Některé z těch starců jsem si matně pamatoval, protože v době, kdy byli ještě zajímaví a při síle, mě vedli a vymýšleli skvělé hry, takže se je dalo pozdravit přezdívkou a ve třech větách s nimi probrat, co posledních pět deset let od jejich minulé účasti na táboře dělali, kolik mají vlastně dětí a jak dlouho se zdrží (rozuměj kdy pojedou pryč). Zbylé jsme ostentativně zdravili Dobrý den, aby se cítili ještě víc nesví.
A pak najednou uteklo dvacet let, kdy se nic moc nedělo, a pak jsem se zničehonic objevil na táboře a nervózně vystoupil z auta a ze sedačky vysvobodil tříleté dítě, které se mi stydlivě začalo ovíjet kolem nohou.
Dřív než jsem se stihl cítit nesvůj, mě Manča místo pozdravu zjebala, že dle jejího názoru špatně parkuju, čímž jsem se uklidnil, že je aspoň něco při starém. V jídelně, která vypadala stejně jako dřív (jen byla strašně křivá, ale nechám si to pro sebe), u stolu vedoucích seděli mladí lidé, kteří mě nepoznávali a já je taky ne (u dětí jsem si žádné iluze nedělal, protože některé se podle všeho narodily až po mém působení).
Tábor byl opravdu vizuálně stejný jako dřív, což mě potěšilo, protože jsem se cítil méně cizí. Děti nalezlé o poledňáku v jídelně akorát místo bangu hrály nějaká vybuchující koťátka a mladší vedoucí nebo kadeti nabírali síly nově v hamakách na kraji lesa. Dívali se na mě úplně tak, jako já tenkrát, a já jsem zkoušel vést obskurní konverzace typu "Ahoj, nemusíte mi vykat, já jsem Řízek a kdysi jsem tady taky trochu vedl. Mohla by si moje dcera Hedvika vyzkoušet tady tu hamaku?" a bylo to oboustranně divné.
O hodinu později naštěstí dorazil Milan s Hediným vrstevníkem Oskarem a dítě se přestalo vinout. Postavili jsme vedle sebe stany a vytáhli děti na loď na rybník a bylo to super a pak se Heda ptala, jestli už půjdeme na večeři do té restaurace (myšleno jídelny) a potom běhala po louce a měla filé v ruce. Poprvé v životě ve spacáku prospala celou noc a ráno ji mrzelo, že zaspala budíček. Pak jsme šli sbírat lesní plody a našli jsme tři maliny a pět jahůdek a následně hráli na schovku a stavěli domečky z mechu a klacíků, než jsme snědli vynikající rajskou a zbourali stan a šli se rozloučit. Byl to dobrý den.
Cestou k jídelně jsem klasicky zakopnul o kořeny a spadl k nohám několika dívkám, které mířily k rybníku. V očích měly směs pobavení a soucitu a zřejmě přemítaly, jestli se mě nemají zeptat, zda potřebuju pomoct. Pak mi jen výsměšně řekly Dobrý den.
Jen se smějte, holčičky, za dvacet let uvidíte, jaké to je!
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat