Vyhlížel jsem hlavně druhou disciplínu, tedy horské kolo, protože mi náročná trať seděla a zpravidla jsem dohnal všechny, kteří si s vodou rozuměli výrazně víc. A běh kolem rybníka už byl za odměnu. Mám doma někde poházené diplomy a vlastně je mi dost líto, že tenhle sportovní svátek něco, asi covid, zabilo.
Opravdický triatlon se skutečnými závodníky, ne kamarády, jejichž doménou byly jiné sporty, pokud vůbec, mě nikdy ani moc nelákalo zkusit, právě kvůli té plavací části.
Letos se ale staly dvě věci, které to změnily: 1) kvůli chronickému zánětu v achilovce jsem hodně omezil běhání a s neskrývaným odporem chodím plavat do Podolí, navíc mám ze stejného důvodu konečně celkem naježděno na kole a 2) jeli jsme kolem plakátu na triatlon na Konopišti a zjistili jsme, že se nám to celkem hodí do našeho rodinného itineráře. A že je poslední den, kdy se člověk může přihlásit.
V online bazaru jsem si našel obnošenou kombinézu, aby aspoň někdo z nás měl zkušenosti, a bylo to. V 38 jsem dal ve fotbale první hattrick, v 39 si dám první "sprint" triatlon. Já jedu!
Potom už se stalo akorát to, že zrušili plaveckou část a nahradili ji kratším během. Když jsme pak běželi kolem zelenkavého rybníka, chápal jsem proč - strašně smrděl. Pochopitelně se ze mě za těch pár měsíců žádný plavec nestal, takže jsem rozhodnutím organizátorů nijak zvlášť neutrpěl.
Kombinéza mi byla samozřejmě moc těsná, vypadal jsem v ní jako legenda české řekněme sportovní žurnalistiky Petr Pravda, když se kdysi řítil ze svahu na Monínci. Vlastně jsem ji vůbec nemusel mít, ale když už jsem si ji koupil, přece nepoběžím v triku.
Kolem Konopiště jsem to moc nehnal v očekávání věcí příštích. První zádrhel nastal v depu. Mám ve zvyku utahovat boty na krev a zavazovat je na dva uzle. Nenapadlo mě, že se to celé nějak zašmodrchá a že se to pak bude tak dlouho rozvazovat. Strašně dlouho. Ještě bych se mohl trochu napít z flašky. Tu helmu mám nějak křivě. Zkrátka: to, co špička zvládla za půl minuty a kdokoli normální aspoň do minuty, mi trvalo dvě. To, že mi oblékání nikdy moc nešlo, ostatně potvrdí většina oslovených: kolegové, přátelé, manželka.
Tak to doženeme aspoň na kole, jemuž Heda přiřkla jméno Červenáček. Jenže v polovině startovního pole, kde jsem se odhadem pohyboval, se hned od startu jel na moje poměry šrot. Trasa navíc neměla úplně odpočinkový profil, vlastně jsme jeli více méně pořád do kopce, což bylo zvláštní. Na otočce po deseti kilometrech se to mírně zlepšilo, jenže to už jsem zas moc nemohl. Nicméně zpět do depa jsem dojel, a to bez pádu, což se mi poslední dobou moc nestává.
Pochopil jsem, že depo opravdu nebude mou silnou stránkou. Okoukal jsem, že závodníci nechávali svoje tretry připnuté k pedálům a sami pokračovali v ponožkách až do míst, kde bylo možné kolo odložit a vzít si zase běžeckou obuv. Podle všeho tohle řešení mělo být nejefektivnější. Akorát že moje nohy mezitím úplně zapomněly, jak se běhá.
Když jsem se po dvou kilometrech závěrečné disciplíny trochu stabilizoval, přišla zrada v podobě prudkého kopce. Přece nepůjdu pěšky jako okolí. Jenže když se to zas narovnalo, zdecimovaným nohám jsem nemohl vůbec vysvětlit, že bych potřeboval zas tempo kolem čtyř minut na kilák, ne pět třicet. Hodně lidí mě předběhlo, staří, mladí, dívky. Ale pak nás to zavedlo zpět k rybníku a uviděl jsem hlouček svých rodinných ultras a najednou to zase šlo.
Skončil jsem přesně v polovině startovního pole (depo jsem měl vůbec nejpomalejší) a vítězové mi nadělili propastných šestnáct minut. Trochu jim závidím, ale jsem si skoro jistý, že si v cíli nedali čtyři skvělé utopence, pivo a naložené maso jako účastníci Ivanova triatlonu a neseděli u ohně u kytar až do pozdních nočních hodin. Jasně, vím, že jsem většinou odjel nebo šel spát první. Ale je škoda, že už to není.
text Řízek, foto Maruška a Vašek Kolář
Žádné komentáře:
Okomentovat