BOSTON

Moje Achillova pata je moje Achillova pata. Zároveň je to také jeden z důvodů, proč v poslední době ubylo hrdinských kousků, jimž bych se zde i jinde chlubil. 

To je na jednu stranu dobře, protože jsem díky tomu třeba zjistil, kolik času mi tyto prakticky zbytečné věci dříve zabíraly, a nahradil je smysluplněji (především prací). Také jsem se malinko naučil plavat - a pak to zase zapomněl. 

Především jsem však uplynulý rok namísto snahy o kvalifikaci na vysněný maraton v Bostonu (je to sice nejtrapnější běžecké klišé, ale nějaký cíl se hodí) strávil zkoumáním sebe sama a příčin, proč mě při rychlejším pohybu bolí pata. Ne nesnesitelně, zato tak, že člověk z toho pohybu fakt nemá radost. Pata už vůbec ne. Čím víc se pozoruji, tím víc to bolí. S Googlem jsme došli ke shodě, že mám zánět achilovky. Mohlo by to souviset s tím, že mám už dva roky v patě šroub. Nebo taky ne.

Jsem skoro stejně starý jako třetí generace lanovky na Petřín, kolem které jsem rád běhával cestou od Hediny školky (je o měsíc mladší). Ano, ta lanovka, která před pár dny definitivně dojezdila. Můj pohybový aparát je podobně zhuntovaný, ale na rozdíl od výše zmíněné vrstevnice nedostanu v dohledné době náhradu od designérky vibrátorů. Tu starou odvezou v lepším případě do muzea. 

Snažil jsem se tedy celý rok najít nějaké východisko, aby se můj sport nezúžil jen na sledování Tour de France na gauči po boku mého oblíbeného tchána, a já se mohl vrátit k zoufalým pokusům o posouvání vlastních hranic. 

Zkusil jsem několik fyzioterapeutických pracovišť a na tom prvním mi po několika měsících a sedmi rázových vlnách (au) řekli, že pro mě už víc nemohou udělat (s časovým odstupem to hodnotím jako docela fér přístup). Začal jsem místo toho cvičit podle jakéhosi protokolu (doktor Google). Denně jsem dělal monotónní výpony na jedné noze na schodech venku před domovním vchodech a párkrát mě sousedi omylem praštili dveřmi, protože jsem za nimi nebyl vidět. Zakoupil jsem zelené fosforeskující švihadlo a drtil ho hned za těmi nebezpečnými dveřmi a děti v parku se mi smály. 

Kamarádka běžkyně mě poslala na Kolářovu kliniku na Chodov. Sympatická doktorka si mě prohlédla a vyslechla, vyplázl jsem trojku a žertoval, že pokud to nebude stát 20 tisíc, rád přijdu zase. Doktorka se zatvářila nepobaveně, protože roční členství, které mi vzápětí nabídla, stálo 19 900 (au), a tak jsem z toho nějak zbaběle vycouval. 

V mezičase jsem si koupil ojeté silniční kolo, protože v sedle bylo patě docela dobře. Ale já jsem chtěl přece běhat.

Zkusil jsem to jinde a za každou další fyzioterapii a rázovou vlnu jsem platit v rozmezí od 1500 do 2000 (takže to v součtu bylo ještě mnohem víc než Kolářova honosná klinika). Ale zase jsem zjistil, co je to fasciální manipulace (au!). Akorát to nebylo k ničemu.

Pořád se nic nedělo, a tak, když můj poslední terapeut (za moje peníze) odjel na dlouhou dovolenou, udělal jsem si volno i já a přestal cvičit. A vzdal jsem to se vším všudy a napsal svému ortopedovi, jestli ten šroub teda nevyndáme, a dostal jsem termín na konci září. 

A pak to ze mě spadlo. A když jsem šel kolem prodejny, koupit jsem si tam nové běžecké boty, které se samozřejmě shodou okolností jmenují Boston, a dal do nich nové vložky na míru. 

Stala se pak velmi zvláštní věc: pata v nich bolela o dvě třetiny méně. Já jsem si ty boty po doběhnutí normálně i vyfotil, jak jsem byl v šoku.

S každým dalším pokusem o běh jsem zrychloval a pajdal méně. Párkrát jsem se vrátil mezi trénující kamarády na ovál na Děkanku, držel se s těmi, s nimiž jsem se držel i loni, a vždycky napjatě čekal, co se stane, jestli druhý den budu moct chodit. A šlo to. "Nechceš se na tu operaci...?" ptala se Maruška. Přiznám se, že jsem byl podobně jako můj pravý kotník celkem zviklaný.

Jenže kdo si myslí, že jsem na tu operaci nešel a zcela rozumně počkal, jestli se to teda nakonec nespraví samo, je samozřejmě mimo. Teď mám rozřízlou a sešitou nohu, pajdám a pozoruju se a nemám absolutně žádnou jistotu, jestli to celé k něčemu vůbec bylo. Ale pořád jsem na tom nesrovnatelně lépe než ta blbá lanovka.

text a foto Řízek

RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek