AHOJ, TAK JSEM TU

Je veřejným tajemstvím, že už před poslední operací mi to mezi fotbalisty moc nešlo, resp. že moje silné stránky nenacházejí v této krásné hře odpovídající uplatnění. Jenže si pořád nenechám říct, ani když mi kolegové jinotajně i naplacato naznačují, že bych ten návrat neměl uspěchat, protože zdraví je přednější, že ano. Jenže i beze mě jim to letos moc nejde, protože začátek sezony (ještě se mnou) byl příšerný, a balancují těsně nad sestupem. 

Před pár týdny jsem se přišel spíš ukázat, že ještě žiju, a vzal jsem foťák, abych aspoň k něčemu byl. Přišel jsem až na druhou polovinu, neboť se uspávání protáhlo. "Máš tarfy?" vybafl na mne místo pozdravu Venca, což jsem si domýšlivě přeložil jako "Chyběls, okamžitě se převleč a pojď nás zachránit!" a na chvilku si připadal žádaný a chybějící. Pak mi hned došlo, že o mě vůbec nejde, nýbrž že Vencu kvůli nevhodné obuvi poslali ze hřiště, a tak teď shání náhradní. 

Nepomohl jsem, protože jsem si před zápasem nedovedl představit, jak bych s bolavou patou byť jen popoběhl, a tak jsem přišel v civilu. A tak prohráli 3:4, když ještě dvě minuty před koncem vedli. 

V záchranářských bojích pak kluci někde šťastně urvali pár bodů, a tak bylo v předposledním kole ještě o co hrát, tedy pokud nám pomůžou ostatní výsledky z hlediska nesestupové matematiky. 

Moje pata má přece jen jistý vývoj, a tak jsem tentokrát přišel sice s foťákem, ale pro jistotu tak fotbalově vybaven, jak jen jsem schopen. Nejen moji spoluhráči nechtěli, abych hrál, ale dokonce ani já, protože to fakt bolí, nicméně dovedl jsem si představit nějaké letmé proběhnutí za stavu 1:10 anebo 10:1. Anebo kdyby se tři lidi zranili. 

Tu myšlenku jsem rychle opustil, protože v tomhle tempu bych se absolutně nechytal. Proti týmu z čela tabulky Forejt s novou velkou posilou totiž zahájil nebojácně a po dvou parádních spolupracích Filipa s Marianem nečekaně vedl 2:0. A tak jsem se soustředil na to, jak s malým objektivem potmě zahrát velké divadlo, a sledoval ten koncert. 

Akorát že pak kolegové laxně nabídli soupeři snížení, ten ucítil krev a čtyřmi stejnými góly během asi pěti minut do poločasu úplně otočil vývoj. 

Po poločase se několikrát opakoval stejný úspěšný scénář "aut - náběh nejlepšího hráče - hlavička - gól - rezignované pohledy - neostré fotky". Za stavu asi 2:7 jsem si na střídačce významně sundal péřovku, mikinu a utáhnul kopačky a začal poskakovat na místě, jako bych neexistujícímu trenérovi hlásil, že jsem připraven to jít zvrátit. Když si toho nikdo nevšímal, zase jsem se zapnul a skončilo to 3:9. 

Ale nebojte, prý to máme spočítané. 

text a fotky Řízek