SLOŽENKY A MACHŘI

Nikdo nemá tak rozsáhlé zbytečné encyklopedické znalosti o českém, potažmo československém filmu jako můj přítel Václav. Pamatuje si, kdy kdo získal Českého lva za vedlejší ženskou roli, mimořádný počin v oblasti audiovize či o kolik prstů přišel dětský hrdina v Obecné škole. Co víc, je ostentativně udiven, že to nevím a ani netoužím vědět. Vždycky mě to fascinovalo a otravovalo zároveň.

Navíc nás vždy oblažoval nevyžádanými hláškami z Ať žijí duchové (nikdy jsem to doteď neviděl) nebo z toho filmu, jak jedou ty děti na lyžák. 

Dřepkins!

Takže když jsem uzmul dva volňásky na premiéru Vln, byl Václav po Marušce (která nemohla) hned druhá jasná volba. Byl jsem si skoro jistý, že se u něj chytnu, protože kromě zmíněného rovněž podobně jako já miluje věci zadarmo. 

A taky že jo, je tady v metru, má košili, polobotky a dvě vychlazené plechovky piva. Ještě před patnácti minutami jsem měl na sobě veselé tričko s takovou postarší kočkou a humorným nápisem Mačka Tereza, ale pak mě napadlo podívat se na ty lístky, načež jsem strnul, protože tam bylo jednoznačně a hned na začátku napsáno "slavnostní premiéra". Tak jsem místo toho oblékl slavnostní zmačkanou košili a utíkal na metro.

Václava fascinovalo a otravovalo zároveň, že se v metru nesmí pít pivo z plechovky, ale přesto si ho otevřel. 

Je to rebel! 

Měli jsme asi čtyřicet pět minut na klábosení a na předzápasovou přípravu. Červenému koberci, který už byl před Slovanským domem pečlivě uhlazen, jsme se takticky vyhnuli s tím, že jdeme na zelenou. Václav mě zatáhl do výčepu v Obecním domě, kde nám sympatická paní asi patnáct minut (jedno pivo a dvě zelené) ohřívala sekanou, která byla ale stejně studená, zatímco na obrazovce pinkali plážový volejbal a do toho hrála Nirvana a celkem se to dobře párovalo. Mluvili jsme hodně o práci, protože ty složenky se holt nějak zaplatit musí. Složenky a machři, to jsme my.

Příprava se vydařila, napodruhé jsme našli správný sál (ten, ve kterém jsme byli nejprve, byl sympaticky prázdný, ale bylo to proto, že se tam zatím nehrálo, tak jsem tam aspoň omylem rozházel trochu popcornu) a mírně rozevlátě zapadli do nějakých volných křesílek.

Do závažného až dramatického ticha jsme se začali tlemit, když se na plátně objevil nápis, že se po skončení projekce nemá nikam chodit. 

Přes moje klasické reptání byl šunkový popcorn výborný, upjaté Pauhofové to slušelo, vizuálně to bylo velmi poctivé a hrála tam dobrá muzika. Že mi scénář přišel trochu prostoduchý a stopáž nekonečná, je možná můj individuální problém, stejně jako když jsem se několikrát smíchy trochu rozsypal na nesprávných místech.

Když se konečně objevily titulky, Václav jako první vypálil ze sálu, klopýtal jsem za ním a pomyslel si, kdo z nás je tedy ten asociál. Jenže můj kamarád to měl samozřejmě promyšlené a při úprku na záchod stačil individuálně pogratulovat ke skvělému filmu hned několika tvůrcům a hercům, kteří se teprve chystali na pódium. Představitel hlavního hrdiny si s ním nepotřásl, protože měl ještě mokré ruce.

Co vám budu povídat, byl to prostě zážitek. Nejlepší je, že příště zase vezme na film mne. 

Protože jestli ne, tak políbí kotelníka!

text a foto Řízek