále můj tým FC Forejt téměř postoupil do šesté ligy, ale zatímco budoucnost mužstva, jehož začátky jako jediný aktivní hráč ještě pamatuju, je téměř růžová, moje kariéra už podle všeho zamířila do cílové rovinky. Jarní část soutěže pro mě byla ve znamení bolavé achilovky, fňukání a čím dál tím otevřeněji projevované týmové neradosti, když jsem na zápas dorazil (dost často totiž píšu, že nepřijdu, ale pak se to nakonec rozhodnu kousnout a přijdu, což po mně ale nikdo nechtěl). O to hůř jsem pak hrál. Bohužel mě to ale pořád bavilo. 

A tak jsem Kasperovi v letní pauze po zralé třicetisekundové rozvaze kývl na nabídku, že to na podzim na částečný úvazek zkusím v nějakém jeho pobočném projektu ve veteránské lize a ve Forejtu nechám vyniknout mládí a střední věk. Takhle to zní potupně, ale prý jsou ještě superveteránské a ultraveteránské ligy. A pak ještě smrt. 

Právě veteráni se kromě FC Forejt a dalších dvou týmů měli utkat v nultém ročníku Kasperova turnaje ve Stodůlkách. 

První problém byl, že to od naší chaty bylo skoro 60 km na kole ve vedru, proti větru a bez oběda, na což jsem si nechal dvě a čtvrt hodiny. Ale dojel jsem a vlastně i včas. Střídavý start mimo jiné znamenal, že mi nebylo jasné, ke komu vlastně patřím, v kterém hloučku se budu skrývat před sluncem (příští zápas měl Forejt hrát s veterány), ale "náš" Matyáš mě zachránil tyčinkou, takže jsem z vděčnosti natáhl zelený dres Forejtu. 

Pak jsem se informoval, že je se mnou počítáno u veteránů, kterých je méně, takže jsem přešel zas k nim a se slovy Ahoj, jsem Řízek, nehraju moc dobře, zato chodím na většinu zápasů a jsem zvyklý, že se na mě řve, jsem se šel seznámit, shodil zelený dres a byl připraven ničit své kamarády (za ty jejich blbé kecy). Nakonec někdo vyhrabal i červený dres, abych nemusel hrát v pracovním triku jednoho spoluhráče, zpoceném a upraseném od štuku. 

Rozehráli jsme, "dědci" si dvakrát přihráli, pak našli mě a já jsem levou nohou prvním svým kontaktem s míčem trefil téměř šibenici. Další porci uštěpačných poznámek jsem si bezesporu vysloužil poté, co jsme vzorově zakončili přečíslení, opět jsem střílel levou a jeden z mých týmů vedl nad druhým 2:0. Forejt byl v rozkladu, o chvilku později mi k hattricku chybělo pár centimetrů, když jsem ke vzdálenější tyči pro střílenou přihrávku doklouzal pozdě. "Tys tam nějak zaspal, že jsi to nedal?" ptal se mě chladně nejlepší hráč veteránů, aby mě vyvedl z omylu, že mezi dědky se chyby tolerují. 

Forejt v druhé polovině vyrovnal a jednu z avizovaných podzimních posil poslal pryč, protože se ukázala jako takový alibistický jouda. Jenže pak senioři zas dvakrát udeřili, takže každý z mých týmů vstoupil do turnaje diametrálně odlišně. 

Střídavý start v praxi znamenal, že jsem shodil červený a natáhl zelený dres a dál lítal po hřišti. No, lítal... Forejtu to nešlo a já jsem nebyl výjimkou. Přesněji řečeno, šlo mi to jen tehdy, když jsem hrál proti nim.

Mezi zápasy byla minuta, popadl jsem dech a červené triko a vydal se to pro změnu kazit dědkům. "Dobrá posila, vždyť se to od něj odráží," konstatoval kapitán a měl celkem pravdu. Bylo to vlastně dost podobné jako na jaře - hrál jsem blbě, zato více méně pořád. Veteráni byli nicméně individuálně velmi dobří a dokázali si mě zorganizovat. Přihrál jsem ještě na dva góly, ale taky jsem toho hodně zvoral. 

Nejlepší výkon si poslední Forejt schoval na vítěze turnaje FC Prosex v závěrečném utkání. Prohráli jsem sice 1:5, nicméně docela jsme se drželi, i když už jsme se na hřišti celkem ploužili (můj střídavý start už trval pět zápasů v kuse). Jiné góly než proti svým jsem samozřejmě nezaznamenal. 

Posezení v hospodě bylo strašně příjemné a vlastně nám všem bylo líto, že tam obvykle vůbec nechodíme a ještě zadýchaní usedáme do aut a ujíždíme za ženami a miminy. Citronáda a nakládaný hermelín byly nepravděpodobně úplně fenomenální. Bezesporu jsem měl něco jako úpal.

Turnaj byl skvělý především tím, že mě nic nebolelo, žádná pata, nic. Normálně jsem běhal, nebo aspoň ze začátku, což bylo hodně divné. Navíc jsem šel cestou domů na kole nevyflákal, což rozhodně není pravidlem. 

Takže jsem připraven na další kariérní výzvy, ať už to budou hyperveteráni, megaveteráni anebo degustátoři hermelínů; přece teď nebudu končit, když jsem měl skončit už dávno.

text Řízek, foto nějaká paní 

SLOŽENKY A MACHŘI

Nikdo nemá tak rozsáhlé zbytečné encyklopedické znalosti o českém, potažmo československém filmu jako můj přítel Václav. Pamatuje si, kdy kdo získal Českého lva za vedlejší ženskou roli, mimořádný počin v oblasti audiovize či o kolik prstů přišel dětský hrdina v Obecné škole. Co víc, je ostentativně udiven, že to nevím a ani netoužím vědět. Vždycky mě to fascinovalo a otravovalo zároveň.

Navíc nás vždy oblažoval nevyžádanými hláškami z Ať žijí duchové (nikdy jsem to doteď neviděl) nebo z toho filmu, jak jedou ty děti na lyžák. 

Dřepkins!

Takže když jsem uzmul dva volňásky na premiéru Vln, byl Václav po Marušce (která nemohla) hned druhá jasná volba. Byl jsem si skoro jistý, že se u něj chytnu, protože kromě zmíněného rovněž podobně jako já miluje věci zadarmo. 

A taky že jo, je tady v metru, má košili, polobotky a dvě vychlazené plechovky piva. Ještě před patnácti minutami jsem měl na sobě veselé tričko s takovou postarší kočkou a humorným nápisem Mačka Tereza, ale pak mě napadlo podívat se na ty lístky, načež jsem strnul, protože tam bylo jednoznačně a hned na začátku napsáno "slavnostní premiéra". Tak jsem místo toho oblékl slavnostní zmačkanou košili a utíkal na metro.

Václava fascinovalo a otravovalo zároveň, že se v metru nesmí pít pivo z plechovky, ale přesto si ho otevřel. 

Je to rebel! 

Měli jsme asi čtyřicet pět minut na klábosení a na předzápasovou přípravu. Červenému koberci, který už byl před Slovanským domem pečlivě uhlazen, jsme se takticky vyhnuli s tím, že jdeme na zelenou. Václav mě zatáhl do výčepu v Obecním domě, kde nám sympatická paní asi patnáct minut (jedno pivo a dvě zelené) ohřívala sekanou, která byla ale stejně studená, zatímco na obrazovce pinkali plážový volejbal a do toho hrála Nirvana a celkem se to dobře párovalo. Mluvili jsme hodně o práci, protože ty složenky se holt nějak zaplatit musí. Složenky a machři, to jsme my.

Příprava se vydařila, napodruhé jsme našli správný sál (ten, ve kterém jsme byli nejprve, byl sympaticky prázdný, ale bylo to proto, že se tam zatím nehrálo, tak jsem tam aspoň omylem rozházel trochu popcornu) a mírně rozevlátě zapadli do nějakých volných křesílek.

Do závažného až dramatického ticha jsme se začali tlemit, když se na plátně objevil nápis, že se po skončení projekce nemá nikam chodit. 

Přes moje klasické reptání byl šunkový popcorn výborný, upjaté Pauhofové to slušelo, vizuálně to bylo velmi poctivé a hrála tam dobrá muzika. Že mi scénář přišel trochu prostoduchý a stopáž nekonečná, je možná můj individuální problém, stejně jako když jsem se několikrát smíchy trochu rozsypal na nesprávných místech.

Když se konečně objevily titulky, Václav jako první vypálil ze sálu, klopýtal jsem za ním a pomyslel si, kdo z nás je tedy ten asociál. Jenže můj kamarád to měl samozřejmě promyšlené a při úprku na záchod stačil individuálně pogratulovat ke skvělému filmu hned několika tvůrcům a hercům, kteří se teprve chystali na pódium. Představitel hlavního hrdiny si s ním nepotřásl, protože měl ještě mokré ruce.

Co vám budu povídat, byl to prostě zážitek. Nejlepší je, že příště zase vezme na film mne. 

Protože jestli ne, tak políbí kotelníka!

text a foto Řízek

MAJU A JEHO OTISK

Zničil každou kytku, i když potom blil. Zničil koženku z dveří, a když jsme je nechali opravit, zničil i tu novou, aby nám vysvětlil, že už to opravovat nemáme. Zničil dětské tee-pee. Pil vodu ze záchodu, a Heda se tomu ještě smála. Když jsme ho jednou nevzali na dovolenou do ciziny, nechal nám uprostřed dětské postýlky velmi nevábný, avšak pro všechny další obdobné případy zcela jasný vzkaz. Nepoučili jsme se, a když jsme ho nevzali k moři i tentokrát, dopadlo to ještě hůř. 

Jednou objevil tajný průchod z koupelny na balkon. Stačilo jen prokousat síť. Vzniklý otvor jej navíc při cestě na vzduch i vyčesával. Naučil se sundat pokličku z pánve a sežral cokoli, co nebyly jeho granule, ale nikdy, za žádných okolností nejedl sýr. Nikdo mu nikdy nedokázal vysvětlit princip stolu a stolování. Při vaření vyskočil na desku třeba padesátkrát a 49krát jsem ho shodil a jednou nad tím mávnul rukou. Vylíval nám skleničky se šťávou. Jen tak.

Když po sobě zahrabával bobky, cíleně škrábal do plechového koše a nedalo se to poslouchat. Nosil myši do domu, jen tak. Když se uprostřed noci do domu nemohla dostat Maruška, plakal tak, že jsem se šel podívat, co se děje, a pustil ji dovnitř.

Utlapkával nám břicha, spal vždycky Marušce u nohou a občas jako bych zaslechl i velmi slabé předení (to byla jeho velká panička). Nejvíc ho bavilo hrát si s plyšovou leklou rybou s hýbacím ocasem. Hlavně uprostřed noci.

Ale jeho rajón byla chata. Lovil ptáky a nechával je za dveřmi. Lovil krtka pod zemí a zničil tím víc trávníku než on. Lovil naše nohy čouhající z peřiny ve spaní, než si na nás zvykl a stal se největším mazlem. Lovil panáčky z Člověče, nezlob se a zanechal svůj otisk ve všech červených, s nimiž hraje Heda. 

Zanechal svůj otisk v nás, protože miloval Hedu tou nejčistší zvířecí láskou – nikdy by jí neublížil (občas si akorát s přehrávaným pláčem stěžovala, že ji "packnul") – a ona milovala jeho. Dávali si hlavičky na uvítanou. Jako nemotorný akrobat lezl po její domečkové postýlce, a když jsme prodávali její kočárek, vysáli jsme z něj kilo černých chlupů. 

Ty byly ostatně všude. A neměli jsme kytky a nemohli jsme někde nechat bez dozoru jakékoli jídlo (kromě sýru) či skleničku se šťávou. Zato jsme měli senzačního parťáka.

Vždycky se nakonec odkudsi vrátil, jenže tentokrát to nevyjde. Protože když černá kočka neběží přes cestu dost rychle, je to především její smůla. 

Maju, Mažík, Mažinot, Mažislav, Mažíček je snad někde v kočičím nebi a s Pepanem nejspíš kroutí hlavou nad tím, jak tu kvůli nim bulíme.

text a foto Řízek

JÁ JEDU

Na konci léta jsme jezdili na Ivanův úštěcko-holanský triatlon v Milčanech a já jsem se strašně těšil, jak nás deset až patnáct statečných simultánně rozvlní stojaté zelené vody rybníka proudem vulgarit, protože naprostá většina z nás plavání upřímně nenáviděla a ti dva, kteří měli na sobě triatlonové kombinézy, byli málem považováni za zrádce. 

Vyhlížel jsem hlavně druhou disciplínu, tedy horské kolo, protože mi náročná trať seděla a zpravidla jsem dohnal všechny, kteří si s vodou rozuměli výrazně víc. A běh kolem rybníka už byl za odměnu. Mám doma někde poházené diplomy a vlastně je mi dost líto, že tenhle sportovní svátek něco, asi covid, zabilo.

Opravdický triatlon se skutečnými závodníky, ne kamarády, jejichž doménou byly jiné sporty, pokud vůbec, mě nikdy ani moc nelákalo zkusit, právě kvůli té plavací části. 

Letos se ale staly dvě věci, které to změnily: 1) kvůli chronickému zánětu v achilovce jsem hodně omezil běhání a s neskrývaným odporem chodím plavat do Podolí, navíc mám ze stejného důvodu konečně celkem naježděno na kole a 2) jeli jsme kolem plakátu na triatlon na Konopišti a zjistili jsme, že se nám to celkem hodí do našeho rodinného itineráře. A že je poslední den, kdy se člověk může přihlásit. 

V online bazaru jsem si našel obnošenou kombinézu, aby aspoň někdo z nás měl zkušenosti, a bylo to. V 38 jsem dal ve fotbale první hattrick, v 39 si dám první "sprint" triatlon. Já jedu! 

Potom už se stalo akorát to, že zrušili plaveckou část a nahradili ji kratším během. Když jsme pak běželi kolem zelenkavého rybníka, chápal jsem proč - strašně smrděl. Pochopitelně se ze mě za těch pár měsíců žádný plavec nestal, takže jsem rozhodnutím organizátorů nijak zvlášť neutrpěl. 

Kombinéza mi byla samozřejmě moc těsná, vypadal jsem v ní jako legenda české řekněme sportovní žurnalistiky Petr Pravda, když se kdysi řítil ze svahu na Monínci. Vlastně jsem ji vůbec nemusel mít, ale když už jsem si ji koupil, přece nepoběžím v triku. 

Kolem Konopiště jsem to moc nehnal v očekávání věcí příštích. První zádrhel nastal v depu. Mám ve zvyku utahovat boty na krev a zavazovat je na dva uzle. Nenapadlo mě, že se to celé nějak zašmodrchá a že se to pak bude tak dlouho rozvazovat. Strašně dlouho. Ještě bych se mohl trochu napít z flašky. Tu helmu mám nějak křivě. Zkrátka: to, co špička zvládla za půl minuty a kdokoli normální aspoň do minuty, mi trvalo dvě. To, že mi oblékání nikdy moc nešlo, ostatně potvrdí většina oslovených: kolegové, přátelé, manželka. 

Tak to doženeme aspoň na kole, jemuž Heda přiřkla jméno Červenáček. Jenže v polovině startovního pole, kde jsem se odhadem pohyboval, se hned od startu jel na moje poměry šrot. Trasa navíc neměla úplně odpočinkový profil, vlastně jsme jeli více méně pořád do kopce, což bylo zvláštní. Na otočce po deseti kilometrech se to mírně zlepšilo, jenže to už jsem zas moc nemohl. Nicméně zpět do depa jsem dojel, a to bez pádu, což se mi poslední dobou moc nestává. 

Pochopil jsem, že depo opravdu nebude mou silnou stránkou. Okoukal jsem, že závodníci nechávali svoje tretry připnuté k pedálům a sami pokračovali v ponožkách až do míst, kde bylo možné kolo odložit a vzít si zase běžeckou obuv. Podle všeho tohle řešení mělo být nejefektivnější. Akorát že moje nohy mezitím úplně zapomněly, jak se běhá. 

Když jsem se po dvou kilometrech závěrečné disciplíny trochu stabilizoval, přišla zrada v podobě prudkého kopce. Přece nepůjdu pěšky jako okolí. Jenže když se to zas narovnalo, zdecimovaným nohám jsem nemohl vůbec vysvětlit, že bych potřeboval zas tempo kolem čtyř minut na kilák, ne pět třicet. Hodně lidí mě předběhlo, staří, mladí, dívky. Ale pak nás to zavedlo zpět k rybníku a uviděl jsem hlouček svých rodinných ultras a najednou to zase šlo. 

Skončil jsem přesně v polovině startovního pole (depo jsem měl vůbec nejpomalejší) a vítězové mi nadělili propastných šestnáct minut. Trochu jim závidím, ale jsem si skoro jistý, že si v cíli nedali čtyři skvělé utopence, pivo a naložené maso jako účastníci Ivanova triatlonu a neseděli u ohně u kytar až do pozdních nočních hodin. Jasně, vím, že jsem většinou odjel nebo šel spát první. Ale je škoda, že už to není. 

text Řízek, foto Maruška a Vašek Kolář

DOBRÝ DEN

Nesnášel jsem, jak se o prodlouženém cyrilometodějohusovském víkendu vždycky odkudsi vyrojili - plešatí strejci s pupky zevlovali v táborové kuchyni, mlčky (ale v duchu bezesporu velmi kriticky) hodnotili úroveň okolních dočasných staveb, hygieny nebo programu, jejich tříleté děti se jim stydlivě vinuly kolem nohou a motaly se u branky, když jsme si chtěli jít zakopat. 

Některé z těch starců jsem si matně pamatoval, protože v době, kdy byli ještě zajímaví a při síle, mě vedli a vymýšleli skvělé hry, takže se je dalo pozdravit přezdívkou a ve třech větách s nimi probrat, co posledních pět deset let od jejich minulé účasti na táboře dělali, kolik mají vlastně dětí a jak dlouho se zdrží (rozuměj kdy pojedou pryč). Zbylé jsme ostentativně zdravili Dobrý den, aby se cítili ještě víc nesví.

A pak najednou uteklo dvacet let, kdy se nic moc nedělo, a pak jsem se zničehonic objevil na táboře a nervózně vystoupil z auta a ze sedačky vysvobodil tříleté dítě, které se mi stydlivě začalo ovíjet kolem nohou. 

Dřív než jsem se stihl cítit nesvůj, mě Manča místo pozdravu zjebala, že dle jejího názoru špatně parkuju, čímž jsem se uklidnil, že je aspoň něco při starém. V jídelně, která vypadala stejně jako dřív (jen byla strašně křivá, ale nechám si to pro sebe), u stolu vedoucích seděli mladí lidé, kteří mě nepoznávali a já je taky ne (u dětí jsem si žádné iluze nedělal, protože některé se podle všeho narodily až po mém působení).

Tábor byl opravdu vizuálně stejný jako dřív, což mě potěšilo, protože jsem se cítil méně cizí. Děti nalezlé o poledňáku v jídelně akorát místo bangu hrály nějaká vybuchující koťátka a mladší vedoucí nebo kadeti nabírali síly nově v hamakách na kraji lesa. Dívali se na mě úplně tak, jako já tenkrát, a já jsem zkoušel vést obskurní konverzace typu "Ahoj, nemusíte mi vykat, já jsem Řízek a kdysi jsem tady taky trochu vedl. Mohla by si moje dcera Hedvika vyzkoušet tady tu hamaku?" a bylo to oboustranně divné. 

O hodinu později naštěstí dorazil Milan s Hediným vrstevníkem Oskarem a dítě se přestalo vinout. Postavili jsme vedle sebe stany a vytáhli děti na loď na rybník a bylo to super a pak se Heda ptala, jestli už půjdeme na večeři do té restaurace (myšleno jídelny) a potom běhala po louce a měla filé v ruce. Poprvé v životě ve spacáku prospala celou noc a ráno ji mrzelo, že zaspala budíček. Pak jsme šli sbírat lesní plody a našli jsme tři maliny a pět jahůdek a následně hráli na schovku a stavěli domečky z mechu a klacíků, než jsme snědli vynikající rajskou a zbourali stan a šli se rozloučit. Byl to dobrý den.

Cestou k jídelně jsem klasicky zakopnul o kořeny a spadl k nohám několika dívkám, které mířily k rybníku. V očích měly směs pobavení a soucitu a zřejmě přemítaly, jestli se mě nemají zeptat, zda potřebuju pomoct. Pak mi jen výsměšně řekly Dobrý den. 

Jen se smějte, holčičky, za dvacet let uvidíte, jaké to je! 

text a foto Řízek